číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Titulní rozhovor

Martin Veselovský,
moderátor a publicista

Vracíte se do Českého rozhlasu po dvou letech práce moderátora Sedmičky televize Nova. Vnímáte to ve svém profesním žebříčku jako krok zpátky, nebo naopak?

Spíš naopak, protože pořad, který připravuji na Radiožurnálu, je daleko větším soustem, než byla Sedmička na Nově. Minimálně proto, že Sedmička byla jednou týdně, kdežto na Radiožurnálu budu vysílat každý všední den. Dalším důvodem je to, že redakce zpravodajství Radiožurnálu je tým, který je velice motivující.

O konci pořadu Sedmička se dost psalo. Domníváte se - jako ředitel Novy Petr Dvořák, že se formát pořadu přežil?

Bezprostředním důvodem stažení Sedmičky bylo, že už jsem ji nechtěl dělat. A Nova zřejmě neměla čas ani chuť hledat nového člověka. Názor pana ředitele naprosto sdílím, ovšem já o tom, že se formát Sedmičky přežil, veřejně mluvil už tři čtvrtě roku před tím, než to formuloval on. Dá se říci, že jsem si to myslel celou tu dobu, co jsem v Sedmičce působil. Ale posunout ten pořad směrem k modernějšímu formátu se mi nepodařilo. Proto jsem odešel.

Co přesně se vám na Sedmičce nelíbilo?

Striktní formát pořadu, v němž moderátor klade otázky dvěma politikům, stojícím názorově proti sobě, je velice konzervativní. Aby udržel hodinu pozornost diváka, musí být do něj zváno jen zhruba dvacet až třicet těch nejznámějších politiků, a nejlépe naštvaných politiků, u nichž existuje možnost, že se v přímém přenosu pohádají. Tím ovšem podle mě trpí faktická stránka věci. Navíc těch pár tváří české politiky se lidem už dávno okoukalo, říkají stále stejné věci. Co je na tom zajímavého, to opravdu nevím.

Možná právě ta případná hádka...

Dobře, ta hádka může, pravda, přinést i to, že jeden z politiků ztratí nervy a řekne něco, co by říct neměl. Jsou to zajímavé momenty, uznávám. Ale je to koření toho pořadu, neměla by to být jeho podstata.

Novináři označili konec Sedmičky za prohru s konkurencí - Otázkami Václava Moravce. Souhlasíte s touto interpretací?

Souhlasím, i proto, že jsem tento výklad použil jako první já... Tím, že se nepodařilo Sedmičku změnit, přestala být konkurenceschopnou. Zároveň nevylučuji, že ta prohra přišla i kvůli mé osobě. Nástup inovovaných Otázek Václava Moravce byl pro přeformátování Sedmičky argumentem nad všechny argumenty. Ale zůstal nevyslyšen.

Od 4. září vysílá Radiožurnál každý všední den váš nový pořad 20 minut Martina Veselovského. Jak byste pořad ve stručnosti charakterizoval?

Měl by prostřednictvím jednoho hosta prezentovat událost, kterou ten den bude Radiožurnál považovat za nejdůležitější. Neměl by tedy být soustředěn jen na pozvané osobnosti, ale hlavně na samotné téma, podstatné pro dění v této zemi. Nepůjde ale jen o politiku. Jsem přesvědčen o tom, že ve chvíli, kdy budou probíhat nezáživné politické tanečky, bude vedení stanice považovat za důležité něco úplně jiného, nepolitického, třeba i kulturu a sport.

Kdyby se váš pořad vysílal už v době, kdy toto interview vzniká, jaké události byste ho například věnoval?

V Praze před časem proběhlo Valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie a v jejím průběhu ztratila jinou klasifikací naše sluneční soustava jednu planetu. Pokud by pořad běžel už v té době, určitě bychom si pozvali některého z účastníků konference.

Kdo bude téma pořadu určovat a v jakém předstihu?

O tématu budu mluvit především s šéfredaktorem Radiožurnálu Honzou Pokorným. Ideální by bylo, kdybychom si ráno na poradě řekli, čemu bychom se chtěli věnovat a jakého hosta seženeme. Ale to se samozřejmě nepodaří vždy a jsem připraven na to, že se zadání pořadu bude ladit až v průběhu dne. Český rozhlas má oproti jiným konkurenčním stanicím výhodu v množství regionálních studií, propojených kodekem - hosté nemusejí hovořit jen z Prahy, ale třeba z ostravského nebo brněnského studia. Máme krátkovlnnou vysílačku, taky s minidiskem se dá udělat kde co. Navíc některá témata se dají naplánovat předem. Známe termíny konferencí, různých kulturních a sportovních událostí, program sněmovny... Stejně ale budeme každé ráno debatovat, jestli je ta už naplánovaná volba správná, jestli se ten den nestane něco důležitějšího.

