číslo 39

vyšlo 18. 9. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

...V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Nové povolání - sponzor?

Řidič ponorky, ochