číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Titulní rozhovor

Karel Oliva,
ředitel Ústavu pro jazyk český

Od roku 2003 jste ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jakými svými představami jste tehdy získal důvěru vědecké rady?

Tahle otázka by spíše měla mířit na členy vědecké rady. Nicméně, moje tehdejší představa o tom, čemu by se ústav měl věnovat, byla stejná jako dnes - prioritou má být práce na novém slovníku současné češtiny. Poslední rozsáhlejší slovník češtiny - nepočítám teď jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, který obsahuje zhruba padesát tisíc hesel -  je Slovník spisovného jazyka českého, který vycházel v letech 1960 až 1971. Ovšem byl založen na excerpci slovní zásoby ze třicátých až padesátých let! Bráno z tohoto úhlu pohledu je náš poslední velký slovník zhruba padesát až sedmdesát let zastaralý. Pravda, jednosvazkový Slovník spisovné češtiny se obnovuje, ale co do rozsahu se tomu velkému, který obsahuje 192 tisíc hesel, nemůže rovnat.

Spolupracujete i s Českým národním korpusem?

Samozřejmě, naším základním zdrojem jsou materiály Českého národního korpusu, ale máme i svou excerpci - především v oblasti nových slov, takzvaných neologismů. Také vyhledáváme doklady na internetu, zejména v případě, že v Českém národním korpusu chybí. Je totiž zajímavé, že některá běžná slova se do korpusu nedostala. Takovým často citovaným příkladem je slovo „loupák“. Z nějakých záhadných důvodů v korpusu prostě chybí.

V jaké fázi se nyní práce na novém slovníku češtiny nacházejí?

Práce na slovníku je velmi složitá, a hlavně fakticky začala teprve v loňském roce. V současné době ještě nepracujeme přímo na slovníku, ale na rozsáhlé databázi, kde slovíčka shromažďujeme na počítači a opatřujeme je veškerými potřebnými údaji. Teprve až bude tato práce hotová, můžeme začít psát samotný slovník. Ale jeho vytvoření plánujeme spíše v řádu let než desetiletí.

Kdy asi slovník vyjde?

Plánujeme, že databáze - zhruba 100 tisíc záznamů opatřených informacemi - by měla být hotova do konce roku 2010. Ovšem je potřeba brát v úvahu nejen vývoj jazyka, ale i vývoj technologií. Dnes nedokážu říct, jestli v roce 2010 ještě vůbec někdo bude stát o papírový slovník. Samozřejmě - máme mezi pracovníky Ústavu i mezi našimi přáteli zaryté odpůrce výhradní elektronické verze slovníku, kteří argumentují tím, že slovník si večer berou do postele a před usnutím si v něm listují, ale nemůžeme vydávat slovník jen pro pár skalních příznivců.

Jak by se dalo zvýšit povědomí veřejnosti o jazykovědném ústavu?

Ústav například vlastní obrovské bohatství - zhruba 15 milionů dokladů získaných z literárních a dalších pramenů v podstatě celého 19. a 20. století. Ty nyní digitalizujeme, aby se na to mohl každý podívat na internetu. Vedle tohoto zásadního zpřístupnění se snažím i o aktivity na poli technologickém - spolupracujeme už na třetím projektu s firmou Microsoft, což považuji za velmi důležité, protože je to zaprvé práce, která přináší důležité praktické a především opravdu užitečné výsledky, a zadruhé to samozřejmě i posiluje význam ústavu.

A posiluje se význam ústavu v očích běžných uživatelů češtiny?

Zajímavý je dvojí vývoj po roce 1990. Na jedné straně se přejímá takový ten americký žoviální postoj, který dává najevo, že se spisovnou češtinou si není třeba lámat hlavu. Neformálnost zasahuje do všech sfér našeho současného života, tedy i do jazyka. To vidíme například v televizních pořadech, zejména v těch moderovaných mladými, ambiciózními lidmi. Z tohoto pohledu se role ústavu jako „arbitra jazykové čistoty“ samozřejmě zmenšuje. To mě osobně ale vlastně ani  moc nemrzí, protože ústav je především vědeckým pracovištěm, až ve druhé řadě slouží české veřejnosti v roli vydavatele například Pravidel českého pravopisu či jiných jazykových příruček. Na druhé straně tu existuje nová prestižní sféra sebeprezentace politiků, obchodníků, manažerů, lobbistů, kteří velmi dbají o to, aby mluvili kultivovaně a jazyk byl obrazem jejich společenského statusu. Tihle lidé dávají velmi pečlivě najevo, že „nejsem/nemluvím jako Milouš Jakeš“. Jsou tu tedy dvě protichůdné tendence - jedna směřující k neformálnímu vyjadřování a druhá ke spisovné formě, která o svém nositeli říká - podívejte se, nejenže nosím kravatu a značkovou košili, ale umím se i kultivovaně vyjadřovat.