Vysílací čas pořadu 20 minut Martina Veselovského byl stanoven na 17.30 až 17.50 - to byl čas, ve kterém byli rozhlasoví posluchači zvyklí slýchat Interview BBC české sekce BBC World Service. Byl to váš záměr - trefit se do času, který se už osvědčil?

Přiznám se, že ani nevím, že v tom čase se vysílalo Interview BBC. My jsme vycházeli z toho, že mezi šestou a sedmou hodinou večer se vysílá Radiofórum, což je zavedený titul, s nímž by se v programu nemělo hýbat. A vysílat můj pořad před pátou hodinou by znamenalo, že opustíme rozhlasový prime time - Radiožurnál poslouchá nejvíc lidí po páté hodině večer. Takže to byla celkem logická volba.

V minulých letech jste si vyzkoušel souběžně práci v komerčním i veřejnoprávním médiu. Lišily se nějak požadavky vedení těch médií na pořady, které jste moderoval - tedy na Sedmičku a Radiofórum?

Velký rozdíl jsem nepociťoval. To, že si mě Nova vybrala jako moderátora Sedmičky, bylo z její strany jakýmsi pokusem vrátit tomu pořadu alespoň minimální stopu vážnosti, což se po pravdě řečeno s mou předchůdkyní tak úplně nedařilo. Myslím, že vedení televize ocenilo ten možná až příliš veřejnoprávní přístup, se kterým jsem Sedmičku uváděl. Z toho důvodu mě do ničeho netlačili, představa, s jakou mě najali, se asi nakonec zhruba kryla s tím, co jsem tam předvedl. Obě redakce mi dávaly značnou míru volnosti i co se týče volby témat a jejich zpracování.

Ale hosty jste si v Sedmičce jistě nevybíral jen podle vlastního uvážení?

První rok jsme s šéfredaktorem zpravodajství Novy vybírali politiky podle klíče, odrážejícího zastoupení stran v poslanecké sněmovně. Ten ale vznikl hlavně proto, aby se předešlo výtkám, že v Sedmičce bylo v průběhu roku víc politiků jedné strany než druhé. Takto nastavený systém vám ovšem nedovolí reagovat aktuálně: pokud se děje něco, k čemu mají mít co říci politici vládních stran, musíme se ptát jich. Ve druhém roce mého působení v Sedmičce jsme nakonec od toho klíče upustili.

Můžete také srovnat specifika práce v televizi a v rádiu. Které z těch médií vám osobně vyhovuje víc?

Nechci říkat klišé typu, že obě mají něco do sebe, ale v podstatě to tak je. Každopádně vizuální stránka věci je pro mě nadstavbou, na kterou musím neustále myslet a kterou nemám úplně v krvi.

Jako moderátora politických diskuzí se vás nemohu nezeptat, zda-li jste se setkával či setkáváte s ovlivňováním, tlakem ze strany jednotlivých politiků nebo stranických sekretariátů?

Ze strany politiků ne. Pokud tedy přejdu takové ty jejich standardní hry...

Co si pod tím mám představit?

Například to, když politik dorazí do studia čtvrt hodiny před vysíláním, což je samozřejmě pozdě, protože nestihneme navodit atmosféru, pozdravit se a vše je najednou napjaté a nervózní. To on dobře ví, a právě proto přijde pozdě. Nebo vám řekne, že okruhy otázek, které dostal pět dnů předem, vůbec neviděl, případně, že k němu nedoputovala. Ale jak říkám, na to si člověk zvykne. Stranické sekretariáty, o kterých jste se také zmínil, se vás zase často pokoušejí přesvědčit, že vámi zvolené téma rozhovoru je marginální, zatímco jiné je naopak zásadní a velmi vhodné, a zahrnují vás spoustou materiálů, které jejich tezi podporují. A když to nepomůže, tak se pokoušejí celou situaci ovlivnit shora. Pak záleží na pevnosti vedení.

Jaký je český politik - třeba ve srovnání se zahraničním?

Tu možnost srovnání bohužel nemám. Občas se ke mně dostanou přepisy anglických nebo německých politických debat. Pokud bych k nim měl přihlížet, pak mají zahraniční politici větší pokoru, rétoricky jsou na tom daleko lépe než čeští, což znamená také to, že dávají moderátorovi minimum příležitostí, aby je přistihl v nedbalkách. Německá nebo anglická politická diskuze je férovější, uhlazenější. U nás politici přecházejí do osobních útoků, znevažují moderátora jako novináře, a to vše tu debatu trochu degraduje. Nechci zevšeobecňovat, třebaže se mi - zvláště po zkušenostech z několika předvolebních měsíců - může zdát, že naši politici jsou neustále se hádající a agresivní lidé. Nevím totiž úplně přesně, jestli to není běžné i jinde.

Liší se chování politiků v televizním a rozhlasovém diskuzním pořadu?

