číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Televizní glosář

...Jany Cimburové

Václav Švankmajer má talent!

Ve čtvrtečním programu (3. 8.), odsunut do odpoledního vysílání, zůstal ukryt pozoruhodný loutkový snímek Václava Švankmajera Světlonoš. Syn nepoměrně známějšího Jana Švankmajera natočil tento ponurý příběh o rytíři, jenž překonává vražedné nástrahy ukryté v polozborcené budově, ve zjevné návaznosti na otcovu poetiku jako svůj absolventský film na FAMU - a naráz prokázal záviděníhodnou tvůrčí sebejistotu. Narozdíl od otce, jenž se v posledních letech soustředí na celovečerní hrané příběhy (nejnověji Šílení), protkávané jen ojedinělými animovanými vsuvkami, Václav Švankmajer zjevně čerpá z odkazu těch jeho děl, kde jsou zužitkovány bizarní technické vymoženosti, ohrožující každého, kdo se ocitne v jejich sevření (připomeňme poeovský horůrek Kyvadlo, jáma a naděje).

Právě surreálná kombinace středověké mučírny s pouťovým „strašidelným hradem“ se stává východiskem i pro Světlonoše. Sledujeme odvážné putování rekovného rytíře jakýmsi zpola zborceným bludištěm, kde musí překonávat několikeré vražedné úklady, nachystané všelijak pochroumanými ženskými torzy soch, než dosedne na vysněný trůn. A v ten okamžik, jako v každém makabrózním podobenství, nastupuje překvapivý záhubný zvrat v dosavadním vyprávění, odhalující, jak pošetilá může být touha pro sebeprosazení, neboť nikdo netušíme, co vysněná meta ve skutečnosti obnáší.

Václav Švankmajer kombinuje klasicky animovanou loutku rázně pochodujícího rytíře s pixilací (rozpohybováním) zdánlivě nehybných a nepohyblivých objektů, najmě ženských torz umístěných na podstavci, vyrovnaně postávajících po stranách chodeb. Kromě toho však režisér používá prudkých nájezdů na výmluvné detaily předmětů, k nimž se rytíř přibližuje, zejména symbolů slunce či měsíce, které - zdá se - určují vzhled i poslání celého prostředí; přinejmenším právě tyto předměty, které mohou sloužit i jako průzor, mámivě září, přitahujíce divákovu pozornost v setmělém prostoru.

Švankmajer neskrývá zálibu v nechutnostech, ba odpudivosti: vidíme dokonce divé šelmy, jak zběsile trhají zbytky jakési bytosti, která znenadání vpadne do rytířovy blízkosti. Vidíme, jak útočící ženská torza přicházejí o končetiny, jak jim údery zplošťují obličej, jak končí probodeny - ohrožuje je nejen bránící se rytíř, do posledka s hlavou ukrytou v helmě a s ustavičně vlajícím pláštěm, ale i samotné vražedné mechanismy, ať již ovládané složitými kladkostroji nebo soustavou ozubených koleček. I kamera samotná jakoby prolétává jen zdánlivě pustými chodbami, dokonce z nadhledu souběžně zaznamenává počínání rytíře i úklady proti němu. To vše provázejí rachotivé, skřípavé, drhnoucí zvuky, ze všeho nejvíce připomínající otáčení klíče v zarezlém zámku. Ovšem svou dikcí a náznaky rituálního počínání odkazuje snímek ke středověkým legendám o namáhavém hledání posvátných předmětů či nástrojů (dokonce promžikne útržek starobylého iluminovaného rukopisu), avšak s okamžitou demytizací a popřením jejich životadárného dopadu.

Světlonoš tak rozhodně není roztomilým pokoukáním pro děti, nýbrž náročným, významově nejednoznačným a nepokrytě morbidním dílem, vyžadujícím plné soustředění.