Marie Boková,
publicista
REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY
Dlouhý
a ironický stín vržený Krysařem…
Naprosté,
ojedinělé, mimořádné zjevení - čeho? Krásy, poezie, fantazie, skutečného
dramatu? Nic nevadí, že Krysaře Viktora Dyka jistě znáte. Znáte snad i jeho
první a nedostižnou dramatizaci E. F. Buriana. Kdo ji nemohl vidět v Déčku
(1940, 1957), mohl ji slyšet v rozhlase v kongeniálním zpracování Josefa
Henkeho, Zuzany Kočové, Josefa Hlavničky a Jiřího Váchala (1964). Přesto
však srpnová repríza tohoto Krysaře - v Rozhlasovém jevišti na Vltavě -
zapůsobila sugestivní, tajuplnou krásou.
Josef
Henke, který se u Buriana, dá se říci, vyučil, zachoval především původní
hudbu, jež se v nezvyklém rozsahu a podmanivosti stala páteří jak divadelní,
tak i rozhlasové inscenace. Burian vytvořil hudbu, která rozžívá a umocňuje
dávný příběh, stává se zvláštní dramatickou postavou. Zejména závěrečná
exodus obyvatel města Hammeln k propasti, kde se skrývá Země sedmihradská,
je až děsivý ve své neodvratnosti.
Rodná
řeč, s láskou a znalostí pěstovaná již od dob burianovského voicebandu ve
20. letech, je Henkemu rovněž základním kamenem díla. Hlasy chóru - Antonie
Hegerlíková a Miroslav Doležal - si drží napětí. Munzarův Krysař je
sebevědomý mladý muž, jehož znejistí láska víc než urážky konšelů. Agens
Gabriely Vránové jemně rozlišuje vztah ke Krysaři a Kristiánoví (Petr
Haničinec). Zoufalství její šílené matky zpodobila Marie Vášová jedinečně
mezi pláčem a smíchem. Závan erotiky i krutosti přinášejí počestné dívky,
Lora (Viola Zinková) a Kätchem (Karolina Slunéčková). Odstíněnými hlasovými
prostředky představil Soběslav Sejk jednoduchého rybáře Seppa Jörgena,
jediného, kdo zůstává, aby se ujal opuštěného plačícího dítěte.
Dnes,
v době, která až senzacechtivě „objevuje“ Burianova selhání počátkem 50. let
(ta selhání, jež bylo nepochybně nejhorším traumatem pro něj samotného), je
vskutku očistné uvědomit si smysl a význam práce E. F. Buriana pro českou
kulturu. Poděkování patří dramaturgii Českého rozhlasu 3. |