číslo 35 |
|
vyšlo 21. 8. 2006 Navštivte |
|
Filmové podobenství o dobrovolném sebeobětování Nabídku českých kin v srpnu obohatí film Samaritánka, jeden z posledních snímků u nás asi nejznámějšího korejského režiséra Kim Ki-duka. Vypráví o dvou mladičkých děvčatech, středoškolačkách, z nichž jedna se s jakousi radostnou posedlostí či dokonce s vědomím poslání věnuje prostituci, vydělávajíc tak na vysněnou cestu do Evropy. Její přítelkyně, která zařizuje schůzky, s dívčiným počínáním nesouhlasí, ale po tragické smrti své kamarádky (při policejním zásahu vyskočí z okna) se rozhodne převzít její štafetu, byť způsobem notně svérázným. Kontaktuje její zákazníky, nabídne jim své tělo i peníze, které mrtvé dívce zaplatili. Jenže dívčiných skutků si povšimne její otec-policista. Otřesen zjištěním, že dosud nevinná dcerka, prozatím spící s velkým plyšovým medvědem, se prostituuje, začne muže nejprve odrazovat, poté ponižovat a posléze skončí u brutální vraždy…
Vyprávění režisér rozčlenil do tří kapitol s relativně uzavřenou tematickou náplní - v první zachycuje obě dívky, poté (a tato prostřední kapitola se nazývá Samaritánka) následují hrdinčiny schůzky s dřívějšími klienty (otcem pronásledovanými) a nakonec je přiřazena Sonáta, přinášející jakési svérázné rozhřešení. Zřejmě nikoli náhodou otec, spadající do odlišného kulturního i náboženského okruhu (jak stvrdí návštěva manželčina hrobu), průběžně seznamuje svou dceru s historkami o tradovaných zázracích v křesťanství, třeba o zjevení Panny Marie nebo o působení Matky Terezy. Právě Samaritánka dokládá, že Kim Ki-dukův věhlas, jenž pronikl i k nám, je přemrštěný: film považuji za samoúčelnou hříčku nejen v souvislosti s vyslovovaným sdělením, ale také ve vypravěčské struktuře. Režisérovi, i když záměrně pracuje s naivitou, nejde o navození nějaké autenticity, jeho příběh se zcela podřizuje spekulativní obskurnosti, halené do zdánlivě oduševnělé mystiky kolem nepředvídatelných zákrut lidského smýšlení. Postavy jednají s vnitřní vyrovnaností jakoby duchem nepřítomny, ztotožňují se s neobvyklým počínáním, ať již pramení ze sebeobětování nebo z bolesti, kterou nelze jinak uvolnit. Samaritánku lze vnímat i jako zvláštní pokus vytvořit jakési podobenství o dobrovolném obětování, o ztotožnění se se zvoleným údělem, byť by to bylo poskytování sexuálních služeb za úplatu (právě v tomto naprostém sebeodevzdání a posléze i sebedestrukci film připomíná Trierovo podobenství Prolomit vlny). JAN JAROŠ |