číslo 35

vyšlo 21. 8. 2006

Titulní rozhovor

Erika Hníková, dokumentaristka

Ještě před pár lety bylo téměř nemyslitelné uvést dokumentární film do běžné filmové distribuce. V roce 2004 se však v našich kinech objevilo hned několik domácích dokumentů - Ženy pro měny, Český sen, Ničeho nelituji či Tatínek. Čím si ten náhlý rozmach dokumentu vysvětlujete?

Odstartoval ho Mooreův film Fahrenheit 9/11, který byl velmi úspěšný ve světě a chodilo se na něj i v Čechách. Díky tomu začali být distributoři odvážnější. Další důvod je technický. Ještě před třemi, čtyřmi lety nebylo možné uvést do distribuce film na DVD nosiči, a to z několika důvodů. Jednak nebyla kina vybavena DVD projektory, jednak takové tituly nebrala veřejnost a novináři jako plnohodnotné filmy. Převládal názor, že film na DVD je něco, co si člověk udělal doma na koleně. Ženy pro měny a Tatínek už byly distribuovány na DVD. Takže šlo o souhru technických i produkčních okolností.

Váš film Ženy pro měny se setkal s velkým zájmem diváků, jen v kinech ho vidělo pětadvacet tisíc lidí. Čemu ten úspěch přičítáte?

Jak Ženy pro měny, tak Český sen měly výrazné celospolečenské téma, o němž se moc nemluvilo. Oba filmy navíc pracovaly s prvky humoru, na což tu asi lidé nebyli zvyklí - pro velkou část diváků může být dokument synonymem něčeho nezáživného a hlavně nevtipného. Asi jsme také s těmi dokumenty přišli v době krize českého hraného filmu, který obecně v posledních letech nepřináší zrovna žhavá témata. A určité části filmového publika tato aktuálnost chyběla a chybí.

Oproti Českému snu je film Ženy pro měny jaksi tradičnější, sází na bezprostřední výpověď „hrdinek“ snímku. Je podle vás ochota a schopnost naslouchat lidem tím nejpodstatnějším vybavením dokumentaristy?

Umět naslouchat je pro mě jako dokumentaristku jedna z podstatných věcí. Ale jako divačka si myslím, že můžu být nadšena i z dokumentu, v němž autor naopak absolutně neposlouchá a natočí nějakou subjektivní stylizovanou věc.

Váš film Ženy pro měny vystavil dost nelichotivou vizitku lifestylovým ženským magazínům. Byla reflexe obrovského tlaku, který dokáží vyvinout současná média, hlavním motivem vzniku filmu?

Původně jsem chtěla dělat film jen o médiích a o reklamě. Ale narazila jsem, na mnoh míst jsem se nedostala. Až když byl film roztočený, začala jsem pracovat s příběhy žen, které se všelijak zkrášlují, podstupují plastické operace, nebo drží drastické diety. Ta témata se mi tam - snad šťastně - spojila. Nejsem typ režiséra, který je schopen film stylisticky vymýšlet dopředu. Nechávám se dost ovlivňovat tím, co se děje při natáčení. Nehodnotím, jestli je to klad nebo zápor. Někomu to může vadit, někdo to může upřednostňovat.

Víte, jak na vaše filmy reaguje publikum?

Úplně nejvíc mě zajímá, jak reagují moji hrdinové, jestli s nimi ty filmy něco udělaly. Ale samozřejmě sleduji i reakce lidí, kteří přijdou do kina. Myslím si, že nemá smysl dělat „hezké české“ filmy, takové mě jako tvůrce moc nezajímají. Ráda bych, aby moje filmy pohnuly jak aktéry, tak publikem. Ideálem je, aby se diváci na mém filmu smáli, ale při tom i přemýšleli. Konkrétně reakce na Ženy pro měny byly a jsou různé, máme na webu diskuzní fórum, kam občas zavítám. Z reakcí osmdesáti procent pisatelů je zřejmé, že v nich dokument něco vyvolal.

Setkala jste se i s nějakou nečekanou reakcí?

Už při obhlídkách před natáčením jsem byla překvapená tím, že hodně žen na otázku „Proč ty plastiky? Proč to hubnutí?“ odpovídalo ve smyslu „Aby mě brali ženy v práci, abych byla spokojená, abych ostatní ženy nehodnotila líp než sebe, abych si mohla kupovat pěkné šaty“. Domnívala jsem se, že ženy ty experimenty se svými těly dělají především kvůli mužům. Jenže ve skutečnosti je muž v tom pomyslném žebříčku důvodů až někde na desátém místě. To bylo pro mě překvapení.

Z vašich filmů je patrný poměrně těsný vztah s jejich protagonisty. Scházíte se s některými ze svých filmových hrdinů i po natáčení?

