číslo 33

vyšlo 7. 8. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Kollert, klavírista

Jak je to s oním údajným vzdáleným příbuzenstvím?

S Bohuslavem Martinů jsme skutečně měli v minulosti společnou praprababičku, od níž jde jedna větev ke slavnému skladateli a druhá k nám, rodině Kollertů. I moje babička a dědeček žili v Poličce, v dětství jsem tam často pobýval. To místo, spolu s krásami Českomoravské vrchoviny, na mě silně zapůsobilo. Můj zájem o Martinů ale není jen rodový. Jeho hudba je nesmírně bohatá - to nejpěknější na ní je bohatá fantazie a humor. Hrál bych skladby tohoto autora, i kdyby nepocházel z Poličky a neměli jsme tu společnou praprababičku.

Kde se v těch končinách Vysočiny vzalo to silné hudební podhoubí? Martinů už nám to nepoví…

Pokud jde o mne, je to jednoduché. Odmalička jsem kolem sebe slýchal skladby mého tatínka Jiřího Kollerta, hudebního skladatele. Sotva jsem dosáhl na klávesy klavíru, už jsem na ně brnkal, a ve školce jsem si řekl ještě o housličky. Kolegové na konzervatoři ale otci radili, že lepší by pro mne bylo začít s klavírem. Docela mi to šlo a pak už jsem neměl myšlenky na nic jiného.

Bohuslav Martinů klavír asi také miloval, vždyť mu svěřil nádherné pasáže dokonce i v symfonických skladbách.

Užíval klavír opravdu velice často, ale z technického hlediska s ním až tak velkým kamarádem nebyl. Nicméně to byl jeho celoživotní společník.

Věnujete se hudbě svého velkého předka cíleně?

Spíš nevědomky. Na konzervatoři jsem se například ocitl ve třídě Emila Leichnera, což je asi náš nejvýznamnější hráč Martinů. Ne že by nás cíleně ovlivňoval, ale interpretoval tu hudbu tak, že jsme všichni ve třídě jeho lásku k Martinů sdíleli. Na AMU jsem studoval také u Miroslava Langera, který zase svou jedinečnou interpretací obrátil mou pozornost k Francii, která Martinů uchvátila. V Paříži, kde jsem měl možnost studovat na La Schola Cantorum, jsem opět nalezl stopy po Bohuslavovi Martinů. Na Schole působil na počátku 20. století Albert Roussel, ke kterému Martinů do Paříže přišel.

Vy jste tam však studoval u Eugena Indjice.

To je vynikající klavírista. Takovou přirozenost při hře a tak krásný zvuk, jaký dovede na klavíru vykouzlit Indjic, jsem už nepoznal u žádného jiného pianisty. Získal jsem pod jeho vedením koncertní diplom a tak trochu proti vůli milovaného pedagoga jsem se tam sblížil s jednou japonskou studentkou, svou nynější ženou. Pan profesor totiž takové vztahy neviděl rád, měl ke svým žákyním otcovský vztah, jako by na ně trochu žárlil.

Teď jste vysvětlil, proč jste jako hudebník zamířil právě do Japonska.

Moje manželství bylo pouze jedním z důvodů, proč jsem k této zemi našel vztah a měl důvod podívat se tam. Tokio je jedním ze světových center, je to vzrušující místo, kde běžně koncertují největší světové hvězdy. Umělci zde nacházejí velmi vzdělané publikum. Měl jsem to štěstí seznámit se s panem Ezakim, ředitelem Octavia Records, a on mi navrhl udělat sérii CD s klavírními díly českých skladatelů. Pro první kompakt nám přišlo nejzajímavější zvolit Martinů, skladatele nejbližšího.

Že „zabral“ zrovna Martinů...

V Japonsku je hodně příznivců klasické hudby a jako všude na světě milují především Čajkovského, Chopina, nebo Dvořákovu Novosvětskou. Pak je tam ale menší skupina, která se zajímá o neobvyklé skladby, nebo o to, co ještě neznají. A protože Japonsko má 130 milionů obyvatel, je i ta malá skupina významná a plní koncertní sály. Hudba Bohuslava Martinů Japonce zaujala. CD získalo mnoho příznivých kritik v nejvýznamnějších denících i v hudebních časopisech. Tím to ale neskončilo. Na koncertech jsem často přidával Sukovy klavírní drobnosti - například Píseň lásky nebo kusy z cyklu Jaro, tedy ty nejintimnější skladby, který Suk svěřil klavíru - a ty měly pro svou melodičnost a vroucnost ještě větší ohlas. Posluchači za mnou chodili a ptali se, co to bylo za skladatele. Když jsme probírali volbu autora pro následující CD, Suk se přirozeně stal autorem pro druhý kompakt. Editor největšího japonského vydavatelství not Zen-on dokonce připravil album se stejnými skladbami. Očividně to byla dobrá volba - po jednom koncertě se ve foyer prodalo sedmdesát kompaktů a devadesát výtisků not a dobrý prodej stále pokračuje. Bohužel, notové vydání  klavírních děl Bohuslava Martinů se nám nepodařilo realizovat. Na mnohé klavírní skladby, které psal Martinů v Paříži, má vlastnická práva jedno tamní vydavatelství, a odmítlo udělit licenci. Musíme počkat ještě několik let, než bude dílo tohoto našeho skladatele volné. Alespoň máme čas edici důkladně připravit.