Je prokázáno, že kombinace hlasu a obrazu je pro politika ideální možností přesvědčit diváka - voliče. Dalším tvrdým faktem je, že v televizní debatě jde pouze ze třiceti procent o to, co politik říká, daleko víc záleží na tom, jak vystupuje, jak se tváří, jak je přesvědčivý. S největší pravděpodobností právě z toho důvodu čeští politici akceptují nápady svých mediálních poradců, kteří je vyzývají, aby byli tvrdí, nekompromisní, osobní. Ale i mezi českými politiky jsou lidé, kteří přestože prošli pečlivým mediálním školením, si zachovávají selský rozum. Primátor jednoho severočeského města při svém prvním vystoupení v Sedmičce dvakrát zkusil osobní výpad vůči oponentovi a dvakrát toho okamžitě nechal. Po vysílání se mi svěřil, že agresivitu mu doporučili jeho poradci, že to tedy zkusil, ale připadal si trapně. On je ovšem mezi českými politiky výjimkou.

Vyznat se v české politice je docela problém. Jak se na pořady připravujete? Máte k ruce nějaký tým rešeršistů, pomocníků, nebo se připravujete sám?

Tým rešeršistů by se mi líbil... V televizi se mnou dělaly dvě kolegyně, které od středy do soboty vyráběly šoty a přitom dělaly rešerše, jedna z nich je novinářka, druhá právnička. Pracovaly na sto procent, ale musím říci, že ani moje příprava ani jejich pomoc nestačily na to, abych byl politikovi, specializujícímu se na určitou oblast, soupeřem, ze kterého by mohl mít obavu. Jako moderátor nikdy nemůžete konkurovat politikovi, který se celý život zaobírá tou jednou jedinou věcí, zatímco vy musíte mít v hlavě úplně všechno. Pokud tedy nejste insider, který celé dny tráví ve sněmovních kuloárech. A to přiznávám, nejsem a pravděpodobně nikdy nebudu, protože práce moderátora politických diskuzí pro mě není celý život. Nehledě na to, že být kamarád se všemi těmi poradci, kteří se v politickém zákulisí pohybují, by vyžadovalo daleko větší nasazení, jež by zákonitě přinášelo osobní vztahy s lidmi, se kterými bych osobní vztahy mít nechtěl.

Jak jste spokojen na Radiožurnálu, jaké má přednosti, v čem má rezervy?

Ty přednosti bych asi vypočítával dlouho. Jako nedostatek vnímám určitou schizofrenii Radiožurnálu, váhání mezi tím, jestli být stanicí zpravodajsko-publicistickou, nebo středněproudou, nemyslím jen po hudební stránce. Ve chvíli, kdy si Radiožurnál definitivně ujasní, kterým směrem se chce vydat, nebude mít konkurenci, protože žádná jiná celoplošná rozhlasová stanice nemá k dispozici takové zázemí, jaké má Český rozhlas.

Učil jste na Vyšší odborné škole publicistiky. Jaká byla náplň vašeho úvazku?

No, učil... Spíš jsem po roce a půl vzdorování podlehl vábení jednoho z manažerů té školy, a svolil s tím, že budu vést tvůrčí dílnu, zaměřenou na politické interview. Pro mě byla ta zkušenost cenná v tom, že jsem si ujasnil některé profesní záležitosti. Studentům jsem znovu a znovu opakoval, že jsou mými pokusnými králíky. Pouštěl jsem jim výseky z pořadů s vlastními chybami a chybami kolegů a bavili jsme se o tom, co v takových případech dělat a jak těm chybám předejít. Další součástí dílny byl klasický mediální trénink, studenti zkoušeli natáčet rozhovory, pak o nich diskutovali... Natočili jsme spoustu materiálu.

Stal jste se jedním z novinářů, které odstupující premiér Paroubek ve svém článku pro MF Dnes označil za „talentované, objektivní a korektní“. Nepovažujete taková veřejná vyjádření vrcholných politiků na adresu novinářů za nebezpečné, kompromitující?

V této zemi si naštěstí každý může říkat a psát co chce, pokud to tedy nepřesáhne nějaké trestněprávní hranice. Nevím, jestli chtěl pan Paroubek naznačit, že jsem jako moderátor měkký, nebo spíš to, že jsem na něj neudělal žádný principiální podraz. Já osobně jeho článku nepřikládám žádnou váhu, je to prostě jen názor jednoho politika. Je ale pravda, že když mi ten den začaly chodit posměšné textovky, napadlo mě, že je to polibek smrti.

Jiří Paroubek vám také přes noviny vzkázal, abyste zkusil psát vlastní politické komentáře. Co kdybyste mu udělal radost?

Tak o tom rozhodně nepřemýšlím. Opět to souvisí s kolegy na Radiožurnálu. Když si uvědomím, že vedle mě v kanceláři sedí takový komentátor, jakým je Petr Nováček, zhruba si představím objem jeho znalostí a to, jak dlouho se politickému komentáři věnuje, přišlo by mi trapné pokoušet se mu vyrovnat.