číslo 35

vyšlo 21. 8. 2006

Navštivte

Filmové podobenství o dobrovolném sebeobětování

Nabídku českých kin v srpnu obohatí film Samaritánka, jeden z posledních snímků u nás asi nejznámějšího korejského režiséra Kim Ki-duka. Vypráví o dvou mladičkých děvčatech, středoškolačkách, z nichž jedna se s jakousi radostnou posedlostí či dokonce s vědomím poslání věnuje prostituci, vydělávajíc tak na vysněnou cestu do Evropy. Její přítelkyně, která zařizuje schůzky, s dívčiným počínáním nesouhlasí, ale po tragické smrti své kamarádky (při policejním zásahu vyskočí z okna) se rozhodne převzít její štafetu, byť způsobem notně svérázným. Kontaktuje její zákazníky, nabídne jim své tělo i peníze, které mrtvé dívce zaplatili. Jenže dívčiných skutků si povšimne její otec-policista. Otřesen zjištěním, že dosud nevinná dcerka, prozatím spící s velkým plyšovým medvědem, se prostituuje, začne muže nejprve odrazovat, poté ponižovat a posléze skončí u brutální vraždy…

Kim Ki-duk si zjevně modeluje vlastní svět s osudovými rozehrávkami neblahých činů. Realizace připomíná hru loutek, natolik je jednání jednotlivých postav zbaveno odpovídajících motivací a psychologického zázemí a zatíženo stěží pochopitelnou symbolikou: mrtvou dívku například provází ustavičně blažený úsměv na tváři i po její smrti. Sotva lze také uvěřit, že by se otec ani náznakem dceři nezmínil, že odhalil její aktivity. Dívka jen nechápavě pozoruje, jak otec pustne, jak opouští dosud běžné hygienické návyky, jak se stává popudlivým a bolestínským.

Vyprávění režisér rozčlenil do tří kapitol s relativně uzavřenou tematickou náplní - v první zachycuje obě dívky, poté (a tato prostřední kapitola se nazývá Samaritánka) následují hrdinčiny schůzky s dřívějšími klienty (otcem pronásledovanými) a nakonec je přiřazena Sonáta, přinášející jakési svérázné rozhřešení. Zřejmě nikoli náhodou otec, spadající do odlišného kulturního i náboženského okruhu (jak stvrdí návštěva manželčina hrobu), průběžně seznamuje svou dceru s historkami o tradovaných zázracích v křesťanství, třeba o zjevení Panny Marie nebo o působení Matky Terezy.

Právě Samaritánka dokládá, že Kim Ki-dukův věhlas, jenž pronikl i k nám, je přemrštěný: film považuji za samoúčelnou hříčku nejen v souvislosti s vyslovovaným sdělením, ale také ve vypravěčské struktuře. Režisérovi, i když záměrně pracuje s naivitou, nejde o navození nějaké autenticity, jeho příběh se zcela podřizuje spekulativní obskurnosti, halené do zdánlivě oduševnělé mystiky kolem nepředvídatelných zákrut lidského smýšlení. Postavy jednají s vnitřní vyrovnaností jakoby duchem nepřítomny, ztotožňují se s neobvyklým počínáním, ať již pramení ze sebeobětování nebo z bolesti, kterou nelze jinak uvolnit.

Samaritánku lze vnímat i jako zvláštní pokus vytvořit jakési podobenství o dobrovolném obětování, o ztotožnění se se zvoleným údělem, byť by to bylo poskytování sexuálních služeb za úplatu (právě v tomto naprostém sebeodevzdání a posléze i sebedestrukci film připomíná Trierovo podobenství Prolomit vlny).

JAN JAROŠ