číslo 32

vyšlo 31. 7. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

O středověkém setkání tří kultur

Křesťanská, muslimská a židovská kultura se po několik staletí dokázaly vzájemně obohacovat. Taková věta se v době, kterou žijeme, zdá jistě nedůvěryhodná. Přesto pravdivě vystihuje realitu doby, které říkáme středověk a kterou vnímáme jako temnou noc v historii západního světa. Kdybychom měli říci, ve kterých epochách směřovala Evropa kupředu, na středověk bychom ani nepomysleli. Ovšem také asi jen málokteří z nás by zapochybovali o naší vlastní době, přestože je pro ni stále výraznější charakteristikou náboženská, a tedy i kulturní nesnášenlivost, etnické čistky, dokonce - za Hitlera - genocida.

Pokaždé, když musím přemýšlet o dnešních konfliktech, které zvolna mění v bojiště místa, v nichž mají svůj počátek jak křesťanská, tak muslimská a židovská historie, vytane mi na mysli kulturní odkaz středověké Andalusie. Možná že bychom z něho mohli všichni - křesťané, židé, muslimové - čerpat inspiraci k moudřejšímu řešení současných problémů, než jsou krvavé střety.

Na cestě za moudrostí minulosti bychom ovšem nejdřív museli překonat stín, který na celý Iberský poloostrov vrhlo jedno jméno - obávaný Tomás de Torquemada (1420–1498), vysoký španělský církevní hodnostář, pověstný svou horlivostí v praktikování inkvizice. Až do jeho éry zněla ze země za Pyrenejemi do celé Evropy jiná jména. Například Averroes (1126–1198), arabský filozof, lékař a právník z Córdoby, jehož myšlenky ovlivnily vývoj středověké křesťanské i židovské společnosti. Nebo jeho vrstevník Maimonides (1130–1204), teolog, filozof a lékař, který rovněž pocházel ze španělské - či přesněji andaluské - Córdoby. Narozdíl od svého krajana byl však Žid. Žili ve stejné době ve stejném městě. V Córdobě tehdy vládl chalífa. Ještě před nimi ovlivnil evropskou vědu i myšlení íránský filozof a lékař Avicenna (980–1037), jehož učením se  vědecká a myslitelská Evropa částečně řídila až do 17. století.

Ale i v době, kdy španělskou zemi ovládal strach z inkvizice a kdy už byla téměř u konce reconquista (války i diplomatická jednání, jež roku 1492 ukončily panství islámu na Iberském poloostrově), zůstávala tam muslimská kultura živá a prolínala se s křesťanskou. Člověk užasne, když vidí, že architektonickou dominantou Teruelu, města ležícího daleko na sever od Andalusie, je pět obrovských věží postavených v mudéjarském stylu. (Mudéjarové byli početná muslimská menšina, žijící mezi křesťany).

Vůdcové teroristické sítě al-Kajdá se ve svých výzvách k vraždění „nevěřících“ rádi vracejí k pojmu al-Andaluz (Andalusie). Chtějí tak připomenout, že evropskému území už islám jednou vládl. Doufají, že tak podnítí evropské muslimy k pokusům o šíření islámu terorem. Naštěstí marně, až na osudné výjimky: atentáty proti londýnskému metru a španělským vlakům.

Už dlouho jsem měl pocit, že se do míst, kde se setkaly a vzájemně na sebe působily tři kultury - křesťanská, muslimská a židovská - musím podívat. Udělal jsem to letos, ve dnech největších - i pro Andalusany mimořádných -  veder. Táhl mě tam pocit, že ne al-Kajdá, ale naopak západní civilizace může plným právem použít andaluskou symboliku, Může ji obrátit proti síti al-Kajdá, proti teroru. Připomínat Andalusii jako křižovatku tří kultur, jako místo jejich vzájemného oplodňování může inspirovat ke snášenlivosti, k toleranci. Nechci vyvolat dojem, že záměrně zamlčuji válečné hrůzy spojené se vpádem muslimů do Evropy a s následnou křesťanskou reconquistou. Ale stopy válečných hrůz dávno zanikly, stopy kulturního prolínání zůstaly.

Španělsko samo bohužel až do doby osvícenství ignorovalo multikulturní epochu své historie. Bylo to tím, že v počátcích novověku žil Iberský poloostrov víc než jiné části Evropy pod vlivem přísného katolicismu. Dnes si Španělsko uvědomuje, že nelze nechat ladem kulturní dědictví, jež bylo ve své době v Evropě jedinečné a v naší době může sloužit jako impulz k dialogu.

V Córdobě, v sálech nádherného Alcázaru byla před třemi týdny otevřena významná výstava, která má později oběhnout svět, zejména svět arabský. Je věnována osobě a době dalšího z andaluských myslitelů: Ibn Jaldúnovi (1332–1406). Od jeho smrti uplynulo právě 600 let. Je považován za zakladatele moderní historie a za otce „sociologie dějin“. Uznávají to i takoví historici, jako byl Arnold Toynbee. Ibn Jaldún soustavně pracoval na vytvoření podmínek pro koexistenci Západu a Orientu, pro dialog kultur. Připomenout to v době konfliktu Arabů s Izraelem a hrozící konfrontace mezi světem islámu a Západem je dobrý počin. Zejména bude-li mít odezvu na druhém břehu Středozemního moře. Muslimové - ať už žijí tam, či na evropské půdě - potřebují mít se o co opřít, mají-li odolat demagogii náboženských fanatiků, kteří je ženou do konfliktu s křesťany.

Tuším, že bych měl ke svým myšlenkám o středověké Andalusii dodat ještě toto: pokud vám připadá odkaz na toleranci zašlých dob chabou zbraní proti nelítostnému teroru a stejně nelítostné odvetě, kterou teror pokaždé vyprovokuje, namítnu: copak snad bomby či rakety či vojenské obsazení země s odlišnou kulturou dokázaly, že jsou účinnější? Ne, nesnášenlivost a násilí jen narůstají. Oko za oko a brzy budeme všichni slepí, řekl kdosi už dávno, možná právě v tom „temném“ středověku, kde jsem se pokusil hledat recepty na nemoc, kterou trpí naše „moderní“ doba.