číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Titulní rozhovor

 Jiří Kratochvil, spisovatel

Ve vaší nové knize Herec mě opět překvapila míra autorské manipulace s postavami - jako by si vždycky hlavní hrdina měl projít peklem už na zemi, respektive v příběhu, který na něj ušijete. Máte vůbec ty postavy, o nichž píšete, rád?

Ve svých knihách se záměrně snažím kontrastovat své potěšení z vyprávění, tedy z jazyka, z vedení příběhu, ze hry s fabulí, se zlými osudy svých hrdinů. Je v tom snad i metafora života: život je slastný ve své občas krásné každodennosti, ale nakonec to všechno vždycky dopadne tím nejhorším možným způsobem, jak praví Dürrenmatt. A tím se taky, tvrdím, liší pravdivá literatura od kýčovité. Samozřejmě že mám rád své postavy v románě Herec, když jsem s nimi dokázal žít dva roky, bez vzájemné lásky bychom se totiž rozešli už dávno před koncem. A ještě něco vám prozradím: Mikuláš Mazel je mimo jiné můj ironický autoportrét. Vždyť to já jsem ten, kdo nedokáže žít vlastní život a nachází větší zálibu ve smyšlených životech. V nejhorších časech - v dětství po otcově emigraci a za normalizace ve fabrikách - mi to pomáhalo. Říkal jsem si, že tady nejsem, abych se trápil, ale abych sbíral materiál ke svým příběhům. Nic není tak zlé, aby to nebylo zužitkovatelné v románě, novele či povídce.

Co to znamená? Kde sháníte pro své knížky potravu?

Neexistuje vůbec nic, co bych nebyl ochoten časem zužitkovat ve svých příbězích. Když jsme psal román Avion, byl jsem cestou na krumlovské nádraží napaden dvojicí vlčáků bez náhubků. Drželi mě asi pět minut znehybnělého na fleku, až se objevil jejich majitel. Nahlas jsem jim vyhrožoval, že když mě nepustí, skončí za trest v mém románě. Takže skončili v Avionu a dopadli tam prachbídně. Ale když zažiju naopak něco krásného, hledám pak v povídce, novele, románě místo, kam bych to upíchl. Není nic, co by se mi dřív nebo později nehodilo: hvězdná obloha i rozsypané popelnice, bolest i radost, traumata i euforie - nežiju nadarmo, všechno uskladním a oštítkuju a pak už jen čekám, až se objeví povídka, novela, román, v němž by se to uplatnilo.

Na čem závisí, který žánr se objeví?

Na spoustě neliterárních okolností, tedy například na roční době: v zimě se mi píší lépe dlouhé novely, v létě středně dlouhé a kratší povídky. Ale taky to závisí na rozmarech mých tří domácích koček, to jsou totiž moji první posluchači, a když vidím, že jsou nevrlé a vysloveně nemají náladu mi naslouchat, tak zůstanu u altenbergovek, jak říkám kraťoučkým, dvojstránkovým povídkám podle slavného rakouského spisovatele Petera Altenberga. Ale mohl bych uvést ještě desítky dalších neliterárních okolností.

Vrátím se k Herci: Jak jste na tom se vztahem k Bohu, tedy k onomu hodináři světa, který je klíčovým motivem knihy? A jak vnímáte masovou, odindividualizovanou záležitost, kterou je náboženství, případně mocenský nástroj, jímž je církev?

