číslo 36

vyšlo 28. 8. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
reportér a komentátor

V jiné krajině bychom byli jiní

Kdykoli mohu, poslouchám na stanici Praha Meteor. Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co člověk na rozhlasových vlnách naladí. Díky Meteoru jsem se seznámil s knihou Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. Ta zase patří k tomu nejlepšímu v oblasti nerománové prózy. A tak se tou knížkou a Cílkovými myšlenkami budu nyní bezostyšně inspirovat.

Psát o krajině mi, jak možná víte, není cizí. Vracím se k problémům venkova a k tématu české a evropské krajiny často. Zejména v létě lidem dost protivně připomínám, že když jedou po dálnici někam k moři, míjí bez povšimnutí něco, co formovalo jejich předky, něco co by si zasloužilo aspoň trochu naší pozornosti, ne-li přímo naše díkuvzdání. Psychologové říkají, že v jiné krajině bychom byli jinými lidmi. Tvrdím to spolu s nimi.

Máme pořád ještě laskavou krajinu, přestože jsme dávno - my lidé z měst - zapomněli, že je jednou z našich největších hodnot, a nechováme se k ní podle toho. Stále víc se houfujeme v městských aglomeracích, žijeme odtrženě od krajiny, která byla součástí života předchozích generací. Maloměsto bývalo svým způsobem života venkovem, dnes je vesnice svým způsobem života miniaturou města. A nedokáže-li se stát městem beze zbytku, zvolna hyne.

V knížce, jíž se dnes inspiruji, byste se dočetli, že blahobyt ohrožuje venkov víc než bída. Jak ironická pravda! Kdo z venkovanů touží po blahobytu, ohlíží se po městu. Ale počet populace této planety žijící v městských aglomeracích už se blíží sedmdesáti procentům (říká se ve stejné knížce). Smutně pozoruji, jak na lidi z měst, pokud ještě vyjíždějí ve dnech volna někam „do přírody“, nejpozději večer, ale možná i dříve, padá v nezvyklém tichu a osamění venkova tíseň, jak začnou být neklidní, nervózní, až utečou: na návštěvu k sousedovi, do hospody na návsi, do společnosti. Prostě do houfu. Ti, co teď v létě vyrážejí k moři, vědí už předem, že jedou do nepředstavitelného davu, který je pohltí na plážích, v ulicích přímořských lázeňských měst, v barech a bistrech. Nebudou sami se sebou a tváří v tvář mlčení krajiny. Budou tak klidnější. Vyhledávají podvědomě jedni druhé. Krása mořské hladiny při západu slunce je jen sezonním doplňkem jejich veskrze městského způsobu života.

Co z toho ale vyplývá? Drama, které lidé z měst zatím nevnímají. Je to drama českého, obecněji evropského venkova. Město si ho uvědomí, až bude opravdu zahlceno. Byl jsem letos v létě v Madridu. Je to obrovská aglomerace, což člověk pozná, když ho objíždí po některé z jeho okružních dálničních komunikací - M35 je dnes už téměř na okraji centra, M40 o kousek dál, ale soustředné kruhy ještě doplňuje M45 a nemýlím-li se i M50. Na kterékoli z těchto dálnic ovšem máte město stejně všude kolem sebe. Město se už totiž přelilo na vnější stranu kterékoli z těch obvodních komunikací. Na severozápadě se zastavilo až o skalnaté svahy Sierry de Guadarrama. Madriďané prchají z centra ven, ale město je stále dohání. Ti lidé nemohou být šťastni, říkal jsem si v dopravní zácpě na jedné z těch „M“ a vytanula mi jedna ryzí pravda z knížky Václava Cílka: Chceš-li pomoci městu, starej se o to, aby se dalo žít na venkově.

Někde se starají, jinde ještě ne. Moje cesta do Španěl mi poskytla dost argumentů k tomu, abych pro realitu evropského venkova - či aspoň některých jeho oblastí - použil tak silné slovo jako drama. Jel jsem do Španělska s kameramanem České televize Antonínem Mittelbachem s přáním natočit reportáž o vylidňování venkova. Vybrali jsme si z mnoha možností kraj kolem Teruelu. Svaz aragonských zemědělců mi dal celý seznam ohrožených vesnic i se jmény starostů. Stačil jsem navštívit jen dvě obce a mluvit jen se dvěma starosty, ale i tak jsem nashromáždil nejen dost „obrázků“, ale také hodně látky k přemýšlení: jak je to možné, že v žírném obilnářském kraji jsou vesnice, kde zbývá už jen posledních pár rodin, a ty se s musejí dívat, jak se všude kolem nich jeden po druhém bortí opuštěné domy, jak jeden po druhém odchází lékař, instalatér, hostinský, učitelka… Nejúzkostlivěji obracejí oči právě ke škole. Nezbude-li už ve vsi víc než pět dětí školního věku, okresní uřad školu nemilosrdně zavře. A to je konec života. Ty poslední rodiny s dětmi odejdou.

Nechci se zabývat zdánlivou či skutečnou ekonomickou beznadějností některých zemědělských oblastí v Evropě. Chci to tentokrát vidět jen ze zorného úhlu té moudré pravdy, kterou jsem už citoval: Chceš-li pomoci městu, postarej se, aby se dalo žít na venkově.

Naštěstí venkov sám se brání. Všiml jsem si toho ve vsích u Teruelu, ale i ve vsích v ohroženém českém podhůří. U nás drama venkova naštěstí nedosahuje těch rozměrů, které má v hlubokém španělském vnitrozemí. Znovu vidím stáda krav na pastvinách. Krajině přestává hrozit, že se změní v buš. Les už se nerabuje, ale obhospodařuje. Možná že u nás bude mít drama happy end. Aspoň se to tak začíná rýsovat tam, kde to důvěrně znám. Okolo Teruelu se mi to zdálo horší. Ale tam jsou dál než my. Tamní občané - tedy lidé z města - založili hnutí Teruel existe! V češtině bychom asi nedosáhli stejného účinku tak jednoduchým heslem - „Teruel existuje!“ Spíš bychom museli burcovat jinak. Třeba: „Nehodláme vyhynout!“ Ale to bychom museli být tak energičtí jako Aragoňané.

A tady se dostávám v kruhu zpět k myšlence, že jsme takoví, jaká je naše krajina. Krajina v Aragonii, v Kastilii či v Extremaduře není měkkoučká, vlídná, nasycená vláhou, hustě zabydlená a po staletí tvořená především lidskou rukou, jako je krajina naše. Je kamenitá, suchá, nikoho nehýčká. Proto je tamní člověk odolnější, vzdornější a houževnatější. Takoví aspoň byli starostové těch polorozpadlých vesnic i členové toho občanského hnutí v Teruelu. Sveřepě volají do Madridu, že všechno se nemůže odehrávat v metropoli, že metropole se ostatně nikde nemůže stát soběstačným organismem, že město venkov potřebuje, přestože to před ním politici i média tají. Rád se stávám ozvěnou toho volání v české kotlině.

A dodávám k němu: připravíme se o svou identitu, když zapomeneme, že k vlastnostem civilizované společnosti patří i vědomí hodnot, které představuje venkov. Venkov nejsou jen budoucí plíce zahlcených městských aglomerací. Venkov a krajina jsou otevřená kniha nesčetných svědectví o tom, kým jsme. My Češi v Evropě, my Evropané ve světě. Vyrveme-li se ze svých kořenů, uzavřeme-li se do stále anonymějších měst, staneme se amorfní součástí nemoudře globalizovaného lidského společenství, jemuž pak ani nedokážeme předat dědictví své civilizace.