číslo 37

vyšlo 4. 9. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

I volič se stále učí

Není to žádné peříčko. Však víte, o čem mluvím. Proto je život jednoho tak složitý, že do něj mluví tolik dalších lidí. A také že se do něho plete tolik vlivů, které vy sami změnit nemůžete. Proto snad není jednoduché ani to, co lidé vytvoří. Třeba právě politika. Známý a uznávaný komentátor napsal, že voliči jednou zvolili své zástupce, a ti jsou prostě povinni dohodnout se jak a co dál. Několik snažících se politiků se opravdově urazilo a v médiích vzkázalo voličům jako celku, že to by musel být výsledek voleb trochu jiný, aby k té dohodě dojít mohlo. To se zase z hloubi duše urazilo mnoho voličů a vzkázalo politikům, že když si nevědí rady, ať se na taková místa nahoře necpou. Kdyby ten pingpongový míček poletoval dál, zaznělo by z jedné strany: tak jste nás neměli volit! A zpět by se vrátilo: nikdo jiný nebyl v nabídce, a vy jste se tolik chválili! A jsme u důvěry. Něco nevíme jistě, ale vsadíme na to, zvítězí pocit, dojem, naděje a důvěra, a leckdy také povinnost zvolit, když se volit má. Jestli je to dostatečně kvalitní materiál, aby stvořil poslance či senátory, těžko říct. Nesnadnější rozhodnutí mají ti, kdo vsadí vždycky a za všech okolností na tu svou politickou stranu. Ti váhaví jsou přesvědčováni.

A tak se s kandidáty do zákonodárného sboru zachází jako s práškem na praní, který dělá prádlo čistoskvoucí, anebo s přístrojem, který vám vytvaruje postavu typu Rambo nebo Marylin. Ke stranické firmě se nastrčí známá tvář. Tu přijmete, tu už přece znáte! Patrně také nevěříte tomu, že Jiřina Bohdalová nejdřív sama vyzkoušela všechny přístroje, které nabízí, a řekla si: to bude pro lidi dobré! Nikoliv, za honorář je herecky uvedla, odříkala text a propůjčila svou tvář. Nebo že by Jana Švandová byla okouzlena vším, co předvádí, a skutečně věřila účinkům toho všeho na svou postavu? Předkládá to k věření, pravda, s lepším efektem než Halina Pawlovská doplňky stravy určené k hubnutí. Ale hlavně - prodává se to. Rozdíl od té politiky je jen v tom, že prášky na praní jsou laboratořemi výrobce chemicky prověřené a poslouží. A přístroje jsou technicky zkonstruované, takže když je zapnete, dělají, co mají. Daleko složitější otázkou je, zda známá tvář, nabízená k volbě do nejvyššího zastupitelského orgánu státu, bude také v praxi fungovat tak, jak má.

A přesto k téhle lsti politické strany sahají. Pro úspěch své značky vyhledávají tváře mediálně známé. Že všechno nabízené musí projít nějakým vývojem, jako by zapomněly. Ale proč učit a vychovávat si své politické kádry, nechat je projít školou komunální politiky a prověřit tak jejich schopnosti, když ten obrovský vklad být „známý“ už za ně udělal někdo jiný, třeba televize, divadelní scéna, sportovní kolbiště, ba dokonce i bulvár? Hodí se to. Bude to prodávat. Ostatní už se uvidí. Až se uvidí, budeme se zase divit. Je totiž i hodně těch, kteří se domnívají, že například stát se senátorem je životní štěstí, protože jde o štědře placené postavení, mnoho výhod a doživotní imunitu. Navíc ještě nikdo ze senátorů se z návalu práce nezhroutil. Dobrá změna na pár let, při které je čas dokonce i provozovat dál své původní povolání. Málokdo z nich uvažuje o tom, že má-li odvést skutečně požadovaný poslanecký nebo senátorský výkon, jde o stoprocentní nasazení. Stává se, že přijde-li někdo na tuhle věc až ve víru událostí, poctivou duši to semele. Nikdy v životě nezapomenu, jak se v poslanecké lavici trápil herec Rudolf Hrušínský. Jak ho unavovala dlouhá jednání, jak se nemohl soustředit na studium stohů probíraných zákonů, jak těžce sháněl informace a byl vděčný za rozumné rady těch, jejichž profese byla takové práci bližší. Ze současnosti se možná lidem připomene příběh fotbalového trenéra Straky, získaného KDU-ČSL, kterého převálcovala volební kampaň a patrně mu od té doby už navždy bude nahánět hrůzu představa televizního diskusního studia.

