číslo 30

vyšlo 17. 7. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Nevíme, co jsme ztratili

Lidé se dělí na tři skupiny. Nikoliv podle toho, jak házejí koblihy jako v Jirotkově Saturninovi, ale podle toho, jaký mají názor na svět. První si myslí, že svět je nejlepší z možných. Leibniz to napsal, Voltaire se tomu vysmál, a teď, jak jsem pochopil z posledního nastudování Candida, to už zase platí. Druhá skupina jsou ti, kterým se zdá, že to není tak zlé, měli bychom jen šířit víc optimismu. V tomto duchu mi napsala jedna čtenářka: Všímejte si těch pozitivních věcí! A třetí skupina má za to, že tak, jak je to teď, to bylo v podstatě vždycky. Střídají se jen lidé, přicházejí nové generace a krajina a poměry zůstávají. Ani jeden z těch, kteří patří k uvedeným skupinám, netuší, že nic z toho, co vyznávají, už dávno neplatí. Nevědí totiž vůbec, v čem žijí.

Ale vždyť tyto tři skupiny, to jsou všichni! Sto procent. Je vůbec možné, aby nikdo nevěděl, v čem žijeme? Ano, myslím, že je to tak. A co ty? zeptá se mě čtenář, ty jediný víš, jak to je? Buďte bez obav, milí čtenáři, já to nevím rovněž. Jak tak přecházím z jedné skupiny do druhé - to jest chvíli jsem optimista, chvíli mám pochybnosti -, pochopil jsem, že je tady něco, co se nám ztratilo a že kvůli této ztrátě nemáme možnost posuzovat svět správně. S posledním zábleskem poznání jsem schopen si uvědomit, že něco není v pořádku. Že nic není v pořádku.

Ale i to už bylo řečeno mnohokrát. Teď poprvé mám však obavu, že jsme už poslední, že vidět záblesk se nemusí příště podařit. Když staří Řekové tušili něco o budoucím světě bez bohů, ptali se s údivem budoucích pokolení: Jak byste mohli žít bez bohů? Dnes by se zeptali nás: Jak můžete?

Banálně se tomu říká duchovní rozměr. Svět s duchovním rozměrem je svět slušných lidí. Dětská otázka „Kdyby sis mohl vybrat, ve které době bys chtěl žít?“ je zodpověditelná právě tak: ve světě slušných lidí. Kolikrát jsem si už odpověděl a vždycky jsem nakonec zjistil, že mi nejde o to být v tom nebo onom století, ale kdekoliv, jen když tam budou slušní lidé. Nevíme, co jsou to slušní lidé, nevíme, co je to duchovní rozměr, protože netušíme, co jsme to vlastně ztratili. O něco jsme přišli a nevíme, co to bylo. Nevím. Jen mám absolutní jistotu, že to je to, co mi chybí.

Hodnotíme svět a plánujeme, co s ním udělat, aby se v něm dalo žít. To hodnocení je stoprocentně chybné. Slova jako „kapitalismus“, „globalizace“, „sociální stát“ jsou nepoužitelná, jestliže nezakalkulujeme, že se ztratil duchovní rozměr, že lidé, kteří tu teď žijí, nejsou stejní, jako byli lidé ještě v nedávné minulosti. Chtít po dnešním kapitalistovi, aby pochopil, že je samozřejmé investovat část zisku do společnosti, do ostatních lidí, je nepředstavitelné. To není automatické, protože nežijeme ve světě slušných lidí. Charita už není otázka lidskosti a svědomí, ale jen problém odpisu z daní. S humanitou už nelze počítat. Jestli vám to někdo namlouvá, pak jenom proto, aby vás obral o další peníze.

Jednou ze složek duchovního rozměru byla tedy zřejmě lidskost. Ale netroufal bych si tvrdit, co dalšího. Jen takový příklad: kdybyste dali přečíst někomu ze svých známých pasáž z bible, většina by asi nevěděla, co čte, i kdyby četli text třeba desetkrát za sebou. Nejde o nic průkazného, ale tuším, že se za touto zkušeností něco skrývá. Není to otázka vzdělání, ale něčeho nedefinovatelného, o co jsme přišli. Stejně bychom se mohli podivovat, co všechno nám už neřekne pohádka o perníkové chaloupce. Nebylo v ní něco uloženo, kvůli čemu si ji lidé po staletí vyprávěli? Odkud brali svou víru v zázraky?

Člověk tu je bez bohů, to jest beze smyslu. Neví, proč žije. Je to, jako by se rodina už obešla bez dětí. Kam bude směřovat její konání? Do prázdna, do každodenního konzumu. Co jiného by měli dělat!

Když Voltaire nebo Marx analyzovali lidskou společnost, s „mizením Boha“ evidentně nepočítali. Brali Ho na vědomí. První vědomě, druhý nevědomě. Ani při své revolučnosti si něco tak radikálního, jako je svět bez bohů, lidskou mysl bez duchovního rozměru, neuměli představit. Pro nás je to skutečnost, na kterou jsme však nebyli připraveni. Čtu články sociologů a ekonomů na téma Co dělat? Jejich analýzy jsou nesprávné a nesvéprávné. Nemají tušení o duchovním rozměru, o jeho důležitosti, o jeho tragické a postupné ztrátě, která se táhne dějinami až k nám. Proto nemohou najít východiska. Když se někdo objeví, kdo předvídá zánik kapitalismu, jako Immanuel Wallerstein, teoretik úpadku americké moci, pokoušejí se ho umlčet argumenty o metodě: jeho model je schéma, realita se nedá vyložit, protože je příliš složitá a absolutně otevřená. Proto podle nich nemůžeme dojít k závěrům, kterými bychom se mohli řídit.

Chtějí nás přesvědčit, že nám nic nechybí. Stejně jako „skeptický ekolog“ Bjorn Lomborg, jehož populární a všude vydávaná kniha je obhajobou společnosti neomezené spotřeby. Ekologické ani jiné krize nám nehrozí, život na planetě je stále lepší, stačí jen, když budeme víc nakupovat. Tak postupně všichni zbohatneme, včetně rozvojových zemí, a jako bohatí už vyřešíme snadno všechny problémy.

Mohou tak mluvit a psát, protože netuší, v čem žijí. Ve světě, který přišel o jeden ze svých nejdůležitějších rozměrů. Jejich čtenáři to stejně nepoznají.

Je ještě možné obnovit duchovní rozměr? Mají něco podobného školy v osnovách, strany v politických programech, intelektuálové a elity o tom přemýšlejí? Nic takového. O duchovní rozměr nikdo nestojí. Většinou nikdo netuší, že někdy existoval.

Ve skutečnosti se lidé dělí na dvě skupiny. Na ty, co čekají na navštívení bohů, a ty, co nečekají na nic. Kurt Gödel, náš slavný krajan, geniální logik a přítel Einsteinův, čekal na osvícení celý život.

V létě vidím nad hlavou vysoká oblaka. Čekám jako dítě, že se rozhrnou a mezi nimi se objeví důstojná tvář bělovlasého stařečka. Je nesnesitelné pomyšlení, že se to nikdy nestane - ta jistota mě drtí. Nestane? Nebo snad ano? Musí tam přece někde být!