číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Navštivte

Chorvatský přínos secesnímu světu

Ve výstavních sálech pražského Obecního domu lze do 3. září zhlédnout výstavu Secese v Chorvatsku, výstavu onoho druhu, jenž bývá zážitkem pro laiky i historiky umění. Pro odborníky se může stát prostorem nových reflexí a interpretací „posledního univerzálního stylu“, jak bývá secese nazývána, pro laiky zase impulsem k okouzlení, prodírajícího se k nám skrze celé jedno století, z dob, kdy kulturně společenským požadavkem bylo identifikovat krásu v umění a umění naopak poměřovat nadosobním ideálem krásy, nastejno s hodnotami duchovními. V těchto časech byla forma v umění ještě nepokrytecky obdivována, zatímco jeho témata přiznaně „čtena“. Ovládat řeč symbolů a interpretovat přitom i vlastní smysly: tyto schopnosti byly vyžadovány nejen od návštěvníků výstavních síní ale též - jistěže v ideálním případě - ode všech příslušníků měšťanské společnosti, za nimiž secese vnikala prostřednictvím uměleckého řemesla nejen do interiérů, ale očekávala je i v podobě městského mobiliáře a především v architektuře. Stejně tak i na této výstavě dochází k jistému prolnutí vnějšího a vnitřního; chorvatské secesní poklady nalezly svůj letní azyl právě v Obecním domě jakožto secesní stavbě par exellence, tedy architektuře reprezentativně secesní, vzniklé ve stejném historickém období (a ostatně i ve stejném soustátí) jako většina na výstavě zastoupených exponátů.

Výstava nás může překvapit vjemem důvěrně známých výrazových prostředků. Je to dáno tím, že v Chorvatsku se secesní hnutí začalo uplatňovat v téže době jako u nás a v ostatních evropských zemích, tedy v Rakousku, Německu, Francii a Anglii, kde na sebe přijalo různé názvy: Sezession, Jugendstil, Art Nouveau či Modern Style. Ve všech těchto universálně spjatých výrazech přetrvával symbolismus v rozpětí fantazijního a rozumového (interpretačního) aspektu, jakkoli zároveň vítězil důraz na plošnost až pointilismus, dekorativnost a zvlněnost kompozic.

Chorvatská architektura přelomu 19. a 20. století, zastoupená na výstavě prostřednictvím fotografií, jistěže uskutečňovala hlavní principy secesní poetiky, tedy i ideál secesního gesamtkunstwerku. O historický vstup jazyka secese do chorvatského uměleckého prostředí se však postarali - v jisté výrazové kontradikci - malíři Vlaho Bukovac (hédonistický kolorista, ovlivněný francouzským piktorialismem) a Bela Čikoš-Sesija (tvůrce vlastního mysticko symbolistického, či - jinak řečeno - neoromantického světa). Společným jmenovatelem těchto i dalších zastoupených umělců je dobové „popření materialismu“, tedy potřeba vyjadřovat především vnitřní hodnoty. V plastickém pojetí se tato estetická vyhraněnost uplatňovala i u sochařů Roberta Frangeše-Mihanoviče a Ivana Meštroviče.

Co se grafiky týče, patřilo jí čelné místo v ilustrační tvorbě (již k dokonalosti dovedl Ljubo Babič). Dalšími zastoupenými příklady vynikajícího uměleckého řemesla jsou práce v kovu, skle a keramice, plakáty a scénografie, stejně jako nábytkové a textilní návrhářství (dnes bychom řekli design).

Výstava nás může ubezpečit, že chorvatské secesní umění se v podstatě neliší od našeho, spíše bylo jeho dobovými teoretickými apologety jinak artikulováno a interpretováno: „chorvatskými tématy“ takto měly být proroctví, samota, odcházení, zásvětí a věčnost. Ovšem tato témata důvěrně známe i z naší symbolicko secesní éry, a to i ve zdánlivě nesoudržném rozpětí od Františka Bílka k Alfonsi Muchovi. A stejně jako u nás bylo také v Chorvatsku období secese pouhým intermezzem mezi historismem a impresionismem na jedné straně a nastupujícím kubismem a expresionismem na straně druhé. Výstava tak může být chápána jako „globalizační ohlas“ jen relativně dávné kulturní integrity mnohanárodnostní habsburské monarchie.

JAROSLAV VANČA