Můj dědeček z otcovy strany byl novotomistický, tedy katolický filozof. Jako kluk jsem po otcově emigraci trávil prázdniny na farách, mou jedinou povinností bylo ministrovat. Otcovi přátelé z řad kněží jednak zazlívali otci jeho odchod - máti tady zůstala se třemi malými dětmi - a jednak se nám snažili ze svých velice skrovných prostředků pomáhat. Jednou o tom napíšu, to je pořád ještě můj dluh. Ve svých jedenácti letech jsem měl jakési „mariánské zjevení“, poprvé v životě se o tom zmiňuji, protože dnes už vím, že to bylo cosi na pomezí spánku a bdění - oneroid? Chci říct, že jsem byl prodchnutý prahnutím po sugestivním, fantaskním spirituálnu a v čase puberty se to spřáhlo s mou posedlostí příběhy, a „náboženstvím“ se pro mě stala literatura. Tak je tomu dosud, a proto mě moc netrápí, že nejsem moc úspěšný. Úspěch mě samozřejmě potěší, ale někdy až provokativně odmítnu televizní rozhovor nebo nabídky z ostravského studia na dramatizaci svých románů, protože nepíšu, abych byl úspěšný - úspěch je pro mě až na druhém místě. A co na prvním? Bůh mých příběhů.

Skoro všem vašim knížkám je společný jeden prostor - Brno dvacátého století. Chápu, že v Brně žijete po většinu času, ale není za tou posedlostí geniem loci ještě něco víc? Nemá ten prostor pro vás nějaké osudové tajemství?

Tož pobavím vás: Brno je pro mě dělohou, z níž jsem dosud nebyl vyvržen. Bydlím teď sice v Moravském Krumlově, ale každou chvíli spěchám zpět do plodové vody, aspoň trochu si tam zas zaplavat. A být dlouho mimo Brno, pošel bych steskem.

Jaký dojem máte z Prahy?

Je to nádherné město, ale pro mě nic víc. Všechnu svou lásku jsem investoval do Brna.

Je pro vás podstatnější uplývající čas, nebo šířící se prostor? Pokud vím, zásadně odmítáte cestovat…

Samozřejmě čas, vždyť Herec je zrovna tak hodinářský jako herecký román. A občas cestuju, ale to jen proto, abych si procvičil a vytrénoval pevnou vůli, kterou člověk v mém věku a v domácnosti s jednou ženou a třemi kočkami občas potřebuje.

Pokud jde o vlivy ve vašem díle, uvádíte magický realismus, Nabokova nebo Kunderu - z porevoluční české literatury vás nezaujalo nic? Ani Michal Ajvaz?

Jistěže Michal Ajvaz, ale taky Václav Kahuda - dva báječní autoři, řekl bych dokonce mí bratři, kdyby s tím i oni souhlasili.

A jak hodnotíte zbytek české porevoluční literatury?

Bohužel v ní převažuje to, čemu říkám „konzumní realismus”, ten právoplatný dědic socialistického realismu.

To znamená?

Ten hlavní proud, který odedávna převálcovává vše v české literatuře, je iluzivní realismus. Můžeme ho rozdělit do několika etap, ale neztrácel bych tím čas, protože už od svých počátků zřetelně směřuje k jedinému kýženému cíli, k televizním seriálům: současné české televizní seriály, to je nejvýraznější představitel „konzumního realismu“. Měl svého předchůdce v socialistickém realismu, který zas našel svůj kýžený vrchol v televizních seriálech o Gottwaldovi.

Vaše první kniha, Medvědí román, vyšla samizdatem v roce 1987, tedy tři roky před vaší padesátkou. Kdy jste začal psát?

Medvědí román jsem začal psát v roce 1978, má dvě verze, první jsem dokončil už v roce 1983. Tu Vaculík odmítl jako nevhodnou pro Petlici, ale nelíbila se mu ani verze druhá, takže musela vyjít v brněnské Petlici, zásluhou profesora Milana Jelínka. Ale já tomu rozumím. Přišel jsem s románem, který nezobrazuje, ale přemýšlí o skutečnosti. Byl jsem pro Vaculíka stejně nesrozumitelný jako třeba Petr Kabeš. Ale Petra přijímal, protože ho znal jako člověka a věděl, že si ho čtenáři poezie váží, kdežto já jsem spadl z Marsu či odkud.

Jak jste žil za normalizace?

