číslo 30

vyšlo 17. 7. 2006

Titulní rozhovor

Lucie Konášová, scenáristka

Bydlíte v dobré čtvrti?

Obávám se, že ne. Mám dobrou adresu, ale nebydlím v dobré čtvrti.

A jak by podle vás taková dobrá čtvrť měla vypadat?

Mělo by to být příjemné místo, takové, kde se vám opravdu pohodlně bydlí a kde máte kolem sebe spoustu známých a přátel. Jenže na Starém Městě, kde bydlím, se lidé hodně vystřídali, v souvislosti s privatizacemi bytů a domů jich spousta zmizela, nejsou tady starousedlíci. Nahradili je lidé starší a movitější.

Musela jste si tedy místo děje seriálu vymyslet?

Zas tak moc fiktivní není. Dobrou čtvrtí je pro mne pražský Břevnov, kde jsem bydlela dřív, a který mám ráda. Proto jsem tam taky seriál situovala. I režisér Smyczek si místo pochvaloval: „To je fajn, tady je všechno.“ Byla jsem i v Keplerově gymnáziu na Pohořelci, kde se Dobrá čtvrť natáčela - dosud jsem ho znala jen zvenčí -, a řeknu vám, znovu na mne padla ta gymnaziální hrůza, písemky, opáčka… I když, pravda, zrovna na téhle škole je moc příjemné klima, panuje tu otevřený, demokratický systém.

Podle vašich scénářů vznikla řada pozoruhodných televizních filmů a inscenací, natočil se úspěšný film, ale přesto si myslím, že publikum začalo pořádně vnímat vaše jméno až v souvislosti s Dobrou čtvrtí.

Myslím, že scenárista je naprosto anonymní bytost, kterou diváci registrují opravdu jen při úspěchu nějakého seriálu. Najdou se jistě výjimky, třeba Petr Jarchovský, který léta pracuje s Honzou Hřebejkem. Ti dva tvoří pracovní tým a mají skutečně blízké kamarádské vztahy. To je pro média vděčné.

Dobrá čtvrť se vám společně s Karlem Smyczkem vydařila a měla ohlas i u diváků. Slyšela jsem, že vám hodně psali, o postavách seriálu diskutovali i na internetu. Pomohlo vám pozitivní přijetí seriálu při získávání dalších autorských zakázek?

Určitě. Myslím, že Dobrá čtvrť byla pro mne přelomovou záležitostí. Ale zdaleka nejen proto, že mi otevřela nové příležitosti, ale i pro mou práci vůbec, pro další vývoj. Díky němu jsem si osahala žánr - druhá řada Dobré čtvrti už bude dramatičtější, syrovější než byla „jednička“. Pomohly mi i ohlasy diváků. Například ty, které upozorňovaly, že jsem problém s drogami jedné z postav vyřešila strašně naivně, že se z toho moje hrdinka dostane hodně lacino.

V reálu se narkomani opravdu potýkají se závislostí hůř a často i méně úspěšně.

Hlavně si myslím, že se většinou už nemohou vrátit zpátky na totéž místo, odkud vyšli. Ze závislosti se třeba vyvážete, ale zůstanou po ní stopy, které poznamenají váš příští život. Nemůžete to jen tak škrtnout jako malou epizodu.

Na začátku jste se prosadila půvabnými televizními pohádkami. Máte k nim blízko?

Pohádkový žánr mi je sympatický. Někteří scenáristé kupodivu pohádky zásadně nedělají, ale já je mám celkem ráda, i když jsem nechtěla zůstat jen u nich. Pohádky také byly to první, co mi v televizi vzali. Jako každý jsem začínala tak, že jsem nosila do televize náměty. Dramaturgové kroutili hlavou - no jo, říkali, ale my máme zájem o seriály. A když jsem přinesla námět na seriál, řekli, že nejsem „vypsaná na solitérech“, tak že to asi nepůjde… Bylo to jako v Hlavě XXII - kruh, za který se nedostanete. Další ze série výmluv podobného typu je to, když scenáristkám a autorkám tvrdí, že mají slabé mužské postavy a scenáristům-chlapům zas, že píší slabé ženské postavy.

Jaké je podle vás postavení českých pohádek v televizi a ve filmu? Ptám se proto, že naše tradice krásných filmových pohádek je už patrně navždy v nenávratnu. Moc se nenatáčejí, spíš jsou na našem trhu přítomny pohádky americké. O animovaných filmech nemluvě.