To jste zmínil pohled uživatelů. Ale i mezi jazykovědci probíhá polemika o tom, zda se přísně přidržovat spisovné normy, nebo do spisovné češtiny pustit některé prostředky obecné - nespisovné češtiny. Jaký je váš názor?

Jako ústav procházíme dvojím ohněm. Kritizují nás obě strany. Strana reprezentovaná profesorem Sgallem a částečně profesorem Čermákem je pro rozsáhlé rozvolnění kodifikace prvky obecné češtiny. Na druhé straně stojí například názor překladatele Václava Jamka, který v časopise Vesmír ústav opakovaně kritizuje, že se nestará o kultivaci jazyka, že je možné říci všechno a že jsme nechali spisovnou češtinu zaplevelit. Můj osobní názor je takový, že je potřeba sledovat vývoj a do spisovné češtiny postupně zavádět prvky, které se v té prestižní, vyšší češtině usídlí samy od sebe. Na druhé straně má v české společnosti kultivované vyjadřování velkou tradici a prestiž.  Názor, že bychom tohle měli odstranit jako zbytečný balast, který jen zatěžuje děti ve školách, považuji za ryzí utilitarismus, s kterým nemohu souhlasit. Pokud máme určitý stupeň kultury - ve stolování, v bydlení, v oblékání - měli bychom automaticky dodržovat i jistou kulturu jazyka.

Byl byste pro přijetí jazykového zákona?

V žádném případě. Kulturu nemůžeme nikomu předepisovat. Sankce jazykového zákona, trestání lidí za to, že nedodržují jazykové normy, to by bylo přehnané. Ale jistý kulturní a estetický standard je třeba mít.

Co vlastně uživatelé jazyka očekávají od Ústavu pro jazyk český? Stále u mnoha lidí přetrvává jakýsi černobílý názor - zavolám do ústavu a tam mi řeknou, jestli je to správně, nebo špatně.

Mnoho lidí volá nebo píše do naší jazykové poradny a zlobí se, že televizní moderátor něco řekl špatně, a žádá nás, abychom zasáhli. To je omyl, my nejsme jazyková policie. Televizi, rozhlas nebo noviny nesledujeme s obuškem v ruce, a i když se nám občas také něco nelíbí, určitě nevyrazíme „provinivšího se“ redaktora zbít. To je právě věc té kultivovanosti. Jinak řečeno, když si někdo založí živobytí na tom, že mluví nekultivovaně, my s tím - asi kromě morálního a estetického odsudku - nemůžeme nic dělat.

Domníváte se, že výstupy ústavu pro veřejnost jsou postačující? Poptávka po nové soustavné gramatice, stylistice i slovníku přece existuje...

To s vámi souhlasím, ale odpověď není jednoduchá. Když jsem do ústavu v roce 2003 nastupoval, samostatné oddělení gramatiky tu vůbec neexistovalo a k 1. lednu 2004 jsem ho musel zřídit. Naštěstí tu jsou lidé, kteří mají zájem i předpoklady gramatiku pěstovat. A kdybych měl tu moc a dostatek peněz, ustavil bych ještě jedno oddělení - fonetiku. Ústav se zatím převážně zabývá zkoumáním psané podoby jazyka, a studiu výslovnosti češtiny se tu nikdo nevěnuje. Bohužel v současné době uvnitř ústavu ani nevidím nikoho, kdo by se této oblasti věnovat chtěl.

Zmínil jste spolupráci ústavu s firmou Microsoft...

Na spolupráci s Microsoftem chci ukázat, že i společenskovědní ústav může vyvinout něco, co je použitelné v praktickém životě. Vedle softwaru Kontrola české gramatiky pracujeme nyní na další zakázce. Existují počítače zvané tablety, na jejichž obrazovku můžete psát elektronickým perem. Sedíte na poradě a zapisujete si poznámky rovnou do tabletu. Nový program  by měl umět poznámky psané rukou převést do elektronické podoby „tiskacích“ písmenek , abyste s nimi mohla dále pracovat, například v textovém editoru. Podobné programy už existují pro angličtinu, němčinu a francouzštinu. Nedávno jsme s Microsoftem uzavřeli dohodu o tom, že se obdobný program pokusíme vyvinout i pro češtinu. Na trhu by měl být do dvou let. Myslím si, že takový program je nejen důležitý pro praxi, ale dokazuje i význam humanitních věd pro společnost. Výsledky, kterých jsme dosáhli, říkají, že náš obor není vědou zapálených bláznů, kteří si kutají v archivech a nikomu to k ničemu není. Naopak - vypovídají o tom, že humanitní vědy mají i velkou praktickou důležitost.

Co může uživatel od korektoru čekat?

Uživatel se může spolehnout na to, že když mu v zápalu tvoření nějaké chybičky uniknou, po spuštění korektoru bude na řadu z nich upozorněn. Ale že program najde všechny chyby, to nejen nezaručíme, ale rovnou říkám, že to se prostě nestane. Jinými slovy, je i nadále nutné, aby se lidi češtinu učili. Bez toho to nejde. Pokaždé zdůrazňuji - nikdo si nesmí myslet, že napíše libovolně špatný text - s chybami a přeházenými písmenky, kde budou chybět čárky a budou prohozená i/y - a  že my mu dáme do ruky geniální program, který mu to opraví. To není realistické a není to pravda.