Překvapivě to byla nejspolečenštější část mého života. Přesně tak. Jednak jsem prošel spoustou všelijakých profesí, většinou hodně podřadných, a setkal se tak s desítkami zajímavých lidí. A jednak jsem pravidelně chodíval za tehdy zakázanými autory, Honzou Trefulkou a Milanem Uhdem. Za Honzou chodím dodnes, ale už ne tak často jak za normalizace. Ale hlavně jsem jezdíval na tak zvané kvartály, na schůzky v bytech pražských, ale i slovenských zakázaných autorů. Poznal jsme se tak s Vaculíkem, Havlem, Urbánkem, Kabešem, Kriseovou, Klímou, Peckou, Machoninem, Kadlečíkem - prostě s celým tím okruhem kolem samizdatového Obsahu. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nežil tak čilým a živým společenských životem jako v časech literárního disentu. Dnes naopak žiju v jakémsi „literárním klášteře“ a těžím z toho, co jsem zažil ve svém už dost dlouhém životě a jsem Bohu vděčný za to, že to byl život komplikovaný a svým způsobem přebohatý. Kdybych se snadno dostal na fakultu a z fakulty rovnou do nějaké redakce, musel bych pak jako spisovatel vařit jen z vody. A proto taky moc nedůvěřuju autorům, kteří neprošli v životě něčím hodně bolestným. Imaginace žije především z bolesti, to je prosím to zlaté rouno, za nímž cestují Argonauti.

Jak tedy berete přítomnost, ten svůj „literární klášter“?

Do svých pětapadesáti let jsem mohl psát jen ve zbytcích času, po zaměstnání, od poloviny devadesátých let se můžu soustředit na psaní. To je má současnost. V „literárním klášteře“ jsem spokojen, ale s důrazem na to, že jsem si ho napřed musel vysloužit. Tam nemůžete vstoupit dřív než před šedesátkou.

Nechal jste se slyšet, že Medvědí román už nikdy nepřekonáte. Stále to platí? Jsou tedy všechny vaše další knížky jenom skromnými a vlastně zbytnými dodatky k dávno hotovému opusu magnum?

Ano, pokud jde o romány, nedostanu se už nikdy dál - vždyť i Herec téma Medvědího románu jen variuje. Jenže já jsme víc vypravěč než romanopisec. Ale jsou osudová témata, které lze vyslovit jen v románě. Hercem, tím bilančním románem, hledajícím a nacházejícím lidskou identitu v individuální paměti, jsem se ještě jednou a tentokrát opravdu naposledy vrátil k románu a teď se už těším jen na čiré vyprávění, novely a povídky.

V čem Herec bilancoval, když je variantou?

Od Medvědího románu jsem se kousek posunul v poznání světa i poznání sebe. Takže jsem si zkusil - o dvacet roků starší - napsat znova totéž, novou variantu Medvědího románu: zbilancovat tu svou teď už celoživotní zkušenost.

Nebude se vám po románu stýskat? Notabene s vědomím, že nemusíte nic překonávat?

Nebude se mi stýskat, protože román je trápení, zatímco vyprávění, tedy novela či povídka, je slast. Namítnete, že zdůrazňuju, že imaginace roste z bolesti, a teď od toho chci utéct. To je prostě tak, že v tomhle věku si užijete jiných trápení, která bych tady ani nechtěl vyjmenovávat, neřku-li bilancovat, takže nač se ještě trápit s románem. Ale vážně: tenhle žánr jsem si sám pro sebe už vyčerpal.

Píšete také eseje, v nichž se kromě lásky k brněnské metropoli vyznáváte také z lásky k příběhu. A přitom vaše romány kritika hodnotí jako příkladně postmoderní. Není v tom rozpor? Vždyť postmoderna příběh zavrhuje.

