číslo 39

vyšlo 18. 9. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Báli se, abych je v noci nezapíchl
Oblečen do středověkého oděvu putoval pěšky z Prahy na Horní hrad, za šest dní ušel 184 kilometrů a promluvil zhruba se stovkou různých lidí. Petr Hroch Binder, poutník, který se inspiruje středověkem a domnívá se, že nás tato historická epocha může velmi obohatit, když si ji trochu zromantizujeme. V plánu má vydat se na tradiční poutě do Říma se sochou Krista na zádech, posléze do Santiaga de Compostela k hrobu svatého Jakuba, patrona poutníků, a dále do Jeruzaléma. Rád by prošel také cestu po mariánských bazilikách v Čechách a na Moravě. O tom, proč se vydal na svou první pouť a jaké zkušenosti získal, vyprávěl nedávno v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 -Praha.

Horní hrad leží asi 140 kilometrů od Prahy, nedaleko Ostrova nad Ohří. Jak byste ten objekt charakterizoval?
Jde o poslední horskou neogotiku na našem území, o nejrozsáhlejší horský strážní hrad u nás, který je přirovnáván k malé Hluboké. Předpokládá se, že vznikl jako královský v pásmu pohraničních opěrných bodů panovnické moci tamní oblasti ve druhé polovině 13. století. I když je zchátralý, jsou tam zachovány fragmenty celého vývoje: od gotické válcové věže až po novorenesanční prvky v palácových budovách. Horní hrad je pro mě naprosto úžasný.

Vzpomenete si na svou první návštěvu?
Tu mám neustále v paměti: jeli jsme s maminkou na výlet, vlastně to byla spíš taková honba za turistickými známkami a položka číslo 808 byl právě Horní hrad. Když jsme tam přijeli, zůstal jsem naprosto paf, protože jsme se ocitli uprostřed naprosto šíleného staveniště s hromadami sutě a všeho možného. Prošli jsme si celý areál a našli jsme cedulku s větičkou: „Hledáme lidi, kteří by nám nějakým způsobem pomohli s obnovou Horního hradu.“ Byla tam dokonce nabídka, že si člověk může koupit třeba zámecké okno nebo dveře, cihlu, metr čtvereční omítky a tak. Líbilo se mi to a sešel jsem se s majitelem Pavlem Palackým. Původně jsem měl představu, že bych přispíval třeba částkou sto tisíc korun ročně na opravy, ale pak jsem se do Horního hradu zbláznil a dávám do něj skoro všechny peníze. Pořád to nestačí.

A proč jste se vydal na pěší pouť a ještě ve středověkém oděvu?
Aby vznikla knížka Putování Hrocha aneb Cesta za Fénixem z Prahy na Horní hrad, která pomáhá shánět finance na rekonstrukci. Řekl jsem si, že knížkou, kterou jsem sám napsal, prožil a vydal, obdaruji každého, kdo přispěje na záchranu Horního hradu. Kniha zároveň slouží jako volná rodinná vstupenka, aby se každý dárce mohl přijít na hrad podívat, co konkrétního se za jeho peníze podařilo postavit.

Nesl jste si s sebou dva meče, proč?
Cesta z Prahy na Horní hrad byla mou první poutí, startovací, takže jsem si nesl svůj osobní meč, který má atributy rytířství a zároveň atributy chránící majitele. Druhý dvouruční meč Fénix jsem nesl jako dar hradnímu pánovi Pavlu Palackému. Fénix má chránit Horní hrad před další devastací: dokud bude uschován v jeho zdech, bude pomáhat při rekonstrukci celého hradního areálu. Je to taková symbolická záležitost.

