číslo 38

vyšlo 11. 9. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

„Motýlí efekt“ tvorby Ivo Vodseďálka

Ojedinělé, svérázné a v české literární historii naprosto nesrovnatelné s kýmkoli - takovými atributy vyprovázím básnické svědectví čerstvého pětasedmdesátníka Ivo Vodseďálka (1931). A rád bych je doložil: ojedinělé je především formou výpovědi - básně jako zaujatě předkládané pocitové dokumenty nekonformně nazíraných čtyřiceti let totality. Svérázné svou oscilací mezi póly někdy až pedanticky zaznamenávané banální všednodennosti „obyčejného socialismu“ a ironické sebereflexe spoluúčastníka této orwellovské mašinérie. A nesrovnatelné osudem díla schraňovaného po celá desetiletí v soukromém trezoru, aby až dva roky po listopadu 1989 - po básníkových šedesátinách! - mohlo spatřit světlo světa hned v pětidílném hutném kompendiu jednotlivých tvůrčích údobí charakterizovaných jednoslovnými názvy: Zuření (1949–1953), Snění (1951–1955), Bloudění (1962–1968), Probouzení (1975–1984) a konečně Nalézání (1985–1989).

Autor svůj postoj k publikování formuloval v básni Lepidoptera sum z poloviny let osmdesátých s neskrývaným zadostiučiněním, že „motýlí efekt“ jeho poezie nevyšuměl do ztracena. Doba mu dala zanedlouho plně za pravdu: Já píši již čtyřicet let / Leč nepublikuji ani oficiálně ani v samizdatu / necítím to jako podstatné / Četl jsem o zvláštním jevu / který byl nazván motýlí efekt: / „Jestliže dnes v Pekingu / zatřepetá motýl svými křídly / může to ovlivnit příští měsíc / počasí v New Yorku“/ Velmi pozorně sleduji současné myšlení / a nabývám jistoty / jsem o tom hluboce přesvědčen / že pohyb mých myšlenek / před desítkami let / nezůstal bez vlivu.

Takto neopakovatelně vstoupil do české poezie muž, jehož jméno nebylo ovšem tak docela neznámé. Trojice Egon Bondy - Bohumil Hrabal - Ivo Vodseďálek stála záhy po únoru 1948 u zrodu jedné z prvních soukromých rukopisných edic, Půlnoc. Její exempláře kolovaly pouze mezi přáteli a měly přísně omezený počet kopií většinou snadno spočítatelných na prstech jedné ruky… Vodseďálek jediný vydržel v dokonalé dobrovolné publikační izolaci. První se z této klauzury vymanil na počátku 60. let Bohumil Hrabal uváben nadbíháním hned několika oficiálních nakladatelských domů. Není bez zajímavosti, že souborné vydání Vodseďálkova díla v Pražské imaginaci roku 1992 právě Hrabal velkoryse financoval, s největší pravděpodobností jako opožděný plátce daně za své někdejší námluvy s totalitní literární kontextualitou draze vykupovanou cenzurováním některých vlastních textů. To se Vodseďálkovi přihodit nemohlo - svolení k jakékoli formě publikace z něj nedostali ani v době uvolněné režimní kulturní politiky v letech šedesátých. Jeho jméno kralovalo naopak v okruhu vyznavačů s poezií sice srovnatelné rozvolněné fantazie, leč velice konkrétního zacílení: usiloval s několika přáteli o obnovu létání volnými balóny v Čechách. Po pětiletém přípravném údobí dosáhl konečně svého - roku 1965 byl založen Balon-klub Praha jako kuriózní odnož tehdejší branné organizace Svazarm, Vodseďálek se stal jeho předsedou a projektoval stavbu prvního poválečného plynového balónu, který se příznačně odpoutal od země v červnu roku 1968. Stejně příznačně mu byla roku 1970 odňata funkce pilota-instruktora.