Vaše služba hudbě Bohuslava Martinů má prý ještě jinou formu.

Je to tak. Založil jsem národní soutěž české klavírní hudby a dva roky předsedal porotě. Skladby Martinů byly v povinném výběru, měli jsme dokonce od Nadace Bohuslava Martinů zvláštní cenu pro nejlepší interpretaci jeho díla. Zájem byl velký, po dvou letech jsem se ale nepohodl se spoluorganizátory. Ti nebyli profesionálními hudebníky a zajímala je spíše vlastní společenská prestiž než kvalita soutěže. Nechci se však jen tak vzdát. Chystám soutěž jinou, která se bude od těch ostatních opět odlišovat, a věřím, že se to nakonec povede.

Už jste mluvil o pozici vážné hudby mezi zkušenými japonskými posluchači. Ale jaký je o klasiku zájem mezi mladými lidmi?

Podobně jako u nás se zájem o ni neustále zmenšuje. K nápravě tam ovšem přistupují velmi aktivně. Například koncerty na školách všech úrovní, koncerty s výkladem a koncerty pro rodiče s dětmi jsou velmi běžné a provozují je i ti nejznámější umělci. I já na takových koncertech hraji rád. Již několik let pravidelně vystupuji třeba na ostrově Šikoku. Jedna organizace projevila zájem o kulturní výměnu, převážně na úrovni studijních programů. Vytvořili jsme tedy festivalový projekt, který má pomoci studijním pobytům v zahraničí, a to jak japonským, tak českým studentům. Pořádáme koncerty s klasickou, hlavně českou hudbou v koncertním sále a poté ve škole. Výtěžek z koncertu jde na studijní programy, jedna část na programy Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových. Díky této nadaci jsem mohl studovat v Paříži a přeji si, aby i další studenti mohli získávat prostředky pro studium v zahraničí. Po celém Japonsku existuje několik festivalů, které jsou propojeny s kulturními programy škol. Mezi organizátory se objevují taková jména jako Martha Argerich nebo Charles Dutoit. Rád bych, aby se i náš festival jednou stal podobně prestižním.

V souvislosti s vašimi aktivitami v oblasti propagace české hudby bychom se asi měli zmínit také o článcích, které píšete pro japonské hudební časopisy.

Japonci chtějí stále objevovat nové věci. Týká se to i poznávání zemí a jejich kultur. O USA, Francii nebo Německu se píše neustále, o nás až tak často ne. V časopisech mě žádají o příspěvky z oblasti české hudby - psal jsem o Martinů, o Sukovi, o českém hudebním vzdělávacím systému, o našem největším výrobci klavírů Petrof a mám v úmyslu psát i o některých našich hudebních festivalech a soutěžích. V Japonsku existují turisté, kteří cestují pouze za hudbou. Velké cestovní kanceláře mají dokonce oddělení, která se na hudební toulky po Evropě zaměřují. Díky jedné z nich přijela skupina japonských turistů i na můj recitál na Pražském jaru.

Japonsko je vzdálené - nevadí vám hrát krátce po únavném letu?

Je to náročné, ale naučil jsem se cvičit bez nástroje, a tak v letadle nezahálím.

Jak jste na to přišel?

Ještě na konzervatoři mě na tuto metodu upozornil jeden člověk z AMU. Naučil jsem si představovat noty, později i hmatové pocity, emocionální průběh skladby a spojit si tyto prvky s hudebním slyšením. Dal jsem si tehdy za úkol naučit se Bachovu Partitu nazpamět bez klavíru a povedlo se to. Byla to těžká práce, ale vyplatila se.

Řekl jste, že Japonci jsou v hudbě velmi vzdělaní a zvídaví. Jak sami hrají?

