číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Malá letní filosofie

Léto se numericky blíží k vrcholu, lhostejno zda-li datem či temperaturou vzduchu a vody. Pomalými tempy unaveně rozhrnuji hladinu rybníka, semtam odfrknu vodu a zašklebím se nad její zkaženou příchutí... a přitom zaslechnu útržek mudrování dvou žen mého věku, nadnášených opodál nafukovacími lehátky a letně (ve smyslu lehce) filosofujících. Není to jistě původní myšlenka jedné z dam, co tu náhle nad hladinou zbytněle zarezonuje, je bezostyšně vypůjčena z nějakého toho letního, až příliš barevného dámského časopisu, kde si ji vypůjčili z ještě jiného časopisu, kde si ji vypůjčili od hloupých vědců, kteří si ji zas vypůjčili od vědců chytřejších, kteří si ji - snad - vypůjčili ze skutečnosti. Že tedy bude konec světa, že se brzo sami zničíme, sděluje v tom vedru poněkud mdle jedna dáma druhé. A to druhé nemyslící, nadnášené tělo jí odpovídá s výčitkou, adresovanou nejspíše letním vyprahlým nebesům, kde už pro Boha dávno není místo, a i kdyby, dlel by v tom vedru dozajista také někde na dovolené: A jak k tomu přijdou všichni ty nevinný lidi?!

Může být, že při plavání na jednoho cizí pitomosti doléhají víc než kdy jindy, asi i proto, že nemůže hned reagovat. Musí si i tu nevyžádanou odpověď jaksi rozložit na tempa, a tak nemůže rovnou cholericky vzkřiknout: Vždyť to jsou, hergot, zrovna ti nevinní, co za to všechno můžou! A vy jedna nevinná, vy už byste z toho ausgerechnet mohla mít rozum! (usoudil bych tak z toho, že se posádka matrace nalézá právě tak v mém věku). Aniž jsem tedy cokoli vyřkl, přesto mi v mém rozhořčení vplaval do pusy zelený chuchvalec vodních sinic, které - nevinnost sama - jsou ve své zbytnělosti rovněž produktem této naší civilizační „kolektivní nevinnosti“. A jestli se někdo během příštího milionu let nebude trápit obavami z konce světa, budou to právě ony, i proto, že k sebezáchovnému fungování a tím snad i ke smyslu přírody mají setsakramensky blíž než my. Jací nevinní, vztekám se dovnitř, vyprskávaje zároveň ven onen slizovitý šlem, když jsem zamlada chodil demonstrovat proti těm vinným, tak jeden takový nezapomenutelný nevinný si pak v televizním zpravodajství stěžoval, že si kvůli těm divným demonstrantům nemohl vyzvednout v Oční optice nové brýle (smysl metafory o jeho schopnosti vidět skutečnost byť novými brýlemi si jistě i současný čtenář dovodí sám).

Ale to už jsem se pomalu uklidňoval a začal sbírat myšlenky na další, tedy právě tenhle fejeton pro Týdeník Rozhlas. Tehdejší nevinní, řekl jsem si, jsou přece stejní, jako ti dnešní. Zneklidňuje je prázdno, hloubka a popichují je nečekané informace. Plovou na nějakém tom nafukovacím lehátku, které nás odděluje od vody a potažmo ode dna, a ničehož nevědí o splavech života, spoléhajíce na mastný klid hladiny českého rybníku, prostého potměšilých mořských lidožravců. Ani žádnému teroristovi nestojí taková nafukovací matrace za přílepek plastické trhaviny, nevinného rekreanta nespolkne ani ta pitomá lochneska, o které se vždy tak dobře čítá v prázdninových časopisech. Ale aj, právě pozoruji, že jedné z dam stačí popíchnutí krvelačného ováda, zosobněný nálet hladu nad hladinou, a jako ta matrace naplněná nejistým dechem rázem vyplivuje špuntík jistoty...

Jak k tomu tedy přijdou ti nevinní!? Snad tím, že jsou tak pozemsky nevinní, že jsou tak zoufale mimo hru, kterou s námi všemi dnes na světě hrají lidští nebešťané. Ale ta hra se přece hraje odjakživa, aby zabavila ty, kteří nemají oči k vidění a uši k slyšení. Jenže o tom se v těch letních časopisech s plastickým papírem a barevnými fotografiemi plastických lidí nedočteme...