číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Televizní glosář

...Jany Cimburové

Když filmaři objevovali život

Je záslužné, že na obrazovku vtrhly i jiné tuzemské filmy než věčně omílané normalizační komedie nebo marvanovské taškařice z nejhutnějšího stalinistického období. Česká televize během prázdnin zpřístupnila několik titulů ze sklonku 50. let, které se již probojovávaly k novému pohledu na současnost. Dnes již možná stěží chápeme, čím kdysi tak vzrušovaly, ale jen si představme: po agitkách, kde soudruzi seč mohli plnili plán a zkvalitňovali výrobu, kde zákeřní agenti imperialismu chtěli narušit mírové budování, se náhle vynořily filmy, opustily vyhrocené konflikty a zaměřily se na docela obyčejné hrdiny. Sužovaly je soukromé strasti, někdy obtížně nalézali místo ve společnosti. Jakkoli můžeme tyto filmy vnímat jako směšně neobratné, staromilsky vyprávěné, vytvářely ostrůvek nezatíženého pohledu, na který o několik let později navázali tvůrci nové vlny (a nejen oni).

Ve snímku Tam na konečné (ČT 1, 20. 8.) se režiséři Ján Kadár a Elmar Klos snažili civilně, neokázale vylíčit život v jednom obyčejném předměstském činžáku na konci tramvajové linky, postihli tříšť příhod a dilemat úplně všedních lidí, kteří zápolí s rodinnými neshodami, se závislostí na alkoholu, na níž doplácejí nevinní a bezbranní, s vyhlídkami na pokojnou existenci, se zodpovědností. Tvůrci načrtávají svého druhu kolektivní portrét, vypovídající o tom, jak těžce mohou na člověka doléhat zdánlivé drobnosti, nutící k závažným rozhodnutím. V centru pozornosti se přitom ocitají i osudy opomíjených, ba dokonce nechtěných dětí, ať již narozených či teprve očekávaných.

Podobné složení postav nalezneme i ve filmu Zbyňka Brynycha Žižkovská romance (ČT 1, 27. 8.). Režisér si povšiml nejen oprýskaných domovních fasád ve staré žižkovské zástavbě, ale také nahlédl, jakkoli poplaten melodramatu, do soukromí jednotlivých hrdinů. Posuďte sami: hlavní hrdinové se do sebe zahledí, ale ona si přesto udržuje zřetelný odstup. Muž dlouho netuší, že skutečnou příčinou je stud: žena tají, že za svobodna porodila dítě. Pro věrohodné postižení reálií i nevtíravé vypravěčství, poučené soudobými evropskými trendy, rádi odpustíme i notně kýčovitou milostnou zápletku.

Z děl, která se zaměřila na dospívající mládež, zaujalo tehdy především Probuzení (ČT 1, 13. 8.). Jiří Krejčík s velkou znalostí problému i nepochybnou citlivostí zachytil vnitřní zmatky a tápání svých vzpurných hrdinů, kolísajících na scestí. Zvláště se soustředil na mladičkou dívku, ocitnuvší se pod vlivem party, která nudu zahání drobnými krádežemi a podvody. Režisér se však musel podřídit cenzurním tlakům - třeba hrdinka, kterou ztělesnila vycházející hvězda české kinematografie Jana Brejchová, musela „povinně“ prozřít a příkladně se napravit. I Probuzení dokládá, jak polovičaté a nedoříkávané musely být přinášené výpovědi, avšak ocenit musíme alespoň snahu vyslovit vše, co bylo možné v podmínkách několikastupňové kontroly vyslovit. Však několik filmů z té doby postihly přísné zákazy, třeba Tři přání.