Ano, jsou skutečně zvídaví a rychle se učí. Zvou také mnoho špičkových zahraničních pedagogů. Studenti jsou navíc velmi důslední. Je běžné, že žák přijde na hodinu a maminka vytáhne kameru a natáčí celou lekci na video. Když se mi to stalo poprvé, překvapila mě představa, že si student bude pouštět mou hodinu doma a bude zkoumat můj výklad... Ale zvyknul jsem si a už kameru nevnímám. Japonská důslednost má i jiný efekt. Japonci kladou velký důraz na preciznost - když jsem hrál poprvé se špičkovým japonským orchestrem, pocítil jsem velký tlak, abych neudělal chybu. Trvalo mi nějaký čas, než jsem začal hrát uvolněně.

V hudbě zůstáváte dále Evropanem. Orient vám ale určitě mnoho dal. Říká se tomu nové paradigma.

Dal mi především možnost jiného pohledu na sebe a na naší zemi. Uvědomil jsem si, co jsme v našem myšlení zdědili z minulé éry, a co je naopak naší devízou, na čem můžeme stavět a co rozvíjet. Japonsko je země služeb, neustále se zde přemýšlí, jak uspokojit potřeby klientů, jak udělat ze svých protivníků příznivce. Na druhou stranu dálný východ ještě posílil můj vztah k české hudbě.

A v manželství?

S mou ženou hrajeme občas čtyřručně, ale zjistili jsme, že nejsme ten pár, který by chtěl být pohromadě čtyřiadvacet hodin denně. Žena se stará o našeho tříletého syna a pomáhá mi v mé práci. Je velkou výhodou, když mám doma někoho, kdo mě může doprovodit, když studuji klavírní koncert. Taky mi překládá do japonštiny články nebo spolu se mnou korigovala vydání Sukových not, které jsem zmínil. Když jsme u syna, zmínil bych, že má z Japonska spoustu interaktivních hraček. Klade se tam obzvlášť velký důraz na vzdělávání od nejútlejšího věku a firmy se předhánějí v tom, která vyrobí hračku s lepším vzdělávacím efektem. Občas si od něj půjčuji dětský počítač a učím se japonské znaky...

Ne každému je dáno nahrát skladby vlastního otce. Napsal pro vás něco?

Když mi bylo osm let, slíbil mi táta, že mi skladbu pro klavír napíše, ale nějaký čas to trvalo. Nechtěl to odbýt a napsat něco kvalitního po tak velkých klavírních virtuosech, jakými byli Liszt nebo Rachmaninov, mu přišlo jako velmi zodpovědný úkol. Dal si tedy načas, ale nakonec vzniklo trio pro flétnu, violoncello a klavír Moravské inspirace. Napsal mi i sólovou skladbu, ale říkám mu, že mi to nestačí a čekám ještě mnoho dalších.

Mohu nahlédnout do vašeho diáře? Na jak dlouhou dobu jste jako sólista zadaný?

Světová špička je zadána na takových pět let dopředu, ale když má interpret na počátku kariéry diář plný na rok či dva dopředu, je to úspěch. Teď povedu mistrovské kurzy žáků - klavíristů v Japonsku a poté mě čekají podobné kurzy v Praze. Z významných koncertů, které mě čekají, bych jmenoval Ravelův koncert na podzim s Brněnskou filharmonií, v zimě Mozartův koncert s FOK a na jaře opět turné v Japonsku. Na jeho programu budou významně zastoupeny skladby Bohuslava Martinů. Neustále přemýšlím o dalším albu, příštím vydání not a také o nové spolupráci na poli komorní hudby.

Vraťme se tam, kde jsme začali, tedy do Poličky, kde se na ochozu kostela a za zvuku zvonů kdysi rodil velký talent budoucího skladatele. Bohuslav Martinů jako by si ten zdejší obzor zapamatoval, myslím, že v každé jeho skladbě bychom našli vliv lidové poezie a hudby rodného kraje. Dá se podle vás v hudbě Martinů vystopovat?

Určitě ano, ale my se můžeme jen domýšlet, co Martinů cítil a jak by to samé vyjádřil někdo jiný. Pohled z věže se mi někdy mimoděk vybaví, když Martinů hraji, myslím, že musel mít vliv i na něj. Působení folkloru na určité skladatele patří podle mne k velmi zajímavým tématům. Je to ostatně součást projektu mého doktorandského studia, které hodlám zaměřit na dílo Josefa Suka, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka. Právě s tím začínám, a proto je velmi těžké formulovat odpověď na vaši otázku. Ještě o tom budu muset hodně přemýšlet…