číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Ramsey Lewis - symbol hudebního Chicaga

Jestliže ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století byl jazz chápán jako hlavní proud populární hudby, od padesátých let se toto povědomí pozvolna měnilo a v šedesátých letech se jazzmani ocitli ve světle všeobecné přízně spíše sporadicky. Jednou z výjimek, která dokázala vkusně spojit jazz s prvky pop music a která atakovala přední příčky hitových žebříčků, je černošský muzikant Ramsey Lewis, jehož recept na komerční úspěch vycházel z elegantního zpracování dobových šlágrů, zhusta rámovaných náladou živého vystoupení, s typickým podupáváním a skandováním. Ve svých jedenasedmdesáti letech má Ramsey Lewis, ověnčený sedmi zlatými deskami a třemi Grammy, pověst vynikajícího pianisty, kterou potvrdil i při své první návštěvě naší země v polovině letošního července v Bechyni na tamním skvěle obsazeném festivalu Jazzfest 2006. Tam poskytl exkluzivní rozhovor autorům pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu v 16.30 na stanici Český rozhlas 2 - Praha).

Pocházíte z Chicaga, tedy z města doslova prosyceného hudbou. Bylo právě z tohoto důvodu snazší stát se jazzmanem?
V Chicagu bylo opravdu velmi snadné se setkat s takovou hudbou, Chicago mělo gospel, mělo blues, mělo jazz, mělo všechny hudební styly. A hudební historii. Všechny ty styly, které jsem vyjmenoval, jsou tam ostatně stále přítomny, a tak každý muzikant, který v Chicagu vyrůstá, se setkává s hudební rozmanitostí. A je to tedy snadné. I když nevím, jestli zrovna snadné je správné slovo. V každém případě je to pohodlné, protože všechna ta hudba tam prostě je.

Proslavil jste se nahrávkami, které charakterizovala živá atmosféra s rytmickým skandováním, potleskem a podupáváním. Jak se tento styl zrodil?
To byla náhoda! Vůbec jsem neplánoval, že něco takového použiji. Ale když jsme začali hrát The In Crowd a později i jiné skladby, tak hned na dvou nebo třech prvních místech, kde jsme hráli, začalo takové to tvrdé fanouškovské jazzové jádro tleskat a křičet a my byli šťastní.

Váš „hitový“ repertoár v šedesátých letech byl dost rozmanitý. Zahrnoval tak rozličné skladby jako The In Crowd od soulového zpěváka Dobieho Graye, Hang On Sloopy od popové kapely McCoys nebo A Hard Day‘s Night od Beatles. Kdo vám repertoár vybíral?
Moji přátelé - pokud tedy máte na mysli jiné skladby než jazzové. V případě The In Crowd to byl kamarád. Řekl jsem mu, že tu skladbu neznám, a on na to: Nauč se ji! Podobně to bylo i s jinými skladbami, třeba Hang On Sloopy. Kamarádi přišli a řekli: Hele, myslíme si, že tahle skladba je dobrá. Já to zkusil a ono to fungovalo. Musím však říct, že mám rád všechny hudební styly.

Gospely jste jako muzikant začínal a složil jste z nich vaši poslední desku. Znamená to návrat ke kořenům a jisté uzavření oblouku?
Nikdy jsem gospel neopustil a gospel nikdy neopustil mne. Pokaždé jsem na svých koncertech zahrál minimálně dvě gospelové skladby, ale časem se stalo, že přátelé na mne stále víc naléhali, abych jich udělal víc. Tak jsem se do toho dal a řekl si, že udělám pořádné, opravdu gospelové album. To jsem také natočil, v kostele, s kostelním sborem - má sestra je duchovní. Měl jsem fantastické gospelové zpěváky a sólisty. Cítil jsem se skvěle.

Váš velký autorský hit a zároveň skladba, která otevírá vaše koncerty, se jmenuje zvláštně: Wade In The Water, tedy Brodit se vodou. Co jste tím názvem měl na mysli?
Předloha pro Wade In The Water je původní duchovní píseň, gospel. Šlo o signál, kterým se dorozumívali otroci. Brodit se vodou znamená v tomto smyslu přejít řeku, utéci. Ta píseň je možná dvě stě let stará a já jsem ji kdysi slyšel v kostele.

Nestýská se vám po šedesátých letech, po době, kdy se instrumentální skladby - na rozdíl od současnosti - často umísťovaly i velmi vysoko v hitových žebříčcích?
Vkus masového publika se změnil, což souvisí s tím, co teď hrají rádia a co na lidi nejvíce působí. Citlivost lidí pro jazzovou i klasickou hudbu se snižuje, zmenšuje se okruh lidí ochotných poslouchat a kupovat si na deskách náročnější a především výrazově jemnější hudbu. Od šedesátých let se spousta věcí změnila a s nimi i hudba. Současná mladá generace vyhledává muziku, která plní jinou funkci a vychází z jiných principů. Z tohoto pohledu je jasné , že šedesátá léta přála instrumentální hudbě daleko více i v masovějším měřítku.

JIŘÍ KASAL