číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

Kdo (ještě) rozumí výtvarnému umění?

V naší české společnosti, a možná v celé té prazvláštní euroamerické civilizaci, se krom mnoha jiných sporů vede i jeden, jenž se mne osobně dotýká nad jiné. Obvykle nezůstávám ve sporech ani mimo, ani uprostřed, ale v tomto dokonce nevím ani, zda-li jsem uprostřed či mimo. A protože se v něm jedná o výtvarné umění, které potřebuji k životu (a jen proto o něm také do některých takzvaně odborných periodik píši), a protože se tohoto sporu dotkli ve svých názorech někteří přispěvatelé i čtenáři Týdeníku Rozhlas, cítím se povinen zareagovat. Tedy k věci: Současné, přesněji řečeno aktuální výtvarné umění, tedy to, které o sobě dává v dnešním mediálním světě nejvíce vědět, je významově vyprázdněné, samoúčelně provokující, nanicovaté, říkají jedni. A ti druzí - a nejenom ti, kteří jsou jeho autory, či které v rozličných profesích „živí“ - přirozeně oponují a kážou pravý opak. Podle nich společnost jeho poselství ještě nedorostla a někteří argumentují i tím, že právě výtvarné umění je tomuto problému náchylno od časů rané moderny, kdy nepochopeno předbíhalo svou dobu, nenacházelo své kupce ani nákupčí, aby bylo po letech přepláceno na světových trzích s uměním.

Inu, uplynulo století a dnes je „nové“ umění stejně nechápáno, leč přitom zároveň dobře placeno až přepláceno. Důvodem není jen nehynoucí snobství (zaplaťpánbů za něj, říkám si někdy), ale něco podivnějšího: změtení hodnot příznačné pro naši dobu. Projde-li dnes jakékoli dílo lázní, v níž je omýváno zázračnou vodou cíleného sponzoringu, výstavního marketingu, jakož i skryté reklamy v mediálním prostoru, stane se rázem dílem uměleckým, vstřícným ke kupní síle předem zpracovaných zájemců. Není proto divu, že se ve výsledku nabízí ledacos na způsob pouťového panoptika, jízdy hrůzy, lunaparku či rovnou Disneylandu. Snahou zúčastněného, mnohdy jaksi a priori sponzorovaného umělce, je zaujmout diváky jednorázovou, nejlépe šokující jinakostí; u studentů a čerstvých absolventů uměleckých škol pak převládá touha dát hmotnou podobu myšlenkám (nad bronz trvalejším, říkávalo se za časů sochaře Myslbeka), jež se však příliš často jeví být úměrnými jejich věku, tedy nezralými a provokujícími pohříchu jaksi jen ve vlastním generačním rámci, tedy samoúčelně. Kulturní nadace a sponzoři dnes umožňují dávat těmto juvenilním nápadům, k jejichž zaznamenání i zveřejnění (dnes se říká zviditelnění) postačila celým generacím tužka s papírem, velkorysou, často až pompézní formu.

Je to složitá věc: vím, že někdy se umělec skutečně dokáže vyjádřit položením dvou špejlí na podlahu galerie, ať už v přesné myšlence či její výsostné metafoře. A jindy může být monumentální, pracně vyvedený a všeobecně srozumitelný obraz obsahovým ničím, významovým podvodem, pastičkou na peníze. V časech zmíněného změtení hodnot lze vysvětlit a obhájit cokoliv a vysvětlení pak bezostyšně vnutit lidem, neznalým věci.

Žijeme v době, kdy je i odborníkům zatěžko s dětskou nevinností prohlásit, že král je nahý. Leckteří trhovci s hodnotami nám dnes věší bulíky na nos, prohlašujíce to či ono za umění, byť sami by za ně neutratili ani kapesné vlastních dětí. Ostatně jeden takový kouzelník tu byl, výtvarnému umění do značné míry rozuměl a zároveň lidem vnucoval strašlivý kýč. Někteří si snad vzpomenou na jeho jméno, nějaký Vladimír Železný... Seznáme časem sami, bude-li jeho odkaz nad bronz trvalejší.