Vnímáte jako svoji konkurenční výhodu, že jste matematik a k tomu obecný lingvista? Máte jiný pohled na jazyk než vaši kolegové-bohemisté?

Má to své výhody i nevýhody. K těm nevýhodám patří to, že na rozdíl od svých kolegů-bohemistů jsem nestudoval češtinu v celé její šíři. Přiznám se tedy, že v řadě disciplín, například v dialektologii nebo etymologii, nemohu svým spolupracovníkům dávat žádné „knížecí rady“, jak by měli postupovat, i kdyby mě někdy něco tak nemoudrého napadlo. Ale ono o to vlastně ani tak nejde. Ředitelské místo se dnes totiž pojímá jako místo manažerské a mým úkolem je zajistit řádný chod ústavu: abychom měli střechu nad hlavou, dobré technické vybavení, prostředky na platy. Nesouhlasím ovšem s názorem, že tento post by klidně mohl zastávat absolvent Vysoké školy ekonomické. Člověk musí mít jistý rozhled v oboru, přinejmenším proto, aby ho jeho podřízení nezkoušeli opíjet rohlíkem. A k těm výhodám: celý život jsem se věnoval matematické lingvistice a formální syntaxi. A z toho snad pramení jedna moje přednost. Matematika, to není kupecké počítání, ale hledání, systemizace věcí a vztahů mezi nimi. Matematika je způsob přemýšlení a porozumění věcem. Ze zdánlivého chaosu faktů abstrahujete nějaký řád, systém. A tento způsob myšlení - hledat příklady a protipříklady, stavět hypotézy a dívat se, jestli platí, je použitelný pro jakýkoliv obor.

Od roku 1989 jste působil v zahraničí...

Přesněji řečeno, utekl jsem před bolševikem. Do Bulharska. Když jsem byl nadějným aspirantem na MFF UK u profesora Sgalla, přišli za mnou s nabídkou dalšího zaměstnání na fakultě podmíněného vstupem do strany. Odmítl jsem, a  tak mi bylo dáno najevo, že už žádný další postup po aspirantuře nebude. Vymýšleli jsme tedy, co dělat, a kdosi si vzpomněl na akademii věd v Sofii. Legrace byla, že jsem tam v lednu 1989 odjel ilegálně. RVHP nebylo Evropské společenství, a zaměstnat se tam nebylo legálně vlastně možné. Ovšem když se chce, jde všechno, zvláště v poměrech socialistického Balkánu. Tak jsem tam pracoval, až mě někdo u československých úřadů udal, že v Bulharsku působím ilegálně. Takže když jsem přijel v létě 1989 domů na dovolenou,  čekalo mne už tam předvolání na republikovou správu pasů a víz, kde mě vyzvali, abych si „upravil poměr k socialistické vlasti“. Byli docela mírní, asi protože jsem neemigroval do NSR (jak se tehdy říkalo) nebo do Ameriky, ale do bratrského socialistického státu,  a doporučili mi, abych si podal žádost o vystěhování. Takže jsem se 13. října 1989 opravdu do Bulharska oficiálně vystěhoval. Ovšem už předtím jsem se účastnil různých konferencí, kde si mě všiml vedoucí ústavu počítačové lingvistiky na univerzitě v Saarbrückenu, který mi pak na jaře 1990 nabídl místo. Na Sárské univerzitě v Saarbrückenu jsem pak zůstal jedenáct let, poté jsem na necelé tři roky přesídlil do Vídně, no a potom jsem se přihlásil na konkurs na místo ředitele Ústavu pro jazyk český.

Váš otec Karel Oliva, významný lingvista, polonista, spoluzakládal Olympiádu v českém jazyce a vychoval v mnoha mladých lidech citlivost pro češtinu. Nezávidíte mu někdy?

Musím říci, že mu nezávidím. A nezávidím nikomu z jeho generace. Mně vzal komunismus mládí, jim vzal ovšem život skoro celý. Ale k věci: otec s profesorkou (tehdy ovšem asistentkou) Filozofické fakulty UK Marií Čechovou si na tehdejším režimu tuhle olympiádu doslova vyvzdorovali - přičemž nejpádnějším argumentem bylo, že když už máme olympiádu v ruštině, možná bychom mohli mít i olympiádu v mateřském jazyce - pro mladé čtenáře to možná bude znít jako paradox, ale tak to tehdy prostě bylo. Navíc, přestože v prvních třech čtyřech ročnících se ústav spolupodílel na organizaci olympiády, s nástupem dalšího ředitele - profesora Jana Petra  - zmizela i tato podpora. Až nyní se ústav přípravy olympiády v českém jazyce v podstatnější míře opět účastní. Pokládám to za nesmírně důležité: bohemistika potřebuje mladé chytré nadšené lidi.