číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Nalaďte si

SOUZVUK

Neděle17. září, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30

Nymburkem okouzlený Bohumil Hrabal

Do svých dvaceti let (tedy do roku 1934) neměl Bohumil Hrabal ani zdání, co je to literatura. Na střední škole téměř trvale propadal ze všech předmětů (pochopitelně i z češtiny), opakoval primu i kvartu, a jak sám tvrdí, o dva roky si tak prodloužil mládí. Až náhle v roce 1935, s počátkem Hrabalova studia na právnické fakultě UK v Praze se odklopil „pevný zvon nevědomosti“ a on propadl literatuře a umění. První kvalitní knihu, kterou dostal na počátku této doby od přítele malíře Frýdla, byl Pohřbený přístav od Giuseppe Ungarettiho. Ta kniha dala Bohumilu Hrabalovi něco podstatného - návod, kterak lze ventilovat přemíru obrazů a fantazie psaním. Stala se počátečním impulsem, jiskrou, jež doslova zažehla jeho literární tvorbu.

Ovlivněn četbou Baudelaira, Rimbauda, Apollinaira i Nezvala, ale především okouzlen výtvarným uměním - zvláště francouzskými impresionisty - počíná Hrabal psát reflexivní lyriku, jakési impresionistické verše. Podobně jako jeho milované malíře i jeho uhranul obyčejný výraz každodenního života, momentky dnů. Výtvarné umění a literatura byly pro Hrabala spojité nádoby. Jeho výtvarné vidění, nazírání věcí a událostí se přelévalo do slovních obrazů. „Psal jsem tenkrát jinošsky naivní secesní básninky,“ řekl o své prvotní tvorbě zbytečně skromně o mnoho let později. I když je pravda, že tyto básně v sobě odrážely spisovatelův tehdejší „nekonfliktní život“ poznamenaný jen milostnými příběhy jeho plachých, platonických lásek, nekonečnými toulkami přírodou kolem Labe, sněním a nočními opileckými dobrodružstvími, zdaleka nejsou jen sentimentálními veršíky, ale mají v sobě jistou dávku imaginace i náznak jeho budoucího stylu.

Malé provinční městečko na Labi, kterým tenkrát Nymburk byl, mělo tak jako každé jiné spolu s rozličnými spolky (připomeňme ochotnické divadlo Hálek) i své lokální básníky. Bohumil Hrabal navazoval na jejich tradici. Poté, co na psacím stroji v pivovarské kanceláři napsal řadu básní, napadlo ho, aby si je opsal na čisto a pak originál a tři kopie probil sešívačkou. Měl tak svoji první „básnickou sbírku“ a celkem oprávněně se cítil básníkem. Neměl však nikoho, komu by se pochlubil s tím, co napsal. S přítelem Karlem Maryskem se společně během války i těsně po ní pokoušejí nabídnout své básně již zavedeným básníkům i nakladatelstvím. Jejich tvorba byla odmítnuta buď jako opožděný měkký surrealismus či naopak jako příliš „měkký“ surrealismus. Tehdy tvorba Bohumila Hrabala začala definitivně směřovat k próze. Z lokálního básníka Bohumila Hrabala se tím stal přední český spisovatel, jehož specifické české lokální kvality oceňuje i svět.

TOMÁŠ MAZAL