číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Odborník odpovídá do mikrofonu a do kamery

Určitě nejsem sám, kdo se rád dozvídá informace, které nepocházejí z druhé či z kolikáté ruky, ale od lidí povolaných. Rozhlas je v této roli neocenitelný a nedocenitelný, protože je pohotový, autentický a poměrně spolehlivý. Kromě toho v určitých oblastech vědění projevuje zřetelnou systematičnost a tradici. Už dlouhá desetiletí například vytváří pravidelné cykly, jež věnuje speciálním tématům - v různé míře odbornosti, podle toho, jakému okruhu posluchačů je stanice určena. Situace se může ještě radikálně lepšit s příchodem nové techniky, která dává možnost vzniku specializovaných stanic, jakou se v tomto případě stává třeba stanice Leonardo.

Pokud nejde o cykly rozhlasových přednášek - ostatně mezi nimi těch živých a reportérsky informativních pořadů není mnoho, protože rozhlasová dramaturgie se nejčastěji obrací ke klasickým textům -, velmi záleží na tom, kdo, jak a nač se před mikrofonem ptá. Je přece známo, že není o mnoho lehčí ptát se než odpovídat a že na špatně volenou a nejasně formulovanou otázku se jenom stěží dočkáme dobré odpovědi.

Ti, kdo v rozhlase, ale i v televizi vedou rozhovory, to dobře vědí, protože ve většině případů je zjevné, že se tázající na svůj rozhovor věcně připravují. Někdy je jejich příprava tak pečlivá, že je jim líto, aby neuplatnili, co si k rozhovoru načetli, takže se setkáváme s tím, že jim při zpovídání odborníků jde více o demonstraci partnerství s tázaným, než o to, aby svých nastudovaných informací použili k přesné formulaci a k jasné otázce především.

V takovém případě jejich otázky pak často obsahují rovnou i odpověď. Ta bývá rafinovaně ukryta v podobě tazatelova soukromého jakoby vlastního názoru, který následuje hned za otázkou, a tazatel už se jenom třese na okamžik, kdy mu napovězený názor pozvaný odborník potvrdí: „ano, je tomu tak“, „máte úplnou pravdu, pane redaktore, snad bych k tomu mohl jenom dodat…“ Konečně, tázající redaktor či reportér si spokojeně oddychne, partnerství je stvrzeno, vychází z rozhovoru téměř jako vítěz. Každému musí být teď jasné, že by si byl koneckonců stačil v obsluze posluchačů sám, odborník jenom stvrzuje jeho výtečnost. A posluchač nemůže být na rozpacích, že žurnalista je nejméně tak kvalifikovaný jako je specialista, a tedy mu do budoucna může věřit.

Toto je případ nekonfiktního rozhovoru, kdy jde jenom o odpověď na předložený problém, během něhož je tázající žurnalista ve výhodě, protože z povahy rolí před mikrofonem vždycky má slovo jako první. Druhý profesionální nešvar naopak spočívá v žurnalistově nedostatečné přípravě. Ví, že musí proto tázaného dotlačit k tomu, aby odpověděl, co nejrychleji a co možná nejstručněji, na dlouhé řeči nemá čas, protože se v problematice příliš nevyzná, anebo vychází z jednostranné informace a nervózně se snaží odpovídajícího rychle kormidlovat k takové odpovědi, na kterou se připravil. V tom mu jde ideálně na ruku klipový mor, který do médií zavlekl bůh ví kdo, aby dal slovnímu sdělení co nejméně místa.

Z této perfidnosti podezírám mafii výrobců popového hluku, která si hlídá prostor pro prodej svých komerčních produktů. Věru ideální trh! Posluchač kupuje výrobky, jež si sám nevybral. Míru rychlosti rozhlasové a televizní akce pak nastavuje tazatel sám nejenom naléhavostí kladených otázek, ale i kulometnou palbou slov, s jakou se nesetkáme už ani v reportování hokejových utkání. V rozhlase a vůbec v médiích se tím vyznačují některé začasté mladistvé příslušnice půvabného, neřekl bych, že slabšího pohlaví. Tázaný má co dělat, aby v té rychlosti mohl otázku vůbec vnímat, a pokud se stačí nadechnout jenom trochu víc zhluboka, a začne poněkud pomaleji, zřetelně odpovídat, diva mu skočí do řeči, přeruší ho, tázaný musí se vracet, začínat znovu, nebo z jiného konce, protože odpověď neodpovídá tomu, co se předem od něho očekává. Když se pak nešťastník konečně přiblíží k podstatě věci, málokdy se stane, že vyměřené vteřiny by zrovna neuplynuly a to, na co čekáme, si nevyslovené odnáší sebou zpátky.

Ctihodný odborník po dvou, třech marných minutách potupně odchází ze studia, častěji ovšem televizního, nespokojen, protože tam byl vlastně téměř zbytečně. Smekám před jeho pokorou, protože i po této zkušenosti přijde na pozvání zas.