Celé se to odvíjí od producentského zájmu. Pokud je v módě určitý styl vyprávění, těžko najdete producenta, který by byl natolik odvážný, aby vám kývnul na něco nového, aby nechtěl jen papouškovat, co se už osvědčilo někomu jinému. A tak producenti zadávají pořád dokola totéž.

Specifických kvalit českých pohádek je ale přece jen škoda.

Je to zbytečně zahozená šance, vždyť zrovna pohádkový žánr byl českým rodinným stříbrem, navíc i vývozním artiklem. Myslím, že celkový stav českého dětského filmu je hodně smutný, a úplně zbytečně. Stále máme autory i režiséry, kteří to umějí.

Z vašich scénářů - Vedle Anděla páně a Dobré čtvrti - zaujala také Vůně vanilky, je to svěží a nevšední příběh. Jak vás napadl?

Vznikl původně jako bakalářská anekdota, sotva desetiminutovka. V době, kdy čekal na realizaci, se zrovna Bakaláři rušili, a Eduard Verner, který dojížděl poslední sérii, mi zavolal, že ta látka má potenciál na celovečerní televizní film. Nejdřív mi to přišlo absurdní, protože v textu chyběl celý dramatický oblouk - chyběl totiž i v reálu, protože já vlastně použila rodinný příběh. Teta mého tatínka se skutečně vyučila v Londýně cukrářkou a zdědila tam cukrárnu. Její další osudy se odvíjely trochu jinak než ve filmu, byla jedináčkem a její matka chtěla, aby se vrátila domů, protože se jí stýskalo. Takže se teta vrátila na Šumavu, vdala se z lásky a prožila pěkné manželství. Příběh filmu ovšem vychází ze skutečné události: v květnu pětačtyřicátého roku, zrovna když kydala u chalupy hnůj, u ní zabrzdil džíp a v něm seděli američtí vojáci. Rukama nohama se snažili doptat na cestu. A ona na ně spustila anglicky s londýnským akcentem, takže zůstali sedět s otevřenou pusou. Pak skutečně dostala propustku, dělala jim tlumočnici a jezdila s nimi, dokud se Američané zdržovali v západních Čechách. Nakonec se vrátila zpátky na statek a už tam zůstala. Spolu se svým mužem pak projevili velice silnou vůli, udrželi hospodářství až do roku 1977 - sice značně okrouhané, ale dokud jim fyzické síly stačily, nevstoupili do družstva. Vedli hodně tvrdý život. Teta zemřela měsíc předtím, než se její příběh objevil na obrazovce.

A věděla o tom?

Věděla a těšila se. Nebylo jí přáno.

A jak to je s Operací Silver A, která se právě natáčí? Ten scénář má prý také reálný základ.

Publicista Jaroslav Čvančara vydal knihu Někomu život, někomu smrt, kterou si manžel koupil, protože se dlouhodobě zajímá o téma odboje. Pamatuji si, jak jsme seděli doma a on tou knihou listoval, až narazil na příběh hlavní hrdinky našeho filmu a jejího manžela, kteří měli v době heydrichiády na krku - podle tehdejších paragrafů - asi deset smrtelných zločinů: ukrývali parašutisty, přímo napomáhali realizaci atentátu, dělali atentátníkům spojky, zařizovali vysílačku. Příběh však stojí především na dvou dívkách: byly to kamarádky Hanka Krupková a Táňa Hladěnová, které byly nejbližšími spolupracovnicemi parašutistů. Ve filmu je hrají Táňa Vilhelmová a Klára Issová.

Čím vás ty dívky zaujaly?

Byly to dvě krásné mladé holky s obrovskou dávkou smyslu pro humor a s chutí do života. V knížce Jaroslava Čvančary, o níž jsem mluvila, je jejich fotka ze začátku okupace: jdou spolu po ulici a zrovna se něčemu smějí. Těm holkám chutnal život, nebyly to žádné buchty z malého města, které by si představovaly, že stráví léta u plotny a nevystrčí nos z rodinné vilky. Určitě chtěly žít. A přesto šly do odboje… Protože samozřejmě neznáme všechny aktéry tehdejších událostí, museli jsme zvolit určitou licenci. Proto jsme jim taky trochu pozměnili jména, aby film nepůsobil jako hraný dokument. Je v něm tedy i dávka fikce.

Kdy film uvidíme na obrazovce?

