číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Dívejte se

Arabské pohádky výhradně pro dospělé

Čtvrtek 24. srpna, ČT 2, 22.00

Rozsáhlý cyklus arabských vyprávěnek, pojmenovaných Pohádky tisíce a jedné noci, už věky dojímá i vzrušuje hlavně dětské čtenáře. Vždyť kdo by neznal příhody námořníka Sindibáda, Alibabovy potíže s loupežníky či důvěřivého chlapce Aladina, jenž našel kouzelnou lampu. V původním znění jsou však příběhy okořeněny erotikou či drastickými momenty. Když Pier Paolo Pasolini začal chystat filmovou transpozici Pohádek, v níž hodlal zdůraznit právě onen dětskému publiku nepřístupný svět (homo)sexuálního zacílení motivací, vstupoval na dosud neprobádanou půdu. Kyticí z tisíce a jedné noci uzavíral volnou trilogii přepisů slavných literárních děl, na jejichž podkladě chtěl ukázat, že lidská přirozenost, lačnící po sexu jako osvobodivém aktu, nezná ani časová, ani prostorová omezení.

Pasolini se v Kytici sice obešel bez vyprávění Šahrazádiných, převzal však obdobné uspořádání: jako rámující příběh zvolil milostné soužení, které zažívají násilně odloučení milenci Núrraddín a Zumurrud, přes míru důvěřivý, snad i naivní mládenec a jeho oddaná otrokyně. Do tohoto svorníku jsou vkládány další příběhy, které samy rovněž mohou opět obsahovat nějakou vloženou epizodu. Už v této výchozí sekvenci se dovídáme nejdůležitější údaje o režisérově vizi Orientu jako místa, kde ještě doznívají dávné antické ideály duchovními i tělesnými požitky naplněné existence, v západní civilizaci dávno přehlušené.

Pasolini spojuje zdánlivé protiklady, ať již berou v potaz společenské rozvrstvení (milenci jsou si zcela nerovni, ona je přece otrokyní) nebo navazují na dávné mýty (Zumurrud v mužském přestrojení dorazí do města, kde právě zemřel panovník, a přijme nabídku, aby se ujala vlády). Přítomna je nezbytná osudovost - režisér jako by si pohrával s ironizovaným tématem krále Oidipa, když Núrradín svou ztracenou lásku přece jen nachází, aniž by o tom tušil, neboť ji v královském oděvu nepozná. A zdráhá se proto poskytnout vyžadovanou sexuální službu, neboť svou milou považuje za muže.

Lze shrnout, že literárních předloh se Pasolini vcelku přidržuje, i když někdy izoluje jednotlivé motivy, volně je kombinuje, ze zpracovávaného příběhu si vybírá jen dílčí část, přidává či ubírá podstatné dramatické atributy. Všimneme si, že leckteré události, shodně s předlohou, postrádají jednoznačný hodnotící soud, hrdinové současně konají skutky dobré i (byť mnohdy nevědomky) špatné - jako v případě mladíka, jenž svržením kovového strážce zneškodnil hrozivou magnetovou horu (nepochybně odkazující na sindibádovský okruh), ale současně na pustém ostrově zabil chlapce, který tam byl ukryt před zlou věštbou: předpovídala totiž, že bude zabit...

Na rozdíl od Dekameronu a Canterburských povídek je z Kytice téměř beze zbytku vytěsněn humor, jednotlivé příběhy provází až jakási tragicky vznosná předurčenost, často akcentovaná osudovým zaspáním, které zapříčiní řetězec dalších pohrom. Vyprávění poznamenává až snová mystika (v podobě nadpřirozených postav a rekvizit), rozpoznáme však také prvky brutality: bezcitný démon tu utíná znelíbené dívce údy a pomstychtivá milenka zařídí vykastrování nevěrného nápadníka...

JAN JAROŠ