číslo 35

vyšlo 21. 8. 2006

Dívejte se

První dáma Argentiny zpívá o svých tužbách

Sobota 2. září, ČT 2, 20.15

Na scénáři snímku Evita jsou podepsány dvě silné veličiny - kromě režiséra Alana Parkera též Oliver Stone, jenž měl původně film realizovat. Zdá se, že ze Stoneovy koncepce zůstalo zachováno zejména zvýraznění soustavného korigování vyprávěného příběhu připomínkami jakéhosi zosobněného „muže z lidu“ jménem Che (s revolucionářem Che Guevarou nemá samozřejmě nic společného, i když jej vědomě připomíná), jenž jako oponent neustále připomíná, co se skrývá za Evitinou cestou k moci a slávě. Parker tak poněkud prostoduše a schematicky buduje svého druhu politické podobenství, rozdělené mezi budování mýtu a jeho souběžné strhávání.

Zdůrazňuje, že Evita pocházela z nuzných poměrů, odkud si přinesla vůli dobývat se výš a výš, využívajíc k tomu své milence. Film sleduje její vzestup od provinční zpěvačky k modelce, herečce a rozhlasové hlasatelce, k ženě, která si vědomě buduje image dobrotitelky, pomáhající nejchudším. Ale Parker ji rozhodně nelíčí jako posvátný symbol veškerých ctností, i bez „korigujících“ připomínek se zřetelně odhaluje jako cílevědomá žena, která nezná skrupule.

Vyprávění se láme do dvou rovin. Komorní výjevy, uzavřené zpravidla do nějakého interiéru (hospoda, byt, palác), upřednostňují privátní citovou stránku. Naopak masové exteriérové výjevy, kdy davy zaplňující mohutná prostranství buď dávají najevo svou oddanost vládnoucímu režimu (a Evitu samu stále výrazněji zbožňují až do podoby jakýchsi přenosných oltáříčků), nebo naopak v protestních demonstracích, často brutálně rozháněných, vyjadřují svou nespokojenost. Režie masových scén je ovšem vynikající, majestátnost prostupuje každý okamžik, i když zároveň se jasně dává najevo jak snadná ovladatelnost, tak spontánní výbuchy nesouhlasu.

Film je koncipován jako opera, nezazní jediné mluvené slovo, i Evitin manžel (Jonathan Pryce) spojuje svého druhu recitaci se zpěvavým přednesem stejně jako Antonio Banderas v roli komentujícího Che. Madonna jako titulní hrdinka zpívá čistě a sebejistě, zvládá i zvučivé, jásavé polohy, kdy rozezpívává davy (úderně znějící písně Hleď v dál, Argentino a Pláč nesluší Argentině; druhá z nich zní nejprve jako výzva k překonávání sociálních potíží a poté se mění v pohřební song). Zpěv provází scény budované jako běžně činoherní (zhusta se jedná o Evitiny proslovy z palácového balkónu k lidu). Tomu odpovídá i výrazově střídmý herecký projev, oproštěný všech extatických projevů. I prostřednictvím hudební složky se vyjadřuje příměs patrného sentimentu a dojetí, které Evitiny životní osudy navzdory všem jejich zákrutům provází.

JAN JAROŠ