Věřím, že příští rok, hodilo by se to i proto, že bude 65. výročí atentátu na Heydricha. Když se zastavím na natáčení, mám radost, jak to celý štáb baví, že to nedělají jako „chlebárnu“. Všichni do toho šli jako fandové. Spoustu věcí dělají zadarmo, za směšný honorář nebo za náklady.

S určitou skepsí jsem přijala zprávu, že píšete také scénář třetí řady Nemocnice na kraji města…

Proč se skepsí? Pro mě je ta dietlovská Nemocnice naprostý profesionální vrchol. A když jsem se dozvěděla, že se dělá druhá série, upřímně jsem autorům záviděla. Takže jsem velmi ráda za možnost psát další osudy hrdinů seriálu. Doktor Severa, vlastník autorských práv, chtěl rozšířit spektrum postav, posílit humor. Oslovil několik autorů, až se rozhodl pro mne. Přivádím tam spoustu nových postav a doufám, že budete příjemně překvapena.

Byla byste schopna psát i „nekonečné“ seriály typu Rodinná pouta?

Kdybych se podílela na něčem opravdu dlouhém, asi bych v určitém okamžiku skončila a do dalších dílů už nešla, poskytla bych raději práva jinému autorovi. Mám ráda, když je děj nějak uzavřený, když si můžu vyklenout oblouk a postavy se mohou vyvíjet. To vám nekonečný seriál nikdy neumožní. Navíc ta obrovská plocha vám dává falešný pocit, že se příběh dá donekonečna rozpatlávat. Než dojde k nějaké vztahové peripetii, strašně dlouho to trvá. Je zde i problém zadání žánru: počítá se s tím, že divák pojede na dovolenou a neuvidí deset dílů. Takže nemůže dojít k převratné změně, protože by se přestal orientovat. Kdyby divák odjel uprostřed běžného třináctidílného seriálu, byl by úplně v háji. Když neví, co se stalo minule, už se nechytá. Takže bych opravdu měla strach psát něco delšího.

Ale dostala byste za to slušně zaplaceno, nebo ne?

Pamatuji se, že když nás na FAMU učil scenárista a režisér František Daniel, který po revoluci přijel na chvíli z Ameriky do Česka, říkal nám, že také pracoval na nekonečném seriálu. Udělal třicet dílů, a tři roky pak nemusel pracovat. Tak to nám v Česku vážně nehrozí.

Co máte raději - seriál, nebo solitér typu Vůně vanilky?

Spíš mi jde o téma, které by mě bavilo. Seriál píšu ráda, i když zřejmě vždycky budu trvat na tom, aby to byl uzavřený celek. Chci zkrátka pracovat s dramatickým žánrem.

A co takhle film?

Máme s manželem připraven scénář na distribuční film s protektorátním námětem. Když jsme pracovali na Operaci Silver A, narazili jsme na neuvěřitelnou postavu Jaroslava Nachtmana. Byl to obludný smrtící stroj ve službách gestapa, původně český četník z křižovatky na Klárově, který se vypracoval na krále českých konfidentů. Mladý, sympatický člověk s obrovským charismatem, výborně jazykově vybavený, protože pocházel z pohraničí. Měl vynikající výsledky v kriminalistických kurzech, ale žádnou protekci, takže neměl šanci dostat se na kriminálku. A on se tím užíral. Když přišli Němci, dostal se na stopu skupiny darebáků, která vydírala Židy. Vystavovala jim falešné výjezdní doložky a pak je oholila o majetek. A ještě je vystavila obrovskému riziku, že je na hranicích chytí. Nachtman rozpracoval skupinu privátně, a výsledky šel nabídnout české policii, aby se s něčím předvedl. Jenže policajti se mu vysmáli, že je jen dopravní četník, tak co se cpe do kriminálního vyšetřování. A řekli mu, že tyhle věci už má v kompetenci gestapo. Tam se olízli, zvlášť když Nachtman promluvil plynnou němčinou. Pochopili, jaký v něm mají kapitál…

To je téma! Jak ten člověk skončil?

A víte, že dobře? Měl na krku prokazatelně více než dva tisíce lidí, přesto - jednou agent, vždycky agent. Byl převzat komunistickou rozvědkou. Krystalický vzorek darwinismu: přežije ten nejsilnější. Rozpočet na film je osmdesát milionů - kdyby mi chtěl někdo dát dárek k narozeninám a poskytnout zhruba polovinu té sumy, bylo by to pěkné.