číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Hrdinstvím není smrt, ale život

Některá léta končící šestkou nejsou v české poezii tak docela bezvýznamná a je dobré si je přinejmenším aspoň jubilejně připomenout. Zvláštně „básnicky“ se zapsal rok 1936. Mezi daty obšírně slaveného stoletého výročí vydání Máchova Máje v dubnu a básníkova odchodu v listopadu, udeřila neočekávaně v září onoho památečného léta jako blesk z čistého nebe zpráva o smrti osmatřicetiletého španělského básníka Federica Garcíi Lorky (1898–1936) s hrůznými údaji o jeho mučení a posléze zastřelení nedaleko Granady.

O přesném místu, okolnostech a datu popravy kolovaly zprvu nejasnosti, zřejmé bylo jen to, že básník, politicky sice neorganizován, ale duchem přesvědčivě na straně republikánského hnutí, stal se obětí občanské války, neboť fašistickým falangistům, podle výroku jednoho z osnovatelů děsivého aktu Ramóna Ruize Alonza, Lorca uškodil svým perem více, než jiní pistolí. Básníkova smrt se stala od okamžiku, kdy vstoupila ve známost, smutně výmluvným symbolem vztahu diktatury k nepokornému umělci. V té době běžel ovšem už také naplno stroj nacistických a komunistických represí vůči odbojným intelektuálům; těžko říci, kde krutěji.

Z Lorcovy biografie minulý režim vydestiloval především podobu antifašistického bojovníka, přestože okolnosti jeho odchodu jsou daleko složitější a byly v posledním dvacetiletí po odtajnění frankistických archívů nejednou interpretovány také jako akt promyšlené a chladnokrevně vykonané msty na citlivé duši, neváhající projevit náklonnost a lásku v krajinách po celá staletí pokrytecky tabuizovanou a v kruzích měšťáckého Španělska nepřipouštějící sebemenšího pochopení. To všechno je bohatě prokazatelné a stále živě přítomné v básníkově díle.

Lorca patří k nejhranějším světovým dramatikům - Krvavá svatba, Pláňka, Dům Bernardy Albové nepřestaly být od konce války významnými položkami také českého divadelního repertoáru. Úděl ženy v podivné vyvřelině rituálních tradic, jak je sebou nesla španělská společnost, to bylo Lorcovo velké téma prorůstající i do jeho próz a poezie. Jeho díla vznikala na pomezí posledních vln expresionismu a přicházejícího surrealismu. S Luisem Buňuelem a Salvadorem Dalím tvořil jakousi „svatou trojici“ zvěstovatelů nového řádu moderního španělského umění. To, že byl F. G. Lorca jako umělec osloven nejcitelněji především folklórem své rodné Andalusie, vysunulo ho z této trojice nejblíže zájmu čtenářskému a posléze i diváckému.

V kontextu španělské poezie vykonal Lorka ve dvacátých létech minulého století srovnatelně tolik, jako náš K. J. Erben v půli století devatenáctého: dokázal vyvolat moderními literárními prostředky z duchovního klimatu jednoho etnika jeho živoucí étos. Učinil tak v dosahu lidového jazyka - pravda metaforicky někdy až rafinovaně stylizovaného - počin, jakých v národních evropských literaturách není mnoho. Neboť svým způsobem jde stejnou měrou o svět umělý, zástupně vsazený do vzorů a ornamentálních struktur lidové lyriky a epiky, v Lorkově případě sycené folklórem Andalusie, bohatě prokvetlým španělsko-maurskými i cikánskými komponenty.

Mistrovské dílo mladého básníka (bylo mu teprve 27 let, když publikoval první písně Cikánských romancí, básní, které posléze téměř znárodněly) podnes uchvacuje hutnou celistvostí, tóninou urputně drženou v poloze osudové neodvratitelnosti lásky a smrti, štěstí, žalu i vášně. To vše vložené do příběhů, jejichž přečasto biblický půdorys je právě touto projekcí roubován přímo do krajin Lorkova srdce. Neboť Cikánské romance jsou zároveň krutým předobrazem a bezděčným podobenstvím Lorkovy smrti. Ano, tam někde v údolí Viznáru u Granady odehrál se s osudovou neodvratitelností dovětek Romancí, žel s použitím prostředků literatuře tak vzdálených... Lorkův úděl, lidský i umělecký, je tu přiložen jako smysl oné polarity, kterou nazýváme uměním, málokterého autora lze interpretovat v této symbióze, v níž život a tvorba tak dokonale prorůstají.