Jsou povolání pro práci v parlamentu více vhodná a více výhodná. V první řadě je to profese právnická, ale také praktická politologie, ekonomie, filozofie i profesionální praxe komunálního politika. Znovu a znovu si připomínejme, že Poslanecká sněmovna a Senát jsou dvě místa, kterými procházejí ke schválení nové a k doplnění starší zákony. Postavení senátora nespočívá v zástupné práci ombudsmana, jak se snad domnívá senátorka Filipiová z ODS, protože lidé se musí učit vyřizovat si své věci na úřadech, v jejichž kompetenci věci jsou. Bez přímluv. Jen v mimořádných situacích se mají obracet na ombudsmana. Být zastáncem svého volebního obvodu také neznamená snažit se prosazovat do rozpočtu místní záležitosti bez ohledu na posouzení potřeb ostatních. Čím lepší je kvalifikace takového senátora pro úspěšné zvládnutí práce, tím menší je další okruh poradců a rádců, kteří se na tyto instituce nabalují. Poradci, to není hlavní opora senátora, jeho záchranné lano, jak se patrně domnívá kandidátka strany Jany Bobošíkové Politika 21 Mirka Čejková. Jde totiž o to umět rozlišit dobrou radu od špatné. Smyslem není přece jen být zvolen. Když si o dnu otevřených dveří prohlížely davy jednací sál Senátu, dovolil si průvodce malý žert. Na otázku „a kolik tu pracuje senátorů?“ odpověděl: „Řekl bych, že tak necelá polovina.“

Už proto je třeba veřejně mluvit o tom, co je posláním Senátu, o jehož doplnění budeme rozhodovat volbami zanedlouho, tedy 20. a 21. října. Stojí za zmínku, že jde o 27 senátorských míst. A věřte, nevěřte, 210 lidí se cítí schopno zastávat tuto funkci ke spokojenosti voličů. Jen v Praze projevilo zájem být v Senátu 19 stran a hnutí. Uměli byste jich tolik vůbec vyjmenovat? Doporučují řadu svých členů a také nestraníky, kteří si drží odstup od svazující stranické disciplíny. Ale fakt, že jsou mezi nimi i lidé s jednou nohou ve vězení, to musí slušné lidi urážet. Protože výběr poslanců, navržených politickými stranami, měl stejné neduhy jako současný výběr senátorských kandidátů, zákony, schválené sněmovnou, se mnohokrát zachytily v kontrolním sítu Senátu. Šlo zhruba o 45 procent zákonných norem, které Senát sněmovně vrátil k přepracování. A naprostá většina z nich byla znovu schválena podle jeho připomínek.

Je známo, že naše legislativa chce daleko hlubší reformu než všechno ostatní. Ještě jsme také nenašli způsob jak zařídit, aby zákony vešly občanům pod kůži a změny, které ovlivňují jejich život, se dostaly včas ve známost. Ještě dřív, než dojde ke sporům, protestům i k nevědomým prohřeškům proti nim. Je to prostě tak: žijeme ve společenství, které se určitými zákony řídit musí. Snad lidé rozliší, že reklama sluší konkurujícím si výrobkům, ale v politice že jde o kvalifikaci, zkušenosti, lidskou zralost a moudrost. Jinak by šlo o krutou hru s osudem tohoto státu. A tak - když už jsme voliči, poučení tolika zkušenostmi - přemýšlejme!