Stále se vídáme s Jiřkou z mého prvního filmu Čtyři kroky dvojpůlka. Občas se sejdu i s aktérkami snímku Ženy pro měny. Je to pro mě důležité. Ale snad je z mých filmů poznat i to, že ke svým hrdinům přistupuji kriticky. Asi bych nemohla točit s někým, koho mám už před natáčením hodně ráda. Třeba s členy své rodiny. I když by to byl hodně zajímavý film...

Do kin zanedlouho vstoupí váš další dokument Sejdeme se v Eurocampu. Vypráví o dnešním neutěšeném stavu české vesnice. Jak jste přišla na téma?

Téma bylo na začátku jiné. Chtěla jsem natočit dokumentární esej o uniformách, o tom, jak ovlivňují životy těch, kteří je nosí, a jak působí na jejich okolí. Říkala jsem si, že bych natáčela v nějakém malém městě nebo na vesnici, kde se na malém prostoru potkávají představitelé různých spolků, kteří se do uniforem oblékají. Mezitím mě oslovil Honza Gogola z brněnského studia České televize, jestli bych pro ně nenatočila hodinový dokument. Navrhla jsem tedy toto téma.

Ten film na první pohled vypadá jako protiklad Žen pro měny. Namísto nablýskaných obchodních domů, redakcí vysokonákladových časopisů a ordinací plastické a estetické chirurgie se ocitáme na zabláceném venkově, kde je sledování televize téměř jediným možným „povyražením“. Jak jste přišla zrovna na pošumavskou obec Běšiny?

Nejdřív jsem chtěla točit v městečku Králíky, kde žijí nositelé všech možných uniforem, a navíc se tam každoročně konají ty imitující vzpomínkové akce s ukázkami bojů o československé opevnění z roku 1938. Ale na místě jsem získala pocit, že to není ono. Termín natáčení se blížil a já pořád nevěděla, kde budu natáčet. Až jednou mi jeden kamarád v hospodě líčil, že v Běšinech na Šumavě, kde má chalupu, byl na hasičském bále a seznámil se s jedním z dobrovolných hasičů. Tak jsem tam jela na víkend a pan František Petrželka, starosta Sboru dobrovolných hasičů Běšiny, mě na první pohled okouzlil. Navíc jsem zjistila, že v obci jsou i spolky myslivců a Sokolů, zaujala mě vesnice jako taková, i to nové rekreační středisko nazvané Eurocamp na jejím okraji... A tak jsem se rozhodla, že film natočím tam.

Kdy došlo k té změně tématu filmu?

Obrat nastal ve chvíli, kdy nás starosta Běšin pozval do sokolovny na místní slavnost, kam měly přijet delegace z partnerských irských a bavorských městeček. Jenže do sokolovny přišli i místní z Běšin, které nikdo nepozval a starosta se za ně před těmi cizinci vlastně styděl. Něco mi říkalo, že bych ty trapné okamžiky měla natočit. V Praze ve střižně jsem si pak uvědomila, že ten film by měl být o tom, co ta scéna symbolizovala - o zpřetrhaných sociálních vazbách mezi vesničany, a o tom, jak měnit věci, které nám vadí.

Měl váš film v tomto ohledu nějakou dohru - pro obyvatele obce nebo i pro toho starostu?

Po uvedení filmu v České televizi se v Běšinech pár věcí změnilo. Je opravený kostel, v září se bude otvírat Zenit, což je hospoda v centru vesnice, která místním dost chyběla. To se, pravda, nestalo pouze díky filmu, ale možná jsme tomu trochu pomohli. Místní mi taky říkali, že se starosta chová vstřícněji, víc s nimi komunikuje, byl prý dokonce na hasičské zábavě. Skeptici říkají, že to je díky blížícímu se termínu voleb.

Už jste naznačila, že film vypovídá také o stále se rozšiřujícím příkopu mezi obyčejnými lidmi a „jejich“ politiky. Mluvím o starostovi, který se před zahraniční delegací stydí za lidi, kteří ho do funkce zvolili. Lákal by vás film na politické téma?

Téma odtržení politiky od obyčejného života je pro mě nyní stěžejní. Politici si žijí ve svém světě a starosti lidí je nezajímají, o různých ekonomicko-politických vazbách ani nemluvě. Myslím si, že se to děje v celé republice, přesto se o tom nemluví a nepíše dostatečně důrazně. Na druhou stranu jsem skeptická, myslím si, že u nás se politický film udělat nedá. Například v Americe existuje zákon, který praví, že filmař musí mít povolen vstup do jakékoli státní instituce a že mu musí být umožněno natáčet. Představte si, že bych zítra s kameramanem a zvukařem přišla jako nezávislý filmař například do sněmovny... Ale na druhou stranu, ještě jsem to nezkusila.

Sejdeme se v Eurocampu má o poznání méně atraktivní téma než Ženy pro měny. Nebojíte se, že se na film nebude chodit?