První kapitola vaší knížky, pojednávající o přípravách na pouť, je psána běžnou češtinou, ty další, vyprávějící o cestě, jsou psány jakoby středověkým jazykem. Jaké bylo vaše první probuzení „ve středověku“, tedy ráno, kdy jste měl vyrazit na cestu?
Vzbudil mě novodobý budík, neboť jsem se bál, abych nepromeškal tu správnou chvíli. Chtěl jsem totiž vyjít sedm hodin ráno, což se také podařilo. Hned po budíku u mě zazvonila maminka a s radostí v hlase mi oznámila, že prší a že by bylo lepší pouť odložit. Když jsem se nedal přemluvit, nabízela mi aspoň něco dobrého na cestu - různé čokoládové tyčinky v igelitovém pytlíku. Oznámil jsem jí, že čokoládu neznám a tyčinky v igelitu si na středověkou pouť nemůžu vzít… Ve chvíli, kdy jsem vyšel, stal jsem se nejšťastnějším a nejsvobodnějším člověkem, neboť jsem neměl hodinky a mobilní telefon a měl jsem před sebou obrovský kus cesty a důvod, proč se někam vydat.

Procházel jste Prahou a krajinou, potkával různé lidi a rozmlouval s nimi. Jak na vás reagovali?
Lidé se dali rozdělit do dvou kategorií: jedni, kteří se mě báli a přecházeli na druhou stranu. To jsou ti smutní. A potom druzí, kteří se se mnou dávali do hovoru, tykali mi, což je správně, a chtěli si třeba půjčit můj meč na manželku nebo se se mnou nechat vyfotit. V centru Prahy si lidé mysleli, že jsem součástí nějaké atrakce pořádané magistrátem. Při rozmluvách s lidmi mě na jednu stranu mrzelo, že netuší, co je to taková pouť, a na druhou stranu jsem byl rád, že další a další lidi zajímalo, proč jdu, odkud jdu a kam jdu. Kouzelné bylo, že do sta kilometrů od Prahy mi nikdo nevěřil, že dojdu na Horní hrad a nad sto kilometrů mi nevěřili, že jdu z Prahy pěšky…

Musel jste nocovat také pod širým nebem?
Měl jsem štěstí, že jsem potkal hodné lidi, kteří mě nechali přespat. Vždy jsem na ně narazil náhodou, přestože náhody neexistují. Například v Žižicích, kousek od Slaného, jsem šel po ulici a najednou se za mnou ozvalo: „Jéžiši! Co to je?!“ Otočil jsem se, slušně odvětil „pozdrav pán bůh“ a ti hodní lidé - Švédovi - mě pozvali k sobě na kávu. Poděkoval jsem, že si dám jen sklenici vody a pak jsme si povídali a najednou jsem tam byl dvě, tři hodiny a paní domu mě pozvala dovnitř, protože už začínala být zima. Řekl jsem, že když si sundám boty, tak už u nich musím přespat a jim to nevadilo. Ale sebrali mi meče pod záminkou, aby se tak vzácným věcem nic nestalo a uzamkli je do kolny. Po měsíci, kdy se z nás stali přátelé, se mi přiznali, že se báli, abych je v noci nezaškrtil nebo nezapíchnul, takže pan Jarda chodil celou noc a poslouchal, jestli chrápu, a zda jsem se nevzbudil a někde nekrámuju.

Co si může uvědomit člověk, který jde pěšky spoustu kilometrů, nese si těžké meče, bolí ho nohy i záda, neví, kde bude v noci spát, co bude zítra jíst?

Je v té chvíli naprosto svobodný a má hromadu času na přemýšlení, protože nikdo jiný na něj nemluví a pokud ano, tak je to někdo, kdo s ním nerozpráví v běžném životě, tudíž se poutníkovi honí hlavou spousta myšlenek. Zjistil jsem například, že zlí lidé neexistují; jsou pouze lidé hodní a pak ti smutní. Také jsem si uvědomil, že není kam spěchat. Čas plyne stejně tak rychle, jak my chceme plynout: když budeme pospíchat, bude čas uhánět obrovsky rychle, když zvolníme a vydýchneme, čas se přidá k nám.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