číslo 38

vyšlo 11. 9. 2006

Navštivte

Šariš a strnulá přízemnost bytí

Slovenský režisér Marko Škop se v dokumentu Iné svety vypravil až na nejvýchodnější výspu našich sousedů, do rázovité oblasti Šariše, kde i užívaný jazyk občas ztrácí na srozumitelnosti a musí být překládán. Snímek svým vnitřním členěním připomíná Rychlíkův Kamenolom Boží: také Škop si vybral zástupce reprezentující různou národnost, vzdělání, náboženství a nakonec i přístup k životu. Je to až překvapivé: aktivity a zájmy všeho druhu, jakkoli někdy svérázné a bizarní, jsou spojené hlavně s generacemi víceméně odcházejícími, zatímco ty mladší se utápějí v budování rodinného hnízdečka a omezeném duchovním i hmotném obzoru. Podobně jako Rychlík rovněž Škop přiměl své „hrdiny“, aby vystoupili na ruiny šarišského hradu a společně zauvažovali nad vyhlídkami tohoto malebného, ale také drsného a chudého kraje. Tak se aspoň na okamžik protnou osudy lidí, kteří by se jinak sotva sešli.

Uhlídáme dávno již ovdovělou židovskou lékařku, navzdory obtížím stále dodržující rituální příkazy svého náboženství třeba ve stravování. U hrobu svého muže-křesťana vzpomíná, jak jeho rodiče odmítli kdysi přijít na svatbu. Kromě ní spatříme charismatického, urostlého Roma, mnohokrát sice trestaného za násilnosti, ale přesto nyní dohlížejícího na dodržování zákonů. Z anonymity vystoupí Rusín, věnující všechny síly kulturnímu i sportovnímu rozvoji tohoto upozaděného etnika. Pohlédneme do stále žhnoucích oček šarišského staříka, jenž dokumentuje místní reálie, zapomínané pozvolna i těmi, které donedávna obklopovaly: když po letech hledá místa, kde stávala starobylá, leč chatrná stavení, která kdysi zachytil na fotografii, ani místní si to již nevybavují.

A také uvidíme dva zástupce mladé generace, pro něž vysněnou metou je spokojený život v době zařízeném bytě. Přesně podle vzoru zábavných televizních programů, vzbuzujících iluzi sladkého života, přepychu, opálených těl a prkotin vydávaných za zásadní problémy. Právě průhledy na televizní obrazovku, která se zabydlela v soukromí lidí často víc, než je zdrávo, vypovídají o velice sporném mediálním obrazu, který je o tomto světě vytvářen a podílí se i na jeho zkresleném vnímání. Varovně zní jen zdánlivě mudrlantský postřeh, že lidé se musí naučit být sami sebou, protože jinak nebudou ničím.

Marko Škop nechává své hrdiny, aby sami vyprávěli a komentovali, proto je provází jak v rodinném prostředí, tak při jejich dalším počínání mimo domov, snaží se v nich vybudit vzpomínky či asociace, občas si vypomáhá doplňující otázkou, zpřesňující příliš obecný výrok. Nijak nezastírá svou přítomnost (eventuálně přítomnost celého filmového štábu), několikrát ponechává v záběru i tyč s mikrofonem. Jako kdyby tak chtěl naznačit, že i on sám se stává součástí příběhu, z něhož se pokouší vykřesat nějaké zevšeobecňující postřehy.

Iné svety prostupuje jistá melancholie: Škop zaznamenává, jak ledasco odchází do nenávratna (třeba vymírající židovská komunita, která zanedlouho nebude mít dost členů na to, aby se vůbec sešla k pobožnosti). Dochází k muzeálnění dosud živých tradic (jak naznačuje navenek slavnostní sjezd Rusínů), převažuje strnulá přízemnost bytí (nejzřetelnější u romského obyvatelstva, ale vztažitelná i na „bílé“). Aniž by to přímo vyslovil, režisér zkoumá, kdo nastoupí na místa dosavadních nadšenců, z nichž vyzařuje zaujetí a obětavost, s jakými přesáhli své privátní zájmy. Jeho odpověď je víc než skeptická.

JAN JAROŠ