Samozřejmě, že se na „Eurocamp“ nebude chodit tak, jako na Ženy pro měny, jsou to prostě odlišné filmy. První byl primárně pro ženy, které si kupují módní časopisy. Tenhle je primárně pro lidi, žijící na vesnici. Chtěla bych, aby se promítal na vesnických tancovačkách, v sokolovnách, v hospodách. S lidmi z distribuční společnosti Aerofilms momentálně vymýšlíme, jak film dostat právě na vesnice, kde často není ani kino. Ale doufám, že oslovíme i městské diváky, témata filmu jsou podstatná i pro ně.

Absolvovala jste Katedru dokumentární tvorby FAMU. Proč jste se rozhodla právě pro dokument?

Mně se to zkrátka stalo... Film mě sice vždycky zajímal, ale původně jsem šla studovat filmovou vědu. Jenže asi nejsem typ nějakého hloubavého intelektuála, a tak mě věda přestala bavit. Zkusila jsem tedy dokument. Tenkrát brali pět lidí, mě vzali až na odvolání. Moc mi pomohla Olga Sommerová, která chtěla do ročníku holku. Zásadně proti byl naopak Karel Vachek. Když dneska vidím své práce na přijímačky, určitě bych se nevzala.

Katedra dokumentu je na FAMU spjata s výraznými jmény českého dokumentárního filmu: Karlem Vachkem, Helenou Třeštíkovou, Janem Špátou, Olgou Sommerovou. Kdo z nich vás nejvíc ovlivnil?

Velmi si vážím Karla Vachka. Kdykoli jsem za ním přišla s tématem nějakého filmu, překvapil mě osobitým pohledem na věc, nápady. Také Pavel Koutecký byl vynikající pedagog. Ale ovlivnila mě i řada spolužáků, třeba Martin Mareček, Jan Gogola, Theodora Remundová, Vít Klusák... Přesto si myslím, že jsem ve škole málo konzultovala. Měla jsem pocit, že si musím všechno vydřít sama.

FAMU se před časem výrazně postavila proti nepřijetí zákona o Státním fondu kinematografie. Jaký je váš názor na financování filmové tvorby?

Česká republika je jednou z mála zemí v Evropě, kde stát na film nedává nic. Já s tím nesouhlasím, je to ostuda. Na druhou stranu si myslím, že problém české kinematografie není jen ve financování, je i v tom, že nejsme dostatečně schopní a silní tvůrci. Máme málo nápadů, málo odvahy. Odvážná není ani česká kritika: několik zajímavých a osobitých projektů, které tady vznikly, bylo kritikou doslova odstřeleno - třeba film Petra Marka Láska shora. Problém může být i v producentech, kteří často nedokážou sehnat peníze jinde než ve státním rozpočtu. Je to prostě takový začarovaný kruh.

Národní kinematografií rozumí většina lidí jen hrané celovečerní filmy s populárními herci. Jaká je ale situace v oblasti dokumentárního filmu, jak obtížně se shánějí peníze na film typu Sejdeme se v Eurocampu?

Máte několik možností: státní fond, který podporuje i dokumenty, dále zahraniční zdroje a Českou televizi. Konkrétně „Eurocamp“ vyrobila Česká televize, ale ten film ji nestál skoro nic. Možná částku, za kterou pořídí jeden fotbalový přenos. Smutné je, že televize má pro dokumentární filmy standardní podmínky, takže i hodinový dokument točíte deset dnů a stříháte deset dnů. Myslím si, že celý ten systém je špatně nastaven. Bylo by mnohem lepší, kdyby měla televize balík peněz, ze kterého by se čerpalo podle konkrétního tématu. Každý film přece potřebuje něco jiného, odlišný počet natáčecích dnů i dnů strávených ve střižně. My jako režiséři máme dvě možnosti: buď se přizpůsobíme a budeme riskovat, že se to odrazí na kvalitě filmů, nebo se budeme snažit sehnat peníze někde jinde. Film Sejdeme se v Eurocampu trpí tím, že byl levný, vadí mi to vnitřní přesvědčení, že mohl být lepší. Radši budu příště shánět peníze delší dobu, než se pak trápit tím, že jsem neudělala maximum. A mezitím se budu živit jinak.

Třeba jako šéfredaktorka v časopise Nový Prostor, jehož prodejci jsou lidé v sociální tísni. Jak se vám „stalo“ tohle?

Na začátku tohoto roku jsem hodně cestovala a když jsem se vrátila, přemýšlela jsem co dál. Rozhodla jsem se jít mimo obor a současně pracovat na novém filmu. Někde jsem zahlédla inzerát na místo šéfredaktora Nového Prostoru. Zaujalo mě to, přihlásila jsem se na konkurs a vybrali mě. Nový Prostor má poslední dobou punc časopisu, který se kupuje z charitativních důvodů a v němž dohromady nic není. To je obrovská škoda, protože to je tištěné médium, které není pod žádnými vydavatelskými tlaky. Ráda bych z něho udělala časopis publikující články, které člověk nenajde nikde jinde, články odvážné, osobité, diskutabilní. Uvidím, jestli se mi to podaří. Když ne, tak odejdu, když ano, budu ráda.