číslo 34 |
|
vyšlo 14. 8. 2006 Pořiďte si |
|
NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE Prima sezona Glena Hansarda Kapela The Frames patří doma v Irsku k nejoblíbenějším souborům, její tamní věhlas je srovnatelný s popularitou irských hvězd světového jména - Vana Morrisona, Sinéad O‘Connorové či U2. Pro našince je o to příjemnější je, že The Frames se již před několika lety velmi zalíbilo na Moravě, zvláště tedy jejímu zpěvákovi, kytaristovi a skladateli Glenovi Hansardovi, jemuž se stalo Valašské Meziříčí takřka druhým domovem. Po mnoha koncertech, které v Česku sám či se svou skupinou odehrál (ty v brněnském klubu Stará Pekárna vyšly v roce 2002 na koncertním albu The Frames Breadcrumb Trail) natočil ve studiu Sono v Praze i svou první sólovou desku The Swell Season (vyd. Plateau/Indies Records). Ihned po jejím vydání ji zájem irských posluchačů vynesl až na páté místo v žebříčku nejprodávanějších alb. Stranou zájmu by neměla zůstat ani u nás - nejen proto, že ji s Českem pojí několik dalších skutečností.
Album The Swell Season je rockovému zvuku The Frames hodně vzdáleno, je to deska komorní, cohenovská, neobyčejně emocionální. Šestatřicetiletý Hansard je klasický písničkář, jehož léta hraní po dublinských ulicích naučila sdělnosti a přesvědčivosti. Jeho výraz obsáhne excentrickou jurodivost i posmutnělou melancholii. Hlavní premisou tohoto muzikanta je ale neobyčejný skladatelský talent, díky němuž bude jeho tvorba výrazná asi v jakémkoli aranžmá. Ztišená a křehká Prima sezona je toho důkazem. V Česku letos už asi těžko vznikne lepší folkové album.
MILAN ŠEFL Nonsens ve světě pohádek
Autor zamířil na roztodivné dětské zlozvyky - od žalování, dloubání v nose až třeba po lakotu či odmlouvání, jeho hrdinové se tvrdošíjně drží svých slastných (ne)činností a ne a ne se je odnaučit. Není tedy divu, že na ně čeká trest. Ovšemže ani jedna pohádka nekončí nápravou nebo smírem - zkrátka happy endem, a interpretka si ty katastrofické konce pěkně vychutnává. Vládne bohatým spektrem hlasových odstínů, umí účinnou zkratkou odlišit jednající postavy (jdou jí hlavně maminky a paní učitelky), v pravou chvíli rozverně vzkřiknout a jednotlivé texty svým výrazným přednesem vypointovat. Rozhodně nezvyklé, chvílemi mírně šokující zážitek, který vyžaduje posluchačskou spoluúčast a zejména smysl pro humor. Malým dětem, vychovávaným dosud hlavně na Hrubínových básničkách, se doporučuje pouze s předběžným výkladem, zato těm starším a taky těm, co znají Emanuela Fryntu, se až tak moc vysvětlovat patrně nemusí. (ap) |