číslo 32

vyšlo 31. 7. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Téměř exotická rozhlasová turistika

Ve dvou nejexponovanějších letních měsících míří miliony spoluobčanů za hranice, aby poznávali vzdálenější i daleký svět. Vůbec tu nemám na mysli „účastníky zájezdu“ na mořské pláže, kde zpravidla vidí jenom vodu, vlny, písek, kamení a mezi tím hlavně svá nevábná nahá, tučná těla. V prázdninovém útlumu programové aktivity rozhlasu nás každého rána od začátku každého července stanice Vltava upozorňuje na málo známá místa, která jsme doma většinou ještě nenavštívili, pokud jsme o nich vůbec kdy slyšeli. Malediv, Seychelů (víme proč) jsou plné noviny, a rozhlas jde vytrvale cestou domácí exotiky, kam se dalo dojít pěšky, dokud byla vůle. Kde jsou ty turistické cíle, k nimž se na strmé kopce budovaly kamenné cesty a na vrcholu kamenné rozhledny! Vlastně trochu paradox: čím snazší přeprava do dálek, tím zchátralejší cesty doma a tím zapomenutější místa za humny.

Hned první týdenní cyklus Výletů s Vltavou mě naladil: Slavkovský les. Vždyť jsem tam vlastně nikdy nebyl, jenom jsem ho civilizovaně obcházel od Teplé přes Mariánské Lázně, jenomže on tam někde za nimi musí být kus neznámé, vzácné krajiny s nezáviděníhodnou novodobou historií! Teď nás tam pětkrát po ránu zavedl Ondřej Vaculík, aby nám do toho kraje dal nahlédnout. Opravdu jenom ponahlédnout, vždyť z těch pěti zastavení je totiž zjevné, že by procházka mohla být mnohem delší, a přitom stále nová a zajímavá, a turistické léto by mezitím pěkně uběhlo.

Už delší dobu sleduji, jakou má Ondřej Vaculík mimořádnou schopnost kráčet ve Výletech s Vltavou po stopách člověka, poučeně a zvědavě nahlížet, co člověk v přírodě, ve svých opuštěných sídlech zanechal, a tázat se po většinou zaniklém, v lepším případě obnovovaném způsobu života, po lidské zručnosti a umu - tedy po právě takových dějinách, jak je dnes novodobá historie dokáže číst z hmotných stop člověka.

Někdy před dvěma lety jsem si náhodou v Rožnově prohlížel starou důmyslně konstruovanou, dodnes funkční pilu, jež se obešla nejprve bez páry, pak i bez elektřiny, jejíž veškerý pohon obstarával bystrý potok. Patrně ve stejnou dobu si onu pilu prohlížel Ondřej Vaculík, protože v rozhlase jsem uslyšel náhle cosi známého: jeho úvahu o způsobu života, kterou inspirovala právě ona pila. Úvaha byla úžasná: to porozumění přírodním silám, jež vede k vytvoření technického díla z přirozených přírodních sil, přitom díla jako součásti přírody. A k čemu hlavně zamyšlení Ondřeje Vaculíka mířilo: technické dílo, mimochodem přirozené krásy, kterou jí dávají všudypřítomné stopy lidské ruky, vytvářelo důmyslný sice, ale zdůrazněme přirozený životní styl, který v ničem nestojí proti přírodě.

Vzpomněl jsem si přitom na Henryho Davida Thoreaua, jehož pokorný, nábožný vztah k americké přírodě mě před léty okouzloval. Vaculíkova „přírodní filosofie“ také přírodu respektuje, ale přijímá do ní i „lidskou“ techniku, je sice také trochu romantická, ale svým pokorným vztahem k technice předků nepostrádá realismu. Ondřej Vaculík nehlásá návrat k přírodě, jenom odkazuje k jejímu řádu a říká, že člověk se svým technickým umem může existovat v řádu života a přírody.

Toto východisko je zřetelné ve všech jeho rozhlasových pořadech, v nichž prochází Západní Čechy, zastavuje se u jejich architektonických památek, mezi nimiž nepřehlédne ani prostý vesnický kostelík, anebo poslední Boží muka v poli, zastaví se u dosluhujících utilitárních zásahů do cest, mostků, opuštěných železničních tratí, nahlédne do dávno opuštěných dílen, aby pochopil, jací to byli lidé, kteří tu žili. A klade si otázky: proč odešli ze Slavkovského lesa během půlstoletí dokonce nejméně dvakrát - podvakrát nedobrovolně, dále už dobrovolně v procesu osidlování a opouštění. A protože tentokrát si Vaculík vzal s odbornými průvodci za téma Slavkovský les, nepominul ani rostliny - například rozkvetlé hadce, ani svědectví samotářských stromů, ani zvířata, a zejména minerální prameny.