číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Dívejte se

Hollywood skrývá temná překvapení

Pondělí 31. července, ČT 2, 21.25

Zdá se, že americký režisér Steven Soderbergh si rád vykupuje špatné svědomí: po komerčních úlitbách (Dannyho parťáci) se pravidelně vrhá do „nezávislé“ tvorby, inscenačního minimalismu a experimentování, jak nejnověji dosvědčil na karlovarském festivalu snímkem Bublina. Sem spadá - navzdory svému názvu - i snímek Hollywood, Hollywood.

Soderbergh uplatnil vcelku složitou strukturu „filmu ve filmu“ a matoucí přechody „z reality do fikce“ by jistě mohly sloužit jako ideální materiál pro podrobný tvarový rozbor. Avšak i pro klubového diváka, zasedajícího kolem desáté hodiny večerní k televizi, zavánějí zvolené postupy schválnostmi a samoúčelností, která není vyvážena přinášeným sdělením. Pohled na filmařskou branži a vztahy v ní panující jistě upozorňuje na krizové situace, průběžně znějící komentáře obsahují deziluzivní prvky, avšak výsledný obraz je jakoby přizpůsoben melodramatickému zakotvením, v němž se odehrává smyšlený film s názvem Rande („skutečné titulky“ následují až v závěru).

Vyprávění otevírá anketní epizoda, kdy jsou ve stručnosti představeni budoucí aktéři. Poté se rozvine několik dějových linií navzájem se prolínajících, sjednocených pouze společným dějištěm (Los Angeles) a dvěma dny, kdy se příběh odehraje. Režisér zvýrazňuje bizarní události, stačí připomenout hru o mladém Hitlerovi nebo obskurní rozmluvy na personálním oddělení, případně masérku, přesvědčenou pětisetdolarovým obnosem, aby poskytla i sexuální službu. Příznačná ovšem je vizuální „děravost“ dění, občas téměř nepostřehnutelná, kdy v plynulé akci zaznamenáme jakousi nenápadnou trhavost zaviněnou opakujícími se vteřinovými vynechávkami, jindy vypadávají celé segmenty (například poskytnutou sexuální službu oznámí titulek „po 40 sekundách“), případně jsou rozostřeny do stěží zřetelných šmouh.

S touto vizuálně stylizovanou rovinou kontrastuje „normálně“ natočená rozmluva začínajícího černošského herce s bělošskou reportérkou (Julia Robertsová), průběžně do vyprávění vřazovaná, završená scénou z natáčení, kde dokonce vystoupí samotný Brad Pitt, hrající sám sebe. Jenže žádná jistota, co která rovina označuje, neexistuje: až do poslední minuty vyprávění je divák překvapován měnícími se významovými souvislostmi. Sotva si uvědomí zbourání jedné fikce, už poznává, že ji nahradila fikce jiná. Soderbergh se vyžívá v začleňování odkazů na reálné osobnosti (již zmíněný Pitt), rekvizity či reálie (neúspěšné jednání s distribuční společnosti Miramax, která tento film uvádí), dodávaje tak dění jistý ironický nádech, aniž by opouštěl jasně vytčené mantinely. Rovněž to dokládá rozsáhlý, mírně rozhněvaný monolog černošského herce o postavení herců s jinou barvou pleti v Hollywoodu a alibistických typech postav, které ztvárňují.

JAN JAROŠ