číslo 33

vyšlo 7. 8. 2006

Dívejte se

Byl ve středověku smyslem života sex?

Čtvrtek 17. srpna, ČT 2, 21.40

Nedlouho po Dekameronu, uvedeném minulý týden, se Pier Paolo Pasolini zaměřil na Chaucerovy Canterburské povídky. Předkládá je jako jakési album lidových středověkých zvyklostí, pod jejichž upjatým zevnějškem nepřetržitě koluje bujarý živel tělesné smyslnosti. Pasolini si zde zahrál básníka Chaucera, jenž pobývaje v zájezdní hospodě trpělivě naslouchá jednotlivým příhodám poutníků putujícím do města Canterbury - jednou rozverným, jindy tragickým. Chaucer si pečlivě zhotovuje zápisky, z nichž v budoucnu vyrostou básnické skladby, a navíc jej v nestřeženém okamžiku zachytíme, jak si zálibně listuje v Dekameronu. Spojitost mezi oběma díly nemohl Pasolini navodit zřetelněji.

Režisér si dává záležet nikoli na tom, aby v popisné doslovnosti oživil dávný svět se vší jeho špínou, všudepřítomným blátem a obhroublostí, ale aby vytvořil v mnohém bizarní vizi této doby. Natáčel v autentických prostorách, dřevěné konstrukce zájezdní hospody i domů stejně jako majestátní kamenné klenby katedrál oživuje pestrým mumrajem lidí. Avšak oživení tohoto prostoru, scénografické vybavení i kostýmy, se ještě výrazněji než v Dekameronu podřizuje režisérovým představám (respektive pojetí scénografa a kostýmního výtvarníka). V oblečení převažují lesklé materiály sytých barev ve spektru světle modré, purpurové, a černé, symbolizující důstojnost, moc a bohatství, zatímco oděv chudáků prozrazuje režný původ včetně zmatněné barevnosti.

Pasolini věnoval mimořádnou pozornost lidem nápadným už svým vzhledem. Záliba v bizarních, často až groteskně zdeformovaných tvářích nese ovšem zřetelný významový náboj - pojí se s ní podvědomá hrozba intolerance a fanatismu, které kdykoli mohou ohrozit bezstarostné dovádění. Důsledně se uplatňuje „neherecká“ stylizace, která vylučuje psychologizovanou kreaci, naopak se stejně jako v lidovém či naivním divadle staví na bezpříznakovém předříkávání příslušných replik.

Kdybychom hledali nějaké spojující naladění filmu, asi bychom se sjednotili na šťavnatém, až drasticky podávaném mumraji, v němž defilují zástupy nejrůznějších hříchů a hříšků, které povětšinou slouží k obveselení těla i ducha. Stylově se vymyká jen jediná epizoda, nezastřeně (i když zcela anachronicky) vzdávající hold Chaplinovu věčnému tulákovi. Ninetto Davoli jako pobuda marně hledající práci se vyznačuje stejným typem oblečení i kolébavou chůzí. Epizoda navíc končí policajtskou honičkou.

Kratochvilná vyprávění Canterburských povídek jako by měla zahnat strach z morových epidemií, všudypřítomný děs, který ještě umocnil odmítavé postoje ke lpění na pozemském životě. Avšak i v takových podmínkách přežívají humor a láska jako nutná podmínka lidskosti. Režisér se plně ztotožnil s postavou Chaucera, který celý film uzavírá slovy: „Zde končí Canterburské povídky, vyprávěné pro potěšení z vyprávění.“

JAN JAROŠ