číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

ZKRAJE TÝDNE

Opačné světy

Budík mobilu zařval divoký motiv kapely Metallica a Honza s leknutím vyjel z tvrdého spánku a rozlepil víčka. Vzpomněl si, že je čtvrtého září. Znovu a pevněji zavřel oči a zavrtal se hlouběji do péřového hnízda. Takovej vopruz! Zas už začíná škola! Navíc se skoro nevyspal. Střihnul si na compu makabrózní střílečku Deanimator a makal na hřbitově plném zmrtvýchvstalých příšer. Do tří pak ještě pařil Super Deadmatch a kamenoval protivníka. Zamžoural v bílém světle na svůj tři roky starej comp a hořce si pomyslel, že by potřeboval na pořádný pařby dvouprocesorový nadupaný dělo místo týhle vykopávky.

V kuchyni mu máma naservírovala obložený talíř a přidala makové koláče, to mu trochu spravilo náladu. Hlavně ať nezačíná s těma řečma, že by měl jít po základce přece jenom studovat, a vo co má jako zájem, a že vzdělání je důležitý. To jsou plky. Nakonec když je nejhůř, vždycky se o člověka někdo postará. Vod čeho jsou rodičové? Pracák, sociálka!? Jen ještě protrpět tu devítku.

Kolem páté otevřel oči ve vesnici Pucamarca, roztroušené vysoko v peruánských Andách, čtrnáctiletý Juan. Vylítl z houně, aby nanosil matce a sestře vodu, rozdělal oheň… Protáhl se do chladného horského rána, s vějířem páry u úst došel k jezeru Piuray a umyl se v ledové vodě. Je to dobrý, k snídani zbylo od večeře pět studených brambor. Postavil vodu nad oheň a šel vypustit lamy a ovce na pastvu. Moc se těšil a trochu se hanbil za to, že zase odejde do školy. Těšil se, protože miloval knihy, školu i učitele, ale hlavně věděl, že jedině vzdělání mu dopřeje lepší život. Styděl se, protože nebude moci matce přes týden pomáhat s dřinou na poli a v domácnosti. Střední škola je ve městě, o dva kilometry níž než jejich kamenný domek pokrytý suchou trávou, není v lidských silách urazit tu strmou cestu dvakrát za den. Musí strávit u vzdálené příbuzné v přístěnku bez okna, celý týden. Doma sice také leží na rohoži a udusané hlíně, horší ale je, že v domku u tety nemají elektřinu. Juan touží po holé svítící žárovce, aby se mohl večer učit a psát úkoly.

Když mu nedávno zemřel otec, měl v rodině převzít roli živitele a hospodáře. Naštěstí matka, její bratři a dokonce i sousedé rozhodli, aby dál jezdil do školy. Podaří-li se mu vystudovat, nebude už s matkou a sestrou trpět hladem a zimou, koupí všem pevné boty a natáhne domů elektřinu, přestane být chudý, bezmocný, opovrhovaný indián. Pomůže i sousedům, celé vesnici. Rozednilo se a Juan v kovovém světle horského rána píše ještě kmotře do vzdálené, neuvěřitelné Prahy v nepředstavitelné Evropě, která mu přes nadaci Inka platí studování. „Nejvíc mě baví přírodní vědy, mám rád hodiny matematiky, anatomie, botaniky, chemie a zoologie. Začínám chápat, jak svět funguje.“ Ještě před odchodem do vzdálené školy se obrací na Pachamamu, dávnou bohyni Inků, a na všudypřítomné Apui, duchy hor: prosím, dopřejte mi, abych se dostal na vysokou školu. Chtěl bych být zemědělský inženýr - vysvětluje Matce Zemi a jde si sbalit svůj raneček.

Juan sestupuje po stezce od andských štítů, v srdci ho hřeje vděčnost, těšení a naděje.

Honza sestupuje ze schodů pražského paneláku, v žaludku ho hřeje opulentní snídaně a v duši drásá otrušík nudy.

Honzova matka vystupuje z metra a myslí nejen na svého, ale i na vzdáleného, adoptivního syna, který se s houževnatostí horala dere z nouze a nevědomosti.

Juanova matka stoupá s motykou k chudému políčku a myslí na neznámou matku, která žije se svým synem v blahobytném, šťastném světě a posílá peníze na školu jejímu chlapci.

Jemné vlášení lidské solidarity, myšlenek a emocí obaluje měkce zeměkouli.