číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Navštivte

Brnem opět táhne markytánka Kuráž

Výraznou repertoárovou linii činohry Národního divadla Brno (doprovázenou obdobným, leč slabším trendem „Provázku“, HaDivadla nebo „jamáckého“ Studia Marta) tvoří moderní německá dramatika. Půdu jí zkypřily obecenstvem ne vždy vstřícně přijímané experimenty Martina Čičváka (Immanuel Kant, Ithaka, Kafkův Zámek) a posílila zájmově profesní germanistická orientace zdejšího překládajícího dramaturga Petra Štědroně. Po české premiéře Adama Geista, německojazyčně profilovaném posledním ročníku festivalu Trialog a vedle Fassbinderových Hořkých slz Petry von Kantové došlo nyní na jedno z nejznámějších dramat všestranného levicového divadelníka Bertolta Brechta Matka Kuráž a její děti (1939), přeložené Rudolfem Vápeníkem a autorem brechtovské monografie Ludvíkem Kunderou.

Důvodem této volby zjevně nebylo jen letošní půlstoletí od Brechtovy smrti – možná spíše snaha připomenout slavnou brněnskou etapu preferování epického divadla z šedesátých let, kdy Miloš Hynšt tuto hru poprvé (1964) nastudoval s Vlastou Fialovou a dvěma alternantkami. Po pětadvaceti letech od další inscenace Páskovy vrátila se tedy „kronika z třicetileté války“ do Brna v nastudování hostujícího Jana Kačera, spolupracujícího též s brněnskou operou. U zkušeného režiséra a herce šlo již o čtvrté setkání s jím obdivovanou látkou, a to včetně protiokupačního vyznění s nezapomenutelnou Danou Medřickou v pražské „zlaté kapličce“ (1970).

V předvečer největšího mezinárodního konfliktu minulého století využil Brecht inspirace Grimmelshausenovou barokní prózou nejen k racionalisticky apelujícímu varování před válečnou katastrofou a demonstraci paradoxů ziskuchtivého parazitování na ní, které se nutně obrací proti zaslepenému hyenismu, ale také k ideologickému demaskování kořistnické podstaty nábožensky zdůvodňovaného vraždění a v neposlední řadě k aplikaci antiiluzivních postupů vlastní jevištní poetiky. Bezmála tříhodinový epizodický večer tyto i další aspekty mírně zkráceného textu reflektuje, aniž by však tíhl k jeho jednoznačnějšímu osobitému výkladu. Zespodu nasvěcovaná syrová výprava Jaroslava Böhnische a Terezy Šímové s využitím železné opony, děravých kovových plátů a markytánského vozu na točně sugeruje plebejský pohled na krutost dějin. Namísto titulkových projekcí zcizovací prvky šťastně supluje Zvoníkův komentující, postupně devastovaný Verbíř a problematičtěji úvahové songy na obtížnou, leč s textem autorizací svázanou, naživo hranou Dessauovu hudbu. Spolehlivou složkou zůstávají herecké kreace, byť občas nebrechtovsky psychologizované a místo intelektuálního odstupu spíše k empatii vybízející. S uznáním lze hovořit o ústředním výkonu do souboru ad hoc angažované Marie Durnové, naplněném přesvědčivou člověčinou; v bohaté škále rozličných situačních valérů zdůrazňuje vitálně rezolutní ženskost a zejména mateřskou starostlivost vůči ztraceným dospělým dětem, mezi nimiž právem zaujme němá, po něze toužící Katrin Kateřiny Holánové. V protikladné dvojici Kurážiných rovněž oportunních partnerů si s tragikomickými rysy servilně poťouchlého Polního kazatele a proutnického Kuchaře dobře poradili Ladislav Lakomý a Jiří Pištěk. I jejich zásluhou přibyl činohře ND Brno titul solidní, avšak ne právě divácky provokující či dokonce přelomový.

VÍT ZÁVODSKÝ