číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Rozhlas Plus

Hudební proudy na Vltavě

Od legendárního Potěmkina k pražskému Mozartovi

Ty doby, kdy se létu říkalo okurková sezóna, jsou zřejmě ty tam. Kamenná divadla sice nehrají, abonentní sezóna symfonických orchestrů začíná až v září, přesto máme pocit, že těch kulturních akcí stále přibývá. Čím to? Lidé mají volno, a pokud se přímo nesluní u Jadranu či neplavou ve vlnách Egejského moře, poněkud fádní televizní reality show jim zřejmě nestačí. Chtějí si večer vyrazit ven, a i když mnohdy nabídka kvalitních i méně kvalitních akcí převyšuje poptávku, o obecenstvo - pokud mu přímo neprší na hlavu - není nikdy nouze. K některým letním kulturním událostem, jichž jsem byl přímým účastníkem, bych se rád ve svém prázdninovém, horko-deštivo-chladném zamyšlení vrátil.

Křižník Potěmkin vjel do Obecního domu

Perfektní souhrou i synchronizací obrazu a hudby se vyznačovalo promítání filmu Křižník Potěmkin z kinematografické dílny legendárního sovětského režiséra Sergeje Ejzenštejna. Jako v éře němého filmu, kdy projekci stařičkého biografu doprovázela dle dramatického napětí a dějového spádu skupina přítomných hudebníků, tak i zde vystoupil na pódiu Smetanovy Obecního domu v Praze v rámci Pražských Proms (Prague Proms 2006) s živě hranou hudbou Dmitrije Šostakoviče Český národní symfonický orchestr. Provedení řídil znamenitě disponovaný Jan Chalupecký, k jehož dirigentské výbavě, prodchnuté spontánním muzikanstvím, patří neochvějný smysl pro tempo a rytmus. Mohli jsme tak znovu vychutnat v nejvyšší umělecké kvalitě Ejzenštejnův film z roku 1926, který byl poctou potlačené ruské revoluci roku 1905. Snímek pojednává o vzpouře na lodi Křižník Potěmkin a následné revoltě prostého lidu v nedaleké Oděse, která byla tvrdě potlačena carským vojskem. Dramatické scény na přístavním schodišti se považují za vrcholy a přelomy kinematografického umění. Hudební podklad k filmu, dnes bychom moderně řekli soundtrack, vytvořili sovětští hudební vědci v roce 1976 (rok po Šostakovičově smrti) k padesátiletému výročí vzniku tohoto snímku. Základem nově vytvořené partitury byly čtvrtá, pátá, desátá a jedenáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče, které stejně jako Ejzenštejnův film vyprávějí o bolesti, útisku, ale i naději v boji proti bezpráví a útlaku.

„Z mnoha důvodů k přímé spolupráci obou umělců nikdy nedošlo, ale Ejzenštejn chtěl před svou smrtí v roce 1948 vytvořit film s hudbou ze Šostakovičových „válečných“ symfonií. Šostakovič zase komponoval 11. symfonii „1905“ také pod vlivem Ejzenštejnova Potěmkina“, říká producent novodobého projektu Sheldon M. Rich, který před čtrnácti lety znovuobjevil zapomenutou partituru v moskevských archívech a dodává: „Na koncertech klasické hudby potkáte většinou posluchače kolem padesátky. Při uvedení Křižníku Potěmkin na hokejovém stadionu v Göteborgu jsem viděl mezi tisíci lidmi v obecenstvu všechny generace od 10 do 80 let. Je to úžasné spojení silného filmového díla a strhující hudby!“ Tato slova lze jen potvrdit a rozhodně by stálo za to reprizovat tento projekt i v běžné sezóně nebo ho využít jako doplňující výukový program pro školní mládež. Vždyť i v dobách nejkrutější stalinské represe vznikala velká díla, která zásadně ovlivnila tvář umění 20. století.

