číslo 39

vyšlo 18. 9. 2006

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Léto budiž pochváleno, zvláště to rozhlasové

Doba dovolených je jako stvořená pro poslech literatury interpretované rozhlasem. Ne snad že by obrazovky nezářily i v chalupách, chatách, ba i kempinkových stanech, ale sednout si za teplého večera s rádiem někam ven nebo poslouchat za bubnování deště do střechy, to generuje zážitek docela jiný. Může být i docela intimní a originální, o to už se různé stanice Českého rozhlasu - na rozdíl od všech televizních - dokáží postarat opravdu večer co večer.

Pokračování za 5 minut

Už tradičním cyklem letních pátků na Vltavě je Pokračování za 5 minut - od osmi do desíti večer. Dvouhodina spočívá v četbě některé z kratších próz, strukturované vhodně vybranými hudebními vstupy. To odstraňuje handicap běžné rozhlasové četby: i soustředěný posluchač má občas potřebu - podobně jako čtenář nad knihou - na chvíli zastavit a zamyslet se (neřku-li vrátit se), což mu plynulá četba ani dramatizace neumožňují.

K největším zážitkům cyklu patřily četby próz dvou přátel z počátku 50. let: povídka Psovod Gerža Jana Zábrany a novela Josefa Škvoreckého Zákony džungle (1950), která poprvé vyšla až ve druhém svazku jeho sebraných spisů (Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky, Praha 1994). Interpretační dvojice režisér - čtec podaly dokonalé výkony, v prvním případě Jiří Vondráček a Michal Pavlata, ve druhém Petr Turek a Lukáš Hlavica. V obou případech se podařilo především zachovat syrovost doby, slohový „neorealismus“, literárnost bez příkras, spočívající především v práci s jazykem. Forma i výraz interpretace dokonale odpovídající předloze.

Další Potulky knihami a časem

Kromě cyklů, které byly v TR přímo inzerovány jako takové, byly tu i další. O jednom jsem psal již minule (TR č. 33/2006), totiž o prvních dvou v červenci odvysílaných reprízách Přidalových Potulek knihami a časem. Nakonec jich bylo opravdu devět, stejně jako úterků v červenci a srpnu. TR od čísla 30 (čtvrté pokračování - 25. 7.) k nim začal připojovat data původních premiér, což velice prospělo orientaci posluchače. Prvního srpna byl pořad opatřen podtitulkem „Tentokrát o profesorovi, který chtěl být stavebním dělníkem“ (ze 3. 7. 2004) a vyprávěl o moravském lingvistovi a etnografovi Františku Bartošovi (1837–1906). Je až neuvěřitelné, co vše tento skromný středoškolský profesor (učebnice literatury Malá slovesnost) za necelých 70 let svého života dokázal udělat a na jaké odborné úrovni! Práce sběratelské (3 svazky moravských národních písní (1901), systematické (Rukověť správné češtiny, 1891), slovníkové (Moravský slovník dialektologický, 1905) a navíc pedagogické a společenské. A. Přidal nám především přiblížil neúmornou pracovitost, nekonečné přepisování lístečků, které si my, v komfortu „písíček“, už ani nedovedeme představit. A v čem že chtěl být profesor Bartoš stavebním dělníkem? Na svou práci pohlížel s pozitivistickým prakticismem: i na poli vědění a kultury je třeba poctivě a skromně přikládat cihlu k cihle - ni zisk, ni slávu.

Ne vždy šlo v Potulkách o konkrétní literární dílo nebo autora, někdy se pořad přiblížil spíše „formátu“ Šrutových Vyňatých slov a motivů v české a světové poezii - spojovacím prvkem byl námět, vyjádřený někdy metaforicky v podtitulu pořadu. Tak třeba 8. srpna: „Tentokrát o tom, co mohlo být jinak“ (z 5. 6. 2004) se Přidal probíral různými „apokryfními“ verzemi života a smrti Ježíše Krista. Dva Čapkovy apokryfy na toto téma jsou u nás celkem známé a Bulgakovův román Mistr a Markétka také, ale Místodržitel Judský Anatola France (1912) a novela Pilát Pontský Rogerta Calliloise (česky 1964) už méně. A kolik z nás ví, že Pilát později v Galileji spáchal na příkaz Caliguly sebevraždu? Velice působivé ukázky interpretoval Miloslav Mejzlík.

V úterý 22. 8. měl pořad podtitul „Tentokrát o tom, co je v ledovci“. Původním impulsem byl autorovi zřejmě cestovatelský zážitek ze severní Itálie, konkrétně z míst průběhu fronty první světové války a knížka Milana Čepelky Fronta v Dolomitech. Tamější ledovce dodnes vydávají stopy, včetně tělesných pozůstatků padlých. První světová válka má samozřejmě literaturu přebohatou, ale Antonín Přidal připomněl Curzia Malaparteho, který se proslavil především prózami z války následující, zmínil i původně pacifistického a socialistického novináře Benedita Mussoliniho a zakončil skvěle: verši anglického básníka Rupperta Brooka, který se horlivě, dobrovolně přihlásil do armády, ale hned na počátku války zemřel na otravu krve z banálního poranění. Ještě předtím ovšem napsal báseň Great Lover (Velký milenec), kterou o válku později v Buchenwaldu přeložil do češtiny Josef Čapek - text se zachoval. Kongeniálně recitoval František Derfler.

Cesta do Úbic

V neděli 27. 8. večer přinesla stanice ČRo 2 - Praha svým posluchačům jako lahůdku dílo žijících klasiků: reprízu inscenace hry Ivana Vyskočila Cesta do Úbic, (1967, premiéra 29. 3. 1968 - týž rok pak natočeno týmž režisérem Jiřím Horčičkou v Německu s německými herci.) Na začátku ale byla iniciativa dalšího klasika, bohužel již zesnulého, rozhlasového dramatika a dramaturga Jaromíra Ptáčka, který tehdy  Vyskočila ke spolupráci s rozhlasem „přitáhl“. Inscenace až postmoderně pracuje s evropským kulturním paradigmatem, ať už jde o hudební vstupy (slavné songy, např. známá Píseň sebevrahů), absurdní výčet Wagnerových oper na závěr, nebo echa Ruska (přednosta několikrát oslovuje cestujícího „blahorodí“) či přímo Gogolova Revizora. Celou hru prostupuje permanentní zpochybňování identity místa děje, které se jako nákaza přenáší do zpochybňování identity jednotlivých postav. Na začátku čtou herci Vyskočilův životopis, pak se začnou přít o to, který jeho text vlastně „budou dělat“, opakovaně si rozdělují role. Tím spíš je zde důležité obsazení, ve kterém lze slyšet jedinou slabinu inscenace. Ne snad, že by herci nebyli dobří, ale až na Blanku Bohdanovou neobsahuje casting výrazně fonogenické, tedy dobře odlišitelné hlasy. Posluchač proto chvílemi ztrácí orientaci v aktuálních mluvčích.