číslo 33

vyšlo 7. 8. 2006

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Cyklus z cyklu, aneb Výběr na léto

Léto je ideální doba pro rozhlasové pořady na pokračování. Lidé mají prázdniny nebo alespoň dovolené a sedět s rádiem někde v exteriéru je daleko atraktivnější než být zavřený s „bednou“ v místnosti. Však také v letních číslech Týdeníku Rozhlas se nabídkou vícedílných kreací nešetří; jsou přehledně označovány zlomkem, kde v čitateli je pořadí konkrétního dílu, zatímco ve jmenovateli je počet všech dílů. Tak například v pondělí 17. 7. skončila posledním dílem dramatizace Poláčkových Mužů v ofsajdu (J. Horčička, 1954) a věřte nevěřte, byla to neskutečná paráda, která předčila i mé nádherné vzpomínky z dětství (to se člověku hned tak nestává, i když to dětství spadá do hnusných 50. let). Opravdová fonografická klasika, hodnotově srovnatelná s nejlepšími čs. filmy té doby.

Cyklus Potulky knihami a hudbou provozoval Antonín Přidal na vlnách Československého rozhlasu před srpnem 1968 po nedělních dopoledních. Po normalizační pauze se pak v létě 2002 Potulky (tentokrát knihami a časem) vrátily, a to jako půlhodinový měsíčník (posléze každou první sobotu) brněnských programů Vltavy. Z výběru těchto nových Potulek vysílá Vltava v létě další ze svých cyklů, ale ten jako takový v TR uváděn není. V úterý 4. 7. v 16 hodin jsem si zapnul Potulky knihami a časem, upoután informací: „Připravil a uvádí Antonín Přidal“. Teprve z ohlášení jsem se dozvěděl, že jde o první část devítidílného cyklu, a že tedy za názvem, uvedeným v TR č. 27/2006, chybělo obligátní označení (1/9 - analogicky 2/9, 3/9 v číslech následujících). V každém případě ale už první díl působil jako atraktivní upoutávka.

Přidal představil indicko-americký román Jmenovec skutečně originálně. Autorku, hrdiny, osudové propojení postav se světovou literaturou. Něco vypráví, něco komentuje, úryvky - zřejmě ve vlastním překladu - nechal číst Ivanu Valešovou. Klíčová událost: bengálský mladík Ašóka Ganguli, vnuk profesora evropských literatur a vášnivý čtenář, si při vlakovém neštěstí kdesi u Kalkaty zachrání život tím, že v noci na rozdíl od ostatních nespí na lůžku, ale čte si u otevřeného okna, ze kterého při nárazu vypadne. Fatálním textem v nočním vlaku byla klasická Gogolova povídka Plášť se svým směšnotragickým hrdinou Akakijem Akakjevičem. Petrohrad u Kalkaty. Střih. Mladík se po úraze uzdravil, vystudoval, žije s manželkou v USA, narodí se jim syn, kterému dají po bengálském zvyku domácí (neoficiální) jméno Gogol, zatímco oficiální je Nikhil (Ganguli). Následuje dospívání, komplikace s identitou vázanou na nepochopitelné domácí jméno (osudový příběh zůstal synovi dlouho utajen)... Nemá smysl, abych vyprávěl vyprávěnou literaturu. Román byl však představen tak poutavě, že mít jej po ruce, četl bych nejspíš až do rána, ani noční vlak bych na to nepotřeboval. Ještě raději bych ale poslouchal nesmírně milý a sugestivní přednes Ivany Valešové. A tak nejenom doufám, že český překlad brzy vyjde, ale že se s jeho interpretkou při rozhlasové četbě ještě setkám.

Natěšeně jsem o týden později zapnul Potulky knihami a časem s podtitulem „tentokrát o starém mistru a lstivé Juditě“, a opět jsem nebyl zklamán. Zatímco posledně jsme se „toulali“ sice od Asie po Ameriku, ale pouze v posledních dvou stoletích, od Gogola po dnešek, tentokrát jsme se místy dostali až do časů Karla Velikého. Začátek byl ale ve Francii, kde se jakýsi čínský literát - emigrant - obrátil o pomoc na Théophila Gautiera právě v roce 1863, kdy vydal svého slavného Kapitána Fracasse. Gautier nabídl svým dcerám, zda se nechtějí učit čínsky, osmnáctiletá Judita to nadšeně uvítala a nastala vzájemná čínsko-francouzská výuka vzdálených jazyků i literatur. Od této situace rozvinul A. Přidal v čase dozadu i dopředu příběh, který by mohl sloužit jako dokonalá ilustrace klasického úsloví „habeat fata libeli“ - knihy mají své osudy. Již o čtyři roky později vydala Judita s velikým úspěchem Knihu z nefritu - označenou jako překlady z 24 starých čínských básníků. Kniha byla v Evropě hojně překládána, počátkem 20. století vydala Judita nové, rozšířené vydání. I v něm, stejně jako později ve svých pamětech, vydává vše za překlady, ačkoli šlo většinou jen o inspirace či „ohlasy“ a někdy dokonce i o zcela původní básně. Dokonalé mystifikaci naletěli mnozí, ještě v roce 1970 se některé tyto básně objevily ve francouzském výboru z čínské poezie. Například krásná, „typicky čínská“ báseň Pavilon z porcelánu je zcela originální.

Jak víme, podobně „překládal“ své Zpěvy staré Číny i Bohumil Mathesius. Vycházel z různých překladů do evropských jazyků (včetně těch J. Gautierové) a volně je přetvářel. O jejich oblibě v českém čtenářské světě netřeba ztrácet slov. A nyní pointa: teprve nedávno se do „věci“ obul „ušlechtilý diletant“, vzděláním ekonom a zaměstnáním expert pro výživu OSN Ferdinand Stočes, začal překlady srovnávat s originály a posléze sám překládat. Nejenom do češtiny, ale i do francouzštiny. Vydává jednu knihu za druhou, laici žasnou, odborníci se diví, dostavuje se uznání, ba i medaile. Roztomilý detail: Jak docílit, aby překlady do francouzštiny byly dobře srozumitelné rodilým mluvčím? F. Stočes je v blízkosti svého tehdejšího působiště přečítal prostým lidem, francouzským horalům, potomkům vyhnaných hugenotů.

Přidal je rafinovaný vypravěč, životní příběhy autorů umně splétá s osudy jejich děl. Dokáže nastolit i udržet napětí, pozdržet dílčí rozuzlení ukázkami - tentokrát procítěnými recitacemi Františka Derflera - i uplatnit závěrečnou, podtitulem inzerovanou pointu: Judita měla otcem zakázaného milence, také básníka. Psali si dopisy i básně, tak aby otec Gautier nevěděl. Pošťákem byl na počátku zmíněný učitel čínštiny, který je pašoval ve starém francouzsko-čínském slovníku. Pointa pro posluchače ČRo 3 - Vltava: od září se Potulky knihami a časem vrátí ke svému pravidelnému rytmu první soboty v měsíci od 16 hodin.