číslo 38

vyšlo 11. 9. 2006

Titulní rozhovor

Jitka Čechová, klavíristka

Mezi námi, byla by to mimořádná událost - porod na pódiu…

No… Určitě by to patřilo k těm show, které se v dnešní době vyžadují, a které odsuzuji. Myslím si totiž, že doba je v tomhle ohledu často šílená a k lidem bezohledná.

Dobře, tak bez intimních senzací: kdo vás v dětství nasměroval k hudbě?

Nepocházím z hudební rodiny, což je možná někdy k dobru věci. Moji rodiče jsou velcí milovníci klasiky, ale nikdy mě k ničemu nenutili. Hudba je tedy opravdu moje volba. Byla jsem ovlivněna střípky, které mi umožňovalo malé město: jsem narozená na Mělníku, dětství jsem prožila v Roudnici nad Labem, kam občas zavítali zajímaví umělci, někdy jsme taky vyjížděli za kulturou do Prahy. Vždycky to pro mne byly obrovské zážitky, které mě hodně ovlivnily. K profesionální dráze mě nasměrovaly i nahrávky světových klavíristů Richtera, Gilelse, Rubinštejna či Argerichové. Při poslechu jsem oceňovala - speciálně u Marty Argerichové, Elizabeth Leonské, ale i u Valentiny Kameníkové, že klavíristka může přinést do muzikantského světa svůj osobní pohled na hudbu a být úspěšná.

Připadalo vám tehdy, že žena - pianistka je něco výjimečného?

Víte, v té době nebylo až tak moc mimořádných žen u klavíru. Velice mě zaujala a ovlivnila osobnost Valentiny Kameníkové, dokonce jsem se k ní chystala na akademii. Vytipovala si mě ještě jako konzervatoristku na soutěžích a měla o mne zájem. Ale bohužel to nevyšlo, umřela v roce 1989. Pamatuji se, že z ní vyzařovala obrovská energie, ve svých vrcholných momentech dovedla uhníst u klavíru něco monumentálního, co nemělo obdoby ani u některých mužských interpretů.

Co vás přivedlo k tomu, že se zaměřujete na klavírní skladby Bedřicha Smetany?

Myslím, že v klavírní tvorbě není v naší hudební historii plodnějšího skladatele. Přitom klavírní Smetana není dodnes pořádně doceněn ani u nás, a tím méně v zahraničí. Je to až s podivem. Proto bychom se my Češi měli snažit ho co nejvíc propagovat. Určitě si to zaslouží. Já ho hrála už jako malá holka a pak se shodou okolností mým pedagogem na konzervatoři stal Jan Novotný, který natočil kompletní Smetanovo klavírní dílo. Jako první po Věře Řepkové.

Vy jste v této řadě tedy třetí.

Přesněji  čtvrtá, protože Ivan Klánský ho před časem natočil pro zahraniční firmu. Profesor Novotný mě ve vztahu k Smetanovi samozřejmě velice ovlivnil. Několikrát jsem se účastnila smetanovských soutěží. Zvlášť ráda vzpomínám na soutěž v Hradci Králové, vzniklou z popudu doktora Holzknechta. Byla to velice krásná a příjemná soutěž, kde člověk musel k Smetanovi získat skutečný vztah, protože nás tam nenutili hrát konkrétní skladby - s výjimkou jedné skladbičky, která byla povinná, ale mohli jsme si vybírat to, co nás těšilo. Ani profesor Novotný mě nenutil, ale nenásilnou formou přivedl k Smetanovi a k jeho skladbám, které se běžně na koncertním pódiu nehrají. Třeba k Lístkům do památníku, které patří k perlám naší klavírní literatury, ale i k řadě dalších charakteristických skladeb - opusem jedna počínaje až k vrcholům, jakým je klavírní cyklus Sny. Většina těch věcí se neuvádí, což je škoda. Hrávají se běžně Smetanovy polky a České tance, ale to zdaleka autora neukazuje v celé šíři a v jeho pestré paletě barev a stylů. Díky tomu, že teď pronikám do všech koutů Smetanovy klavírní tvorby, mám možnost srovnání se světovými skladateli té doby. A myslím, že se může směle řadit k absolutní špičce, k Chopinovi, Schumannovi, Lisztovi a Brahmsovi.

Ta „smetanovská“ řada od Věry Řepkové až k vám opravdu není příliš početná… Proč se podle vás Smetana poměrně málo hraje?

Má to několik příčin. Jednou z nich je náročnost. Aby člověk mohl Smetanu obstojně předvést na pódiu nebo na nahrávce, je potřeba dílu věnovat mnoho práce a energie. Třeba o Lisztových skladbách by se dalo říct, že „sedí“ pianistické ruce na míru, což u Smetany vůbec neplatí. Ten má specifickou klavírní techniku, která je prošpikována velice složitou polyfonií, nečekanými harmoniemi, na svou dobu velice moderními. A právě tato mnohovrstevnost přináší leckdy veliké úskalí, které klavírista musí zdolat. Myslím si, že když projdete jeho nejtěžšími skladbami, pak můžete říct: ano, jsem pianista se vším všudy. U Smetany jsou totiž některá místa, která vyžadují velké technické zázemí.

Mají pianisté i další důvody pro menší zájem?

Možná jim vadí, že Smetana vychází z českého folklóru, z lidové písně, řekla bych, že je jí ovlivněn mnohem víc než třeba Dvořák. Když posloucháme Dvořáka, taky víme, že to složil Čech, ale u Smetany je to prvoplánovější. Víc vychází z české lidové písně a tonality. A některým pianistům právě tahle přímočarost vadí. Navíc se mi zdá, že dnešní doba nepřeje tomu, co se příliš propagovalo uplynulých padesát let. Chudák Smetana to odnesl za hříchy minulé doby.

Tím myslíte někdejší smetanovskou propagační masáž Zdeňka Nejedlého?

Přesně tak. A mnozí už dnes nevidí, že vliv lidové písně vysledujeme jen u některých, nejznámějších Smetanových klavírních skladeb, a už ne v mnoha dalších, které se hrají málo nebo vůbec. Zdá se mi, že někteří hudebníci jsou trochu pohodlní zabořit se do literatury a najít si takové skladby, které jsou absolutně originální a nemají s citací lidové písně nic společného. Maximálně její úryvky úžasným způsobem stylizuje. Dalším důvodem, proč se Smetana méně hraje, je, myslím to, že mladí pianisté přirozeně touží dostat se na světové soutěže, na různá mezinárodní klání a tam nemají moc možností uplatnit smetanovský repertoár. Maximálně jednu, dvě skladby v rámci recitálu, který je součástí soutěže. Jinak je na nich vyžadován z období romantizmu mezinárodní repertoár: Chopin, Schumann, Liszt či Brahms.

A vám toto omezení nevadilo?

Ani ne, já naopak byla šťastná, že mohu pronikat do tajů Smetanovy hudby. Je tam skryto tolik neuvěřitelné životní energie, radosti ze života i osobních smutků a rodinných tragédií! Vtiskly do jeho skladeb ojedinělou notu, která člověka dokáže emočně semlít a zároveň obohatit, rozšířit jeho hudební nazírání. Vezměte si jeho komorní skladby, třeba Komorní trio g moll, to jsou skvosty, které nemají paralelu, výtrysk naprosto čistých emocí.

Co vy přinášíte do interpretace Smetanových klavírních skladeb svého?

To je velmi těžká otázka. Určitě je u mne znát generační posun, protože dnes žijeme rychleji, vnímáme svět trošku jinak, jsme ovlivněni jinými věcmi i situacemi. Ale na druhou stranu se velice snažím, aby z mého podání nezmizela Smetanova podstata, chci do své interpretace vtisknout duši, kterou tam autor uložil.

Pomáhají vám jeho skladby v dalším zdokonalování?

Určitě. Člověk se zdokonaluje celý život, nikdy o sobě nemůže říct, že je na konci cesty a že právě ta interpretace, kterou předvádí, je dokonalost sama. Smetana rozhodně skýtá fantastickou možnost nacházet nové barvy, nové okruhy pianistických zvuků. Přestože některé skladby hraji už dvacet let, neustále v nich nalézám něco nového. Baví mě posouvat se dál.

Jaký je ohlas dosud vyšlých cédéček?

Mám obrovskou radost z toho, že zatím jsou vydaná CD vysoce hodnocena českou i zahraniční kritikou. Ta alba jsou velice specifická záležitost, která bude mít asi odezvu jen v úzkém kruhu zájemců a specialistů. Ale od začátku mi bylo jasné, že nejde o komerční projekt, v dnešní době ani nemůže jít. Supraphon k němu přistoupil především proto, že toto pozoruhodné dílo nebylo po mnoho desítek let u nás vydáno. Chtěli také zaznamenat generační posun v interpretaci. Jsem osudu velice vděčná, že los při výběru vhodných interpretů padl na mě.

