číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Navštivte

Lze zabránit teroristickému činu?

Britský režisér Paul Greengrass proslul již vysoce ceněnou Krvavou nedělí, pečlivou rekonstrukcí brutálního zásahu proti protestantům v Irsku. Tam rozvinul dění na obou znepřátelených stranách, postihl nejjemnější nitky spřádající tragický konflikt. Ve svém novém filmu Let číslo 93, natočeném v USA, tuto možnost již neměl, respektive vědomě se o ni připravil: téma unesených letadel je tu vlastně podružné a izolované, protože hlavní pozornost se soustředí na stále vyděšenější reakce lidí v centrálním dispečinku leteckého provozu, kteří nevěřícně zírají, jak se jim z obrazovek postupně ztrácejí letadla, která záhy narazí do budov reprezentujících velikost a moc Ameriky (a někteří dispečeři to vidí skrze okna svých pracovišť) - píše se totiž osudné 11. září 2001.

Greengrass si zvolil jako dramatickou protiváhu osudy cestujících v letadle uneseném jako čtvrté v pořadí, v době, když již cestující zjistili, co se stalo se zbývajícími unesenými letadly - a pokusili se únosce zneškodnit. Příběh se tedy souběžně odvíjí ve dvou vzájemně se proplétajících rovinách: jednak mapuje průběh letu, jednak ukazuje bezmoc personálu v řídícím centru, kde zjišťovali jen zlomky a útržky dění, nemajíce šanci nějak zasáhnout. Režisér věren své pověsti ovšem prozkoumal - jakkoli zprostředkovaně a toliko v podobě lakonického dovětku - i dění mimo tyto dvě vymezené linie, zajímal se o činnost letectva a politických špiček. A zjistil dílem naprostou nepřipravenost (stíhačky například vyletěly opačným směrem, než měly), dílem odmítání odpovědnosti (příznačné jsou váhavé postoje kolem vydání i přijetí jasného povelu).

Greengrass se v zobrazení a pojetí katastrof samých vyhýbá politickým akcentům, omezuje se výhradně na postižení reakcí - a to platí i pro islámské únosce. Ani oni nepřipomínají ztělesněné zlo, i oni, jakkoli s odhodláním vybuzeným nekonečným omíláním posvátných textů, podléhají váhání a poté stresu, jejich počínání mnohdy hraničí se zoufalstvím a bezradností. Velice výmluvné jsou závěrečné scény z uneseného letadla, kde se cestující pozvolna domlouvají na zásahu: potýkání s únosci, zvláště pak v kabině, nemá v sobě nic hrdinského ani akčního, spíše připomíná křečovité přetahování, zápolení dokonce připomíná dětské pošťuchování než boj na život a na smrt. A nejen v těchto okamžicích režisér dosahuje mimořádné autenticity. I jednotliví (ne)herečtí představitelé se totiž s mimořádnou působivostí zhostili svých rolí, protože je režisér vedl k tomu, aby se zbavili jakýchkoli psychologizujících tendencí - ostatně někteří pracovníci letištních kontrolních věží si zahráli sami sebe.

Let číslo 93 lze označit za protokolární film, a to včetně obrazového ztvárnění: reportážnímu stylu se podřídil i kameraman Barry Ackroyd, jakkoli u zdánlivě spontánních jízd kamery, která sleduje počínání jednotlivých lidí, vytušíme pečlivou přípravu. Film nezkoumá ani politické pozadí, ani nepracuje se sentimentem, vyhýbá se obvyklému dělení na „dobré a zlé“. Režisér se právem spolehnul, že dostatečně výmluvný bude už pouhý obraz bezmoci lidí, dramaticky sytý, inscenačně naprosto přesvědčivý a vypravěčsky celistvý, vyvážený do nejmenšího detailu. Zpodobení lidí, kteří se ocitli ve výjimečné situaci, z níž neměli kam couvnout (a to platí pro všechny zúčastněné: pro cestující, posádku, atentátníky i pozemní dispečery), určitě uvízne natrvalo v paměti.

JAN JAROŠ