Jak přežil léta bez dotyku se čtenáři? Po maturitě roku 1950 - opět takřka modelově - „vstoupil do pracovního procesu“: nejprve v Praze, posléze jako montér v ostravské Nové huti. Po roce 1953 se vrátil do Prahy ve funkci projektanta národního podniku Chemoprojekt na celých nekonečně dlouhých pětatřicet let! Teprve jako důchodce mohl se vypravit záhy po demokratickém předělu našich dějin na tříměsíční putování po Spojených státech. Jeho první veřejná vystoupení se odehrála přibližně ve stejné době: statí ve sborníku k šedesátinám Egona Bondyho a ukázkami z chystaných básnických spisů v Literárních novinách. Jeho poezie, zejména ta koncipovaná jako lyrický záznamník situačních momentek posledního údobí normalizační éry, nepostrádá zvláštní svěřovací akcent a transformuje obecné reálie do poloh filozofické a morální reflexe. Lyrické cykly bývají nezřídka inspirované režimním klimatem některých měst (Šumperka, Ústí nad Labem, Vysokého nad Jizerou, Starého Města a Vršovic v Praze, ale také lázní Usedom v tehdejší NDR) někdy jenom dotyky událostí básníkem deníkově komentovaných jako „morální efemeridy“.

Jeden text za desítky podobných, jeho etický dopad ostatně podnes nikterak nezastaral:

Nádhernost

Dnes odpoledne v 15.20 byl odstartován
devadesátý čtvrtý nebo pátý ročník Velké pardubické
Jsem v sanatoriu na Velkých Losinách
pacienti se těší na velkou podívanou

V místnosti s barevným televizorem bylo nabito
Startovalo šestnáct koní
Nikdy jsem nepovažoval lásku ke zvířatům
za zvlášť hodnotnou vlastnost

V hodonínské zoologické zahradě
je prý nápis:
„Kdo nemá rád zvířata, neváží si lidí
a není schopen budovat socialismus - Lenin“
To je ta veselejší stránka věci

Na Taxisově příkopu
upadlo jedenáct nebo dvanáct koní
Někteří z nich již vůbec nevstanou
Měli jsme možnost třikrát barevně vidět tato jatka
dvakrát ve zpomaleném záběru

Cítil jsem hluboký vztek a ponížení
Již nikdy nechci vidět reportáž o tomto sportu
a budu vždy opovrhovat těmi
kteří tuto nechutnou podívanou sledují
třeba jen na obrazovkách černobílých

Budu vždy opovrhovat těmi
u nichž nevzbudí hluboký odpor
hlasatel který v závěru přenosu řekl:
„Byl to nádherný boj.“

Na letošním ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti uváděl Ivo Vodseďálek několik snímků o Africe. Zasvěceně, poutavě, s originálními postřehy dlouholetého badatele a znalce filmového umění černého světadílu. Stejně tak - jako svěží vypravěč a noblesní komentátor - vystoupil v hradišťském parku na půlnoční seanci ke svému životnímu jubileu. Přečetl s vtipem a odlehčujícím humorem i několik svých básní a vyznal se z lásky k rockové hudbě 70. let minulého století. Letos mu vyšla kniha próz Felixír života, bilanční kolekce konkrétních i snových zážitků posledního půlstoletí. Svým způsobem jde o memoárovou literaturu nezvyklé kolážové podoby - od výpisků z četby a nejrůznějších citací až po meditativní nebo jen lehce těkavé doteky faktografických skrumáží jeho životaběhu. Jako celistvý tvar Felixír nezapře Vodseďálkovo surrealistické východisko, kde iracionální a reálné se navzájem podmiňuje a zpětně i vysvětluje.

Básnické dílo Iva Vodseďálka jako nepřehlédnutelný literární artefakt, to je další doklad, jak podivně a nespravedlivě bylo zúženo spektrum české poezie v uplynulých desetiletích, když z něho vypadly celé vývojové větve na úkor někdy až umanutého prosazování „zavedených“ autorů. Vodseďálkovo místo v české poezii je neodmyslitelně spojeno s rozhodným intelektuálním odmítnutím principů tvorby, která od let 50. popustila stavidla oficiální režimní kultuře. Už pro osvobodivé gesto takovéhoto postoje, jakých nebylo mnoho, měli bychom znovu připomenout, a to nejenom v době gratulací k letošnímu básníkovu jubileu, ,,že svědomí české poezie má podobu i tohoto umělecky věrohodného svědectví, jakkoli jsme na ně museli tak předlouho čekat. Ale je tu i lidsky hřejivě přítomné - o to víc se je snažme vychutnat!

MIREK KOVÁŘÍK

V neděli 17. září v Dobrém jitru (Český rozhlas 2 - Praha, od 5.00 do 8.00) uvede autor rubriky Život a ...poezie? v malém gratulačním medailonu i některé další verše Ivo Vodseďálka