Řekl bych, že odbočky nejsou příběhům na škodu, miluju odbočky, jsou oživující spontaneitou příběhů. Souvisí to taky bezprostředně s tím, že jsem býval klukovským vypravěčem kovbojek a cliftonek, a když vyprávíte živě, musíte počítat s občasným dialogem s posluchači, kteří si žádají něco doplnit, kvůli nějakému zajímavému detailu opustit hlavní příběhovou linku. Stejně jako běda životu, který je nalajnovaný, tak běda i příběhu, který běží přímočaře, bez půvabných digresí. Ale dobrý příběh musí mít samozřejmě taky účinnou pointu. Já píšu povídky a novely tak, že si napřed promyslím závěr, pointu a pak pro ni hledám příběh. Podívejte se prosím do mých povídkových knížek a na mé tři dlouhé novely, můžete všem těm příběhům upřít ledasco, ale rozhodně ne výraznou pointu. S romány je to složitější, ale koneckonců Herec má snad taky srozumitelnou a sugestivní pointu. Mám rád Roalda Dahla - je to magazínový protějšek J. L. Borgese. Jaké ten umí pointy! Vždyť jeho povídky, to jsou vlastně pouze a jen zbytnělé pointy. Možná že jsou mé romány postmoderní, čert se v tom vyznej, ale novely a povídky mám výrazně příběhové.

Proč tolik lpíte na pointě? Neberete tím sugestivním finále příběhu jeho tajemství?

Pointa má spoustu podob, nejvíc mě zajímá ta, které Jan Zábrana říkal double twist, dvojí zvrat či taky dvojí rozuzlení. Myslím, že se mi to v několik povídkách podařilo, a chci tím říct, že se pokouším seč jsem, aby pointy nevyčerpaly, nevysály, nevypijákovaly celé tajemství příběhu. Naopak mnohdy další tajemství přidají. Nejvíc jsem spokojen s takovým příběhem, po jehož pointě zůstane čtenář na chvíli paf a dojde mu to třeba až cestou v tramvaji a řekne si: Jo, tak takhle je to! Ale o dva dny později pochybnosti rozhlodají i tohle tramvajové zjištění.

Jak nesete skutečnost, že vaše knížky vycházejí v nákladu tisíc dva tisíce výtisků a v zahraničí se prosazují velmi obtížně, zatímco takový Michal Viewegh, také vypravěč příběhů, se prodává v desítkách, ne-li stovkách tisíc výtisků a dveře do světa má otevřené? O čem to vypovídá?

Už jsem řekl, že úspěch je pro mě až na druhém místě. Mé romány vycházejí tady i ve světě v malých nákladech, ale zase v tak elitních nakladatelstvích jako je Gallimard v Paříži (tam tedy zatím jen dva romány) a Ammann Verlag v Curychu (tam se chystá už čtvrtý román). Ale ten zájem o přímočarý a zábavný příběh je dnes celosvětový trend. S tím nic nenadělám. V tom mám holt smůlu. Ale na druhé straně mám zase velice zajímavé, inteligentní, i když nepočetné čtenáře. A jestli jednou přijdu do pekel za své rouhačské romány (můj románový agnosticismus pohoršil některé věřící katolíky i mezi mými přáteli), tak jsem si skoro jistý, že tihle čtenáři tam půjdou věrně za mnou. Tož takové čtenáře ani Viewegh nemá.

Z vašeho psaní na mne jdou spíš chmury. Jak jste na tom vy - jste šťastný z života, kterým jste doposavad prošel?

Chmury? To je mi vás upřímně líto. Ale to prosím udělejte co nejrychleji něco sám se sebou. Mám totiž i čtenáře, kteří v mých knížkách hledají a nacházejí i příjemnější věci, stejně jako v životě. Už jsme si řekli: život je děsivý svým koncem a koncentráky a smrtelnými chorobami, válkami a teroristickými vraždami, ale je v něm i pár sympatických věcí. Čtěte prosím pozorněji a snad to najdete i v mých románech, novelách a povídkách. Každopádně jsme to tam dal. Anebo jen chtěl dát…?