číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Souhlasím se vším

Souhlasím se vším, co se píše v novinách. Dříve jsem totiž nesouhlasil a rozčilovalo mě to. Každý den ráno jsem prožíval dlouhé chvíle zlobení. S tím je konec. Zdraví je přednější. Na začátku prázdnin - to už jsem nějakou dobu žil v klidu a souhlasil se vším, co se píše v novinách - mě zaujal sloupek jistého předního novináře z významného deníku, který pojednával stručně a výstižně o červencových svátcích. Jan Hus, Cyril a Metoděj - nejsou to už vlastně vykopávky? Jsou to svátky z pravěku, psal. Skoro nikdo už je nezná, měli by poslanci přidělit sváteční dny někomu jinému.

Byl to jen žert? Nedalo se to zjistit. Samozřejmě, teď bych mohl v rozčilení vyjmenovat všechny argumenty proti němu, jako jsou národní tradice, kořeny, které si musíme chránit, hodnoty, bez nichž se nedá žít, a které nám tito muži přinesli. Také svatý Václav tu byl zmíněn jako další nepotřebná postava z našich dějin.

Místo rozčilení jsem se však v klidu zamyslel. Vždyť ten pisálek (to je největší nadávka pro novináře od dob E. E. Kische!) má pravdu. Ne pravda, kterou si tak nějak spojujeme s Janem Husem, ale lež ovládla společnost, se lží lidé vstávají a lehají, lhát učí rodiče své děti od nejútlejšího věku, lež, předstírání a „sobecký gen“ jsou hybným motorem životního stylu. Být první, být úspěšný znamená dobře lhát, neukázat soupeři pravdu, protože nejdůležitější je porazit konkurenci a zvítězit. V boji o zisk je prvním pomocníkem lež. Zmást protivníka, získat lepší pozici. Lež je základem spekulace a spekulace je nejdůležitější pákou k obohacení. Obohatit se je pak to hlavní, co má v životě smysl.

Kdo lže, ten krade. A krást je naprosto normální. Jestliže má státní úřednice tři sta tisíc korun měsíčně, aby ji její post nepokoušel ke krádeži (už takový předpoklad veřejně zabudovaný do smlouvy se společností je vyšinutí!), a ona přesto krade, co můžeme očekávat od většiny nevychované už k morálce?

Cyril a Metoděj k nám přinesli křesťanství, to jest evangelium lásky, lásky k bližnímu. Tato položka je - proč si to nepřiznat - rovněž „pasé“. Místo lásky nezavládla nenávist, ta není protipólem lásky, jak si ještě pořád myslí omylem Václav Havel, ale prosté násilí. Násilí a agresivita jsou požadovány všude - od politiky přes sport až k umění. Od nejnižších projevů mas, jako je sportovní fandění, až po vrcholné výkony státní moci. Politický gangsterismus, který spočívá ve spojení obyčejného poslance se zločincem, je běžnou metodou vládnutí. Za politickou mocí jsou výhrůžky, zastrašování a podplácení. Zločin pronikl i do policie a soudnictví. I prezident se dostal k moci pomocí strany, která se odmítla vzdát násilí. Násilí plodí peníze, které všichni potřebujeme.

Posledním ostrovem, kde se dá ještě pátrat, zda by to nemohlo být jinak, je umění, náboženství naší doby. Umění bez násilí však nemůže dnes existovat. Hrdinou doby je ve filmu a televizi zločinec, policista, prostitutka. U devíti z deseti filmů, které vidím, si lámu hlavu: proč nás tolik zajímají problémy prostitutek, narkomanů, zvrhlých a úchylných sadistů? Mám velkou míru empatie, ale jak se dokážu vcítit do jejich životů? No dobrá, zkusím to, říkám si zase znovu a jdu s nájemným vrahem zabít prostitutku, která si schovala video s usvědčujícím důkazem proti starostovi. To jsou věci, které trápí většinu lidí naší doby a s nimiž se musí umělci vypořádat! Pak je tu ještě výtvarné umění, které dříve preferovalo krásu. Krása je směšná a banální, je to kýč. To už je lepší zrůdnost dvouhlavé tele nebo deformované embryo v láhvi s formalínem postavené na výstavě do čela expozice.

Souhlasím se vším. I se Lží, Násilím a Zrůdností se dá přece žít. Vždyť tak žijeme a máme se dobře. V novinách zase psali, že se máme dobře. Žijeme si celkem slušně, jezdíme na dovolenou k moři, řada lidí si tam už koupila dům, máme čím dál víc milionářů, dokonce dolarových. Jako stát jsme na tom dobře, jak jsme na tom ještě nikdy nebyli. Zbavili jsme se Němců a Slováků, psalo se v novinách, nejsme ohrožováni jako dřív z německého prostoru ani z Východu, nehrozí nám žádné nebezpečí, vycházíme s Židy i s Araby, také s Číňany a Turky.

Řada lidí s tímto hodnocením nesouhlasí. Chtěli by návrat Pravdy, Lásky a Krásy. Ale za jakou by to bylo cenu? Naštěstí jsou v menšině a nemají žádnou moc. Nemají moc ani přesvědčit lidi, protože k tomu nemají žádnou platformu. Nedostanou se do novin ani do televize, neseženou peníze na natočení filmu, naštěstí. A i kdyby, kdo by je poslouchal? I kdyby se pokusili založit stranu, získat celostátní deník, televizní stanici, nikdo by jim už dnes nerozuměl. Se svým programem jsou naprosto osamoceni.

Základem jistoty, že se to už nikdy nezmění, jsou masy lidí a jejich závislost na supermarketech, na digitálních fotoaparátech, televizi, reality show, na technoparty, dovolené v Chorvatsku a na lyžování v zimě. To si nikdy nedají vzít. Důležité je, že těch, kdo o takové věci stojí, je tolik. Je třeba udržovat dál masy v nevědomosti, snižovat dál úroveň vzdělání, aby se tito lidé náhodou nějak neprobudili. Jejich nevzdělanost (o Husovi a svatém Václavovi už mnoho nevědí), nekulturnost a nedostatek vkusu zaručují nám všem dobrý život.

Co bys tedy chtěl? zeptá se čtenář a útočí, abych konečně prozradil recept na změnu poměrů. Přiznávám, že ho také neznám. Jestli nějaký existuje, sám se nám ukáže. Ale co bych chtěl, je náhlý výbuch ducha. Chtěl bych, aby se stalo z ničeho nic přitažlivým opojení myšlením, aby jednou dostala příležitost móda přemýšlet, aby „být in“ znamenalo aspoň na chvíli, na jednu etapu, na jedno desetiletí honosit se předností vzdělání a rozumu. Tolik různých jiných životních stylů už mělo v dějinách šanci, proč ne také styl, který zavrhuje hlupáky? Jak to zařídit, aby se i správy země ujala duchovní elita, které nezáleží na osobním prospěchu nebo prospěchu rodiny?  Takového výbuchu, takové revoluce se rád zúčastním. A když nepřijde? Tak budu dál - souhlasit se vším.