číslo 39

vyšlo 18. 9. 2006

Navštivte

Kráska je v nesnázích, ale divák se baví

Ústřední téma nového filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích (autoři k němu byli údajně inspirováni básnickým textem) je samo o sobě dost nosné, aby vystačilo na celý film: půvabná mladá žena stojí před nesnadnou volbou, zda setrvat v poněkud problematickém, sociálně nejistém a navíc konfliktním, zato však milostně naplněném svazku, nebo se vydat za „sociálními jistotami“ se starším, solidním a laskavým člověkem, který si bude považovat, že získal přitažlivou partnerku.

Ale jakoby se tvůrcům slibný a solidní syžet nezdál dostačující. Co dalšího během necelých dvou hodin stihnou naznačit, kolik pozoruhodných postav i figurek přivést na scénu, jak mnoho motivů „nakousnout“ a nedopovědět! Osu, která je či by měla být páteří filmu a kterou tvoří oblouk se třemi záchytnými body - hlavní hrdinka Marcela, její manžel, neúspěšný automechanik Jarda, a bohatý toskánský vinař Evžen - zbytečně zatěžuje hrozen dalších postav a minipříběhů. Samy o sobě jsou docela zajímavé, většinou za nimi tušíme vzrušující osudy a někdy i tajemství. Třeba: proč vlastně Kráska odešla kdysi z matčiny rodiny? Jak žije a co všechno musí snášet její matka, aby si udržela lenošného muže, uzurpátorského příživníka? Jak se dostala starší, fanaticky zbožná učitelka do osidel náboženské sekty? Jakou „šťastnou“ náhodou se sešli proradný právník a mazaný duchovní, který je navíc bratrem nájemnice, v Evženově vile? Každá postava naznačuje lidský osud, který stojí za vyprávění, ale jako celek to příliš nefunguje. Přesněji: dění na plátně to činí nepřehledným a zbytečně narušuje stavbu dramatu. Či chcete-li, komedie, u Hřebejka to bývá vždycky na hraně. (Ostatně v poslední době se vžilo nazývat komedií i smrt v slzavém údolí.) Dramatická stavba se tříští do sledu epizod a odvádí pozornost od hlavní dějové linky.

A protože je pro všechno a všechny v jednom filmu málo prostoru, téměř žádný děj nedojde do finále prostřednictvím akce, nýbrž spíš dialogem. Pořád se tu mluví a mluví, všechno se musí vyříkat. Někdy to postačí, a je to i půvabné a duchaplné - především díky hereckým výkonům. Například ve scéně v prvotřídním restaurantu nad přepychovým menu, kdy mistrně napsaný i zahraný dialog ozřejmí v konfrontaci s Evženem charakter Marcelina otčíma; nebo v rozhovoru Marcely a Evžena v restauraci na nábřeží.

Tato široká rozkročenost do šířky i délky patří k Hřebejkovým filmařským specialitám a přivádí jeho Krásku do nesnází. (Od zlodějů aut k ušlechtilému Čechoitalovi, od problémů s restituovaným majetkem ke krásné mladé dámě v nouzi, od psychického teroristy k podvodnému advokátovi - to vše ještě ozvláštněno letmou připomínkou povodní.) Opět je tu zřejmé úsilí tvůrců převést na plátno život v rozmanitě pestré paletě barev a zalidnit postavami z nejrůznějších společenských vrstev. Možná to plyne ze vcelku sympatické ctižádosti zaujmout, upoutat a pobavit, a zároveň okořenit divácký zážitek odměrkou mravna.

To vše v Krásce vysledujeme a nic proti tomu, jen kdyby ony ingredience tvůrce občas nepředávkoval. Nicméně: určitě to bude opět divácky úspěšný film, aniž by se publiku podbízel. K pozitivním konstantám snímků Hřebejkova týmu (scenárista Petr Jarchovský, kameraman Jan Malíř) patří i to, že pokaždé nalezne silné a zároveň atraktivní herecké obsazení; zde navíc režisér šťastně přivedl na plátno dva výrazné herce, kteří v posledních letech nejsou ve filmu příliš vidět: Janu Brejchovou a Josefa Abrháma. Herecky však jednoznačně dominují Aňa Geislerová a Jiří Schmitzer - jistě i díky postavám ve scénáři nejlépe propracovaným.

AGÁTA PILÁTOVÁ