číslo 35

vyšlo 21. 8. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Zavdejte si!

Voda v koleni je pokládána za nepříjemnost, s vodou v ruce je tomu naopak. Je vítanou společnicí. Lze s ní v plastové láhvi klidně pochodovat po městském chodníku. Už neplatí, že kráčení s láhví na veřejnosti je automaticky poznávacím znamením vožungrů.

Všechno je jinak - od doby, kdy byly vynalezeny lehké umělohmotné lahve. A zároveň od doby, od kdy je lékařsky potvrzeno, že máme denně vypít dva až tři litry tekutin. Miliony lidí včetně dětí chodí po světě s viditelnými láhvemi k zahnání žízně. Je-li dnes někdo kamarádem z mokré čtvrti, může to být klidně čtvrť nealkoholická.

Ovšemže se předpokládá, že nositel láhve se k ní bude chovat odpovědně. Že nepřipustí, aby s povoleným uzávěrem značkovala cestu. A že ji nebude odhazovat v přírodě, jak se to žel často děje. Čest turistům, které po vyprázdnění jejího obsahu neobtěžuje, aby ji nesli dál a teprve posléze ji patřičně odložili. V ideálním případě do tříděného odpadu. Není to věru žádná váha; k odnesení prázdné PET láhve nemusí být člověk vzpěračem.

Pravidla společenského chování jsou vůči nové skutečnosti zatím rozpačitá. I u mě je tomu tak. Zvykl jsem si, že nejen v plenéru, nýbrž i v čítárně - případně v kině - mi už nevadí, když potkávám lidi s takovou lahví v ruce. Na výstavě se mi to pořád ještě zdá nemístné, ale co když budoucnost ukáže, že jsem nepatřičně konzervativní?

Rozhodně se nechci připojovat k salonním estétům, kteří opovrhují pochodujícími nápoji jako takovými. U mladých i u starších lidí je to podle mého názoru jev spíše zdravý, a to v pravém - ba přímo ledvinovém - slova smyslu.

Zároveň jde o zdravé uvažování ekonomické. Rozdíl v ceně mezi láhví nápoje zakoupeného v samoobsluze a mezi láhví pořízenou někde u stánku (zvláště v turisticky atraktivním místě) je leckdy až nehorázný. Není divu, když ke slovu přichází i čaj z domova či namíchaná šťáva. I voda z vlastního vodovodu - proč ne? Její kvalita je podle odborníků lepší, než se obecně soudí.

Potěšující je, že přibývá i pracovišť, kde zaměstnanci mají větší možnost přístupu k nápojům, než tomu bývalo dříve, a že už zdaleka nejde jen o hutě.

Pro turisty a výletníky jsou k mání rozličné batůžky a batohy s bočním speciálním síťovaným otvorem pro zasunutí pohotovostního nápoje. Každému není dána taková schopnost, jakou údajně měla zbožná Thereze Neumannová z blízkosti západočeských hranic. Legenda z jejího rodného německého Konnersreuthemu praví, že vydržela řadu let zcela bez stravy i bez pití. Pro běžného člověka je však delší žíznění víc než nebezpečné. V knížce s příznačným názvem Člověk na pokraji svých sil uvedl lékař Josef Dvořák stupnici následků vodního deficitu:

Do dvou procent je to jen „obyčejná“ žízeň.
Do šesti procent pak dochází k bodání ve svalech, k apatii a k bolestem hlavy.
Deset procent dehydratace lidského těla pak může způsobit křeče.
Patnáct procent - blouznění.

Ještě vyšší hodnoty pak mohou vést až k hluchotě, ke krvácení, k nezvratným změnám a posléze až k prahu smrti.

V šedesátých letech minulého století jsem jako mladý dobrovolník pracoval na stavbě nemocnice v Súdánu. Nikdy nezapomenu na to, že první, čím jsem tam byl přivítán, byl velký džbán s vodou.

Za svůj život jsem poznal nejen dva značně odlišné režimy politické, nýbrž i režimy pitné. V mém dětství bylo nepředstavitelné, že bychom si do školy nosili nějaké nápoje. Předpokládalo se, že ráno se napijeme do zásoby, aby nám to vydrželo až do oběda. Brali jsme to jako danost. Ani rodiče se tomu nijak nedivili, i oni byli ze svého mládí zvyklí na zákaz nošení nápojů do školy.

Proč tomu tak bylo, to přesně nevím. Možná tehdy ještě nebyly natolik známy lékařské poznatky, že člověk má pít poměrně často, a mít tu příležitost pokud možno na dosah. Kdybych si dovolil přinést do třídy nějaký nápoj, riskoval bych poznámku: „Pije ve škole!“

Není vyloučeno, že zmíněný zákaz byl i výsledkem lobbování školníků a uklízeček. Možná chtěli předejít případným flekům na podlaze. Nutno přiznat, že tehdejší limonády byly skutečně notně matlavé. A nejen ony byly jako cumel. I čaj byl na dnešní poměry přeslazený. Když nákup cukru v krámech přestal být konečně limitován takzvanými „lístky“, maminky nám v dobrém úmyslu chtěly dopřát - až k vnitřnímu zalepení.

Je dobře, že pití ve škole už není zakázané. I v rodinách už přestaly platit některé pseudopravdy. Z příbuzenstva si pamatuji, že jednomu z dětí bylo navzdory žízni odpíráno, aby se před jídlem napilo. Důvod: „Zaplníš si bříško, a už se ti tam nevejdou knedlíky s masíčkem!“

Jistě nejsem sám, kdo si všiml, že lidé nosí plastové láhve se svými nápoji značně různým způsobem. Temperamentní bytosti jimi kolem sebe mávají. Pedanti je drží v ruce v přísném připažení. Děti je berou jako hračku. Nervózní jedinci jimi pohazují z ruku do ruky. Ženy je mateřsky drží v náručí. Kruťasové svírají láhve nelítostně pod jejich krkem.

Ať už v ruce, ať už v batohu, ať už v tašce, ať už kdekoliv - láhev s nápojem se stala více než kdy předtím běžnou součástí teplých dnů. A mnohdy i těch chladnějších. Jak mě svého času po ledvinové kolice nabádal pan docent Kočvara, dostatečně pít se má průběžně. Dal jsem na něj, abych si nemusel dělat čárky, kolik kolik vykolíkují moje následující léta.

Zvykli jsme si na chodící láhve jako na novodobý jev, daný tím, že ty tam jsou doby, kdy bylo běžné se zastavit někde u studánky, případně u pumpy. Ano, zvykli jsme si, ale pořád ještě zní zvláštně, když ráno na chodbě domu zaslechneme starostlivou sousedovu manželku, která se táže muže odcházejícího do práce: „Máš klíče, svačinu a flašku?“