Don Giovanni v Platzerových dekoracích

V záplavě kýčovitě - šmíráckého běsnění akcí typu „Mozart Today“ mne zaujaly tři události, které se vymykaly běžné komerci a rozhodně napravily Praze pochroumané renomé, jakožto Mekce orchestrů typu KMČ (Kdo má čas). Prvním z nich bylo nové nastudování Dona Giovanniho souborem Opery Mozart ve Stavovském divadle v Praze. Jde o rekonstrukci původní inscenace v Nosticově divadle z roku 1787. Francouzský scénograf Gilbert Blin vycházel ze scénických návrhů Josefa Ignáce Platzera (1751–1806), které se dochovaly na zámku v Litomyšli. Spolehlivým studijním materiálem mu byly rovněž rytiny Platzerova žáka Norberta Bittnera, které vytvořil podle kreseb svého učitele.

Režie Lubora Cukra vycházela ze scénických poznámek Mozartova libretisty Lorenza da Ponteho a ve vztazích a motivaci jednání hlavních postav mi rozkryla nové, dosud netušené pohledy do tohoto díla. Vždyť jsou tu v univerzální shakespearovské dramaturgii zastoupeny nejzávažnější momenty Mozartovy geniální tvorby - od lidové vídeňské frašky a marionetového divadla, přes francouzskou tragédie lyrique až po italskou barokní operu seria.

Škoda, že se v rolích této inscenace vystřídá příliš mnoho sólistů (až šesteré obsazení), a lze tudíž pochybovat, že po celou staggionu od 12. července do 27. srpna vše fungovalo - zejména v intonačně choulostivých ansámblech - tak jako při premiéře. Nicméně výkon brazilského barytonisty Miguelangela Cavalcantiho v titulní postavě byl úctyhodný, svěžím projevem zaujala Lenka Máčiková jako Zerlina a propojení přirozeného herectví i důsledné pěvecké kultury patřilo zas k působivým atributům Jiřího Sulženka.

Ad honorem Mozart

K výrazným mozartovským počinům patřil festival se soutěží pro mladé mozartovské pěvce, který se pod názvem Ad honorem Mozart uskutečnil od 2. do 6. srpna na pražské Bertramce a ve Stavovském divadle. Uspořádalo ho Originální hudební divadlo Praha za podpory Magistrátu hl. m. Prahy. Festival nabídl hudební zážitky skutečně v tom nejširším slova smyslu - od odborných seminářů, konaných formou mistrovských kursů a přednášek, přes pěveckou soutěž až po divadelní představení a závěrečný galakoncert.

Do soutěže se přihlásilo na dvacet uchazečů z České a Slovenské republiky ale i ze zahraničí. Celková úroveň byla velmi vysoká a bylo těžkým úkolem pro porotu, jíž předsedal německý barytonista Konrad Jarnot, komu přiřknout hlavní ceny. Po vystoupení s orchestrem ve Stavovském divadle se rozhodla udělit vítězné vavříny korejské sopranistce Park Ja Young, která znamenitě ve druhém kole přednesla Mozartovu koncertní árii Vado, ma dove? (Kráčím, ale kam?) K. 583, která vznikla v roce 1789 v těsném sousedství s rokokově lechtivou operou Cosi fan tutte patrně na text Lorenza da Ponteho. Velkým objevem byla rovněž stříbrná mezzosopranistka Kateřina Hebelková z Jihlavy, působící však již na zahraničních scénách, která přes velký hlas hravě zvládá brilantní koloraturu, zejména ve slavné Sestově árii z La clemenza di Tito. Třetí místo obsadila nadějná Markéta Mátlová, posluchačka pražské HAMU, která má barevný, přirozeně vedený hlas a upozornila na sebe letos již spolehlivým výkonem v pěvecké soutěži Emy Destinnové.

Mozart pro všechny

Pražskou letní hudební plejádu završil festival Mozart pro všechny, který se uskutečnil od 5. do 19. srpna na Ovocném trhu. Mezi projekcemi, které byly přístupné zdarma, jistě potěšil pěvecký recitál letos již čtyřicetileté italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli, choreografické studie na mozartovské téma Jiřího Kyliána či Pohádka o Kouzelné flétna v provedení Královského baletu kanadského Winnipegu. Třebaže festival provázel chvílemi nepříjemný déšť, stále se našlo dost nadšených příznivců, kteří pod deštníky a v kalužích oddaně přihlíželi Únosu ze Serailu v inscenaci Curyšské opery, nebo nastudování Cosi fan tutte z Vídeňské státní opery pod taktovkou Riccarda Mutiho.

IVAN RUML

Autor rubriky Hudební proudy na Vltavě je redaktorem Českého rozhlasu 3