číslo 38

vyšlo 11. 9. 2006

Televizní glosář

...Jana Jaroše

Co skrývá televizní archiv?

Česká televize se rozhodla upoutat pozornost diváků zařazením unikátů, které se - mnohdy po desítkách let - opět vracejí na obrazovku. Kdysi to byly třeba záznamy dvou Werichových divadelních představení, nyní přibývají další tituly, které bezmála upadly do zapomnění. Kupříkladu nyní uváděný seriál Klapzubova jedenáctka, experimentální ve svém realizačním ztvárnění a aktualizovaný v dějovém zakotvení, zpřítomňuje dobově aktuální jevy nejen ve sportu. Jenže v 60. letech, kdy se vysílal poprvé (a také naposledy, nepočítám-li několik ukázek v nedávném „seriálu o seriálech“ Pokračování příště), narazil na pramálo vřelé přijetí, byl považován za zmatený a druh humoru, který v podivuhodné a možná i provokativní koláži nabízel, tehdy málokoho oslovil. Nechme se tedy překvapit, jak bude přijat nyní.

Ještě před ním jsme se mohli pokochat jinou úžasnou vykopávkou, závěrečným dílem prvního, prý desetidílného českého seriálu Rodina Bláhova. Je to jediná plně zachovaná epizoda tohoto legendárního počinu, který si v průběhu let 1959 a 1960 získal mimořádnou oblibu. Ostatní části se až na výjimky nezachovaly, nejspíš proto, že byly vysílány v přímém přenosu, jak tehdy bylo zvykem. Jeden programový časopis již na toto téma přinesl atraktivní zpravodajství, aniž by komukoli včetně zpovídaného šéfa archivu vadilo, že Rodina Bláhova ve skutečnosti nikdy neexistovala. Jednotlivé příběhy se totiž vysílaly pod samostatnými názvy a fiktivní sjednocující zastřešení získaly až později (třeba ve Smetanově knize o české seriálové tvorbě). Je to vlastně obdobná situace, jako kdyby se někdo rozhodl patero volně návazných podvodnických komedií Hynka Bočana s týmiž protagonisty (Karel Heřmánek a Petr Nárožný), ale různě pojmenovaných - pokaždé se slovem „šéf“ v titulu - shrnout pod smyšlený společný název.

Navíc „bláhovských“ epizod vzniklo celkem devět, ona závěrečná, jakoby desátá vznikla dodatečně jako součást silvestrovského programu. Ten se přirozeně předtáčel, a díky se tomu zachoval i nyní vysílaný segment. Takový postup nebyl nijak výjimečný. Nebylo zřídkavé, že úspěšná díla se dočkala dodatečných pokračování. Pokud by se zachovala, mohli bychom se těšit na takové pořady jako Tři chlapi po roce nebo Eliška a tři chlapi. Oba režíroval František Filip a oba dokládají odhodlání tvůrců co nejvíce zužitkovat popularitu „mateřských“ seriálů.

Leckteré dávné pořady zmizely zásluhou lajdáctví, lhostejnosti, někdy i vinou politicky motivovaného nařízení. Avšak politickou zvůli lze stěží uplatňovat na všechny případy: například koprodukční přepis Verneova románu Tajemství Viléma Storitze, více francouzský než český, natočený v roce 1967 režisérem Erikem Le Hungem s převážně zahraničním obsazením, prý byl v 70. letech skartován protože v něm hráli tuzemští herci pro tehdejší režim nepohodlní. Jenže kteří? Pánové Růžek a Skopeček, kteří tam ztvárnili vedlejší úložky, nikdy nikomu nevadili, a Waldemar Matuška začal být nežádoucí teprve po své emigraci, k níž však došlo až o desetiletí později. Jak to tedy bylo?