Stejnou originalitou vyznačuje se u Lorky použití křesťanských rekvizit: cikánská Panna Maria si nezadá s výtvarnou podobou Bohorodičky, jak ji známe nejen ze španělského folklóru, afroamerických nebo indiánských kultur, ale i z laskavě člověčí projekce našich koled, kde si Ježíškova matka klidně nabírá pro synáčka vodu z Dunaje nebo mu vaří kaši z medu a křížal. Tady se jeví Lorka jako jeden z prvních moderních autorů bohatě stylizované žánrové domény, které dnes říkáme etnokultura, produktu uhrančivé radiace umění lidového, zrajícího po celá staletí. Každá generace si je při tom může vykládat po svém. To platí i pro interpretaci slovní - je dobré, že do češtiny bylo dílo F. G. Lorky uvedeno už v několikerém přetlumočení, F. Nechvátala, L. Čivrného a M. Uličného.

A co hlavní: nejen Lorkovy Cikánské romance jsou stále živé - vydávají se, čtou , ale také přednášejí! Na recitačních soutěžích - mluvím z vlastní zkušenosti - objevuje se po léta romance Nevěrná žena jako působivý artefakt přednesu.

Od prvních poválečných let k nám přichází F. G. Lorca zprostředkováván překladatelsky v celé řadě tématických výborů. Surrealistická transkripce jeho pobytu v Americe Básník v New Yorku ve výtečném přetlumočení Františka Nechvátala přetrvala i cenzurní klima 50. let, kdy se tento literární směr dočkal primitivního odsudku režimních ideologů, na Lorcovy básně se však neodvážili sáhnout. Není divu, že se k jeho tragicky naplněnému osudu i v čase normalizace přihlásili někteří mladí autoři jako k inspirativnímu zdroji. V polovině 80. let tiskne Jiří Staněk (1957) jeden ze svých programových textů z pozdější sbírky Věrnosti v mladofrontovním Almanachu Zeleného peří. Má výmluvně prostý název - FGL - a ve vzrušené, dynamicky rozvlněné expresívní evokaci posledních hodin Lorcova života dotýká se neodbytné otázky po smyslu oběti. Patří k tomu nejbrilantnějšímu, co bylo kdy v české literatuře inspirováno španělským básníkem-mučedníkem. Poslední její část nás přivádí do místa Lorcovy popravy:

Údolí Viznár. Soutěska mezi kopci. Při patnících spousta pytlů vápna. Je bílé. Rozprášeno, dráždí ke kýcháni, ke kašlání, oči k slzám. Nač tolik vápna. Vzdálený potlesk, vypadá to jak rány z pušek, ale je to jistě jen zdání.

V trvalých pinií neúnavnost cikád. Zelené jehlice a rozpraskaná kůra (chalcedon smíšená s mědí).

A náhle chápeš, že je potřeba nahonem zvážit život, z vetešnické krabice mozku vytáhnout pro bleší trh vzpomínání krásy těch nemnoha chvílí, kdy snad ne byls šťasten, ale zapomněl jsi na smutek.

Chvíle - parník čeří čiré vody Hudsonu, do smogu města zvedají svou ocel se sklem mrakodrapy, parník houká, New York je město velkolepé bídy, to hezčí bylo doma posedět si, cikánské dívky s věčně nepokojnou krví v amfoře svého těla až příliš dokonalých tvarů do vlasů zaplet (mé kvítky prvních citroníků), Andalusie je nejkrásnější ze všech zemí, na které svítí slunce, věděl to Goya a věděl to Murillo a Zurbarán a věděl to El Greco, honem, nechat ty obrazy proběhnout rychleji výročním trhem pod širým nebem, koupit jim oslíka, aby si nemusily drát vlastní nohy, koupit jim oslíka a za hrst rolniček a když a protože - (snad jsem nechytil úpal, i když ti vojáci kolem mých boků nasvědčuji, že mě z něj hlava dlouho bolet nebude). A náhle chápeš, že ani život, že jsou jenom slunce a měsíc a galaxie [...]

Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život, který - jistě.

Ano. Bez zavazování očí, kdopak by sbíral krví ztřísněný šátek z hlavy mrtvého.

Bez zavazování očí.

Desítky hledí mušek. Spatříte novou hvězdu, ano, spatříte? Těmi šílenými dalekohledy, na jejich konci před vaším za vaším okem číhá v mosazi, olovu kulky a střelném prachu smrt?

Pal!

Šavle Newtonem k zemi.

V tu chvíli vlaštovky tvých očí - vzlétají. Zase si postaví hnízdo v domě bíleném vápnem, v domě pod cypřiši a v stínu citroníků, na jehož zápraží po perné práci se sejde v mozolech rodina a mládenec soused, který je zamilován do prostřední dcery, přinese kytaru a zazpívá Cikánskou romanci o Ebru řece a rozích černých býků - a to je nesmrtelnost, Federíko.

I tvoje.

MIREL KOVAŘÍK