Se svým erbovním skladatelem se setkáváte i jako členka Smetanova tria. Jak jste se v tomto společenství sešli?

Máme k sobě názorově i osobně velmi blízko a právě to nás spojilo. Cítili jsme, že náš náhled na komorní hudbu a na hudbu vůbec je nesmírně podobný, bez řečí a dlouhého zkoušení cítíme skladby podobným způsobem a naplňujeme obsahem, který je nám všem blízký. Myslím, že komořinu tohoto typu je možné dělat jen za předpokladu, že všichni členové souboru jsou opravdu na stejné lodi. A to my určitě jsme.

Což dokazují i vaše nedávné úspěchy…

Ano, loni jsme za naši první desku u Supraphonu s trii Smetany, Nováka a Suka získali ocenění BBC Music Magazine za desku měsíce srpna a Tip Harmonie stejnojmenného časopisu. Udělalo nám to nesmírnou radost také proto, že v oblasti komorní hudby je to pro nás i pro vydavatelství mimořádný úspěch. Hned poté jsme točili novou desku, tentokrát dvořákovskou - Trio f moll a Dumky. A před pár dny jsme se dozvěděli, že letos v září obdržíme opět cenu BBC Music Magazine, a k tomu ještě Diapason d‘Or, nejvyšší možné hodnocení, které lze získat v prestižním francouzském hudebním časopisu Diapason. Je to velké zadostiučinění také proto, že přicházíme s repertoárem, který byl sice mnohokrát natočen, ale hodnotitelé si zřejmě všimli, že jsme se snažili ty skladby posunout dál. Jinak by nemělo smysl je znovu natočit.

Členové Smetanova tria se často prezentují i jako sólisté.

Ano, pojali jsme trio tak, jak se tato tělesa pojímala v minulosti: jako sdružení sólistů, kteří rádi uplatňují i své sólistické schopnosti a podle toho vybírají svůj repertoár.

Ve vašem sólovém repertoáru převažuje česká hudba...

Snažím se svůj repertoár vyvažovat, ale českou muziku miluji. Byla jsem kdysi poblouzněna velkými romantiky - Lisztem, Chopinem - pak přišel posun spíš k Brahmsovi, k Beethovenovi a hudbě dvacátého století. Ale stejně musím říct, že čeští romantici - Dvořák, Smetana, Janáček - jsou moji favoriti. S českou hudbou zažívám úžasné chvíle i na zahraničních pódiích. Mám dobrý pocit, když publikum objevuje skladby, které sice už dávno měly být na běžném repertoáru velkých scén, a já přesto vidím, že je slyší poprvé a jsou z toho úplně vedle... Jsem zkrátka šťastná, že můžu propagovat naši muziku a že má takový ohlas ve světě. Je to náš velký kapitál, kterým se můžeme chlubit.

Hodně jezdíte po světě, kde vám připadal ohlas publika nejvřelejší?

To zpravidla není příznačný rys té nebo oné země, ale spíš výraz momentální atmosféry a charakteru publika, které přijde. Vzpomínám na pár mimořádných večerů. Měla jsem třeba neskutečný zážitek ze setkání s lidmi v Jihoafrické republice. Tam ještě posluchači nejsou zasaženi komercí v té míře, jako v Evropě nebo v Americe, tryská z nich čistá duše a v přijímání muziky jsou úžasní. Na takový zážitek člověk nezapomíná. Podobně silné byly mé dojmy z  Japonska. Byli jsme tam předloni na Expu a pak se Smetanovým triem na turné. Nesmírně mě tam překvapila otevřenost publika k české hudbě. Japonec si přes svou skořápku jinak emocionálně nikoho nepustí, ale česká hudba dovede tu jeho skořápku během krátké chvíle rozbít. A Japonec slzí, Japonec je najednou otevřeným, milým člověkem…

Na kdy máte po mateřské pauze naplánován svůj příští koncert?

Ale já do konce září normálně funguju! S triem koncertujeme a na konci září natáčíme nové CD, na kterém zazní trojkoncerty Voříška a Beethovena. Rozdíl je jen v tom, že mám teď o něco víc hmoty. A tu mohu upotřebit i v klavírní hře. Vždyť kolikrát tajně závidím korpulentním pianistům - těm se to forte hraje!