číslo 38

vyšlo 11. 9. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Číst, psát a počítat

Ze tří elementárních potřeb lidského vzdělání, z tak zvaného trivia, zbyla už jenom jedna položka. Číst je zbytečné, psát samozřejmě také, a tak jediné, co má smysl, je počítání. Počítáme, kolik na čem vyděláme, jak mnoho jsme už nashromáždili, abychom to předali mladé generaci, jak dlouho jsme už na světě a kolik nám zbývá do dovolené nebo do penze. Počítání je jediná radost.

Čtení mizí v propadlišti dějin a místo něho nastupují obrázky. Knih vychází velké množství, ale jsou zcela bezcenné, zvláště ty nové, takže jediný, kdo se jimi zabývá, jsou kritici v novinách, protože se tím živí. Uzavřený okruh novinářů a autorů knížek si vystačí sám o sobě. Řada spisovatelů počítá s tím, že budou jejich díla převedena do filmových obrázků, a tak ze setrvačnosti a v naději na výdělek píšou dál. Tím vzniká dojem, že literatura ještě existuje.

Číst novinové články nelze, protože jsou nestravitelné a řada novinářů píše dokola stále totéž. Proto noviny dnes volí metodu co nejkratších sloupků a komentářů. Do dvou vět se vejde celý svět. Názor na konflikt národů, zemí a ras je stejně zvládnutý jako názor na soukromý život celebrit. Usáma bin Ládin má rád zpěvačku Whitney Houston. Koho by to nezajímalo? A stručná věta stačí.

Řada inteligentních novinářů píše tak stručně proto, že jejich psaní o čemkoliv nemá smysl. Ještě nikdy se po jejich objevném článku nic nezměnilo, nikdo se nepolepšil, žádný lotr neskončil ve vězení. Strašlivá frustrace donutila i ty nejschopnější žurnalisty vyjadřovat se co nejúsporněji. Stejně to nikam nevede.

Poslední pokus proměnit noviny a média vůbec v zábavnou legraci, zavést i ve zprávách o katastrofách tak zvaný entertainment, končí pomalu ale jistě totálním nezájmem diváků a čtenářů. Stupňovat dál toto vtipkování nebo vymýšlet hloupější a hloupější reality show už nelze. I lidská hloupost má své určité meze a nelze na ni do nekonečna spoléhat.

Přesto, že se médiím podařilo zmanipulovat většinu, zůstává kupodivu ještě stále poměrně velká skupina lidí, kteří chtějí slyšet něco jiného. Co asi? Je to snad pravda, po čem tak prahnou? To by mohlo znamenat, že ještě není vše ztraceno.

Co je to pravda? Nechme aspoň prozatím stranou volání po tom, co nás přesahuje, a podívejme se, zda se dá pravda ověřit v rovině obyčejného „common sense“, zdravého selského rozumu. Abychom nikoho neurazili, použijme příklad Ruska. Rusko je rozvíjející se demokracie s úspěšným tržním hospodářstvím, které postupně zvýší životní úroveň každého občana. A jinak: Rusko je země, kterou zničily její elity a rozkradly za posledních patnáct let její ekonomiku, takže vedle milionářů žijí čím dál víc zbídačované masy lidí.

Dvě věty, které stojí vedle sebe. Druhou, zhruba v této podobě, pronesl jako hodnocení patnácti let vývoje bývalý premiér Ryžkov. Kde je pravda? Nelze ji změřit ani zvážit. Ale slušný a spravedlivý člověk pravdu cítí a poznává. Tady neexistuje žádná výmluva. Bídu té země, bezvýchodnost jejích obyvatel lze vyčíst z každého poctivého referování očitých svědků.

Chce se říci: neplatí snad totéž o jiných východních zemích, včetně naší? Jediné, k čemu je možné mít výhradu, je pojem „elity“. Nazývají tak sami sebe, jistě omylem. Nikdo je nevybral, nikdo neurčil, sami se náhodně dostali k moci a rozdělili si podíly podle vlastního klíče.

Hodně lidí chce slyšet také něco jiného, než co nám denně omílají média. Jsme stále ubezpečováni, že jdeme tou nejlepší cestou. Přitom nikdo z hlasatelů nového pořádku nenabízí jiné alternativy. Nikdo z nich nepřipustí, že globalizace a tržní hospodářství nejsou v záruční lhůtě. O výsledku mohutného experimentu, který nemá daleko k totalitě, lze už dnes s úspěchem pochybovat.

Co se to děje s člověkem, který jede ráno metrem v odrbaných džínách do práce, a čte si zprávu o milionáři, jak si na Šumavě staví obrovské sídlo? Z peněz, které si těžko mohl vydělat, zaplatil i kus cesty nebo vodovod blízké vesnici. Obdivuje ho? Má radost, že se někdo dostal nahoru? Tento zástupný pocit, ztotožnění se s boháčem, dává čtenáři bulváru aspoň na chvíli pocit vlastní důležitosti. Důležitost je to však falešná, už brzy pozná, že smysl žádný nenašel. Smysl vlastního života mu uniká mezi prsty.

Média tak zpracovala své čtenáře a diváky, že stále žijí jen cizí životy. O svém vlastním životě tito lidé časem zapochybují, jestli má smysl. Občas se rozpomenou, že chtěli něco víc, že za krátkými bulvárními hloupostmi by se mohlo skrývat ještě něco dalšího, nějaká opravdová zpráva o světě, něco podstatného, co jim uniká. To by mělo smysl číst.

Proti životu beze smyslu vystupoval - a vymyslel k tomu celou školu psychologie - Viktor Frankl. Hledat smysl v nejbližším konání, v bližních, ve vlastním talentu nebo práci. Myslím, že to nestačí. Je to první stupeň skoro samozřejmého vnitřního rozvoje osobnosti. Jeho výsledky musí ještě směřovat k vzdálenému úběžníku, k opěrnému bodu někde v dálce mimo nás.

Jestli jednou začnou lidi zase číst a přečtou si, na co už zapomněli, bude to pro ně velký šok. Překvapení, které mohou zažít, bude jako velké dobrodružství. To může mít smysl. Neuvěřitelné věci se skrývají na stránkách knih, na které napadal prach.

Média, výrobci filmů, producenti kultury v uvozovkách se snaží ze všech sil pokračovat ve velké selekci, vybrat pro nás to nejhloupější. Zfilmovali Homéra a vynechali bohy. Práce producentů, manažerů, špičkových režisérů je čistá a výsledek obdivuhodný. Lidská hloupost se šíří neuvěřitelnou rychlostí.

Až si jednou přečte náhodný čtenář opravdové příběhy z Homéra, užasne nad lidskou civilizací, nad dramaty, která mohli lidé na vlastní kůži prožívat. Nad jejich přebýváním s bohy. A začne znovu od začátku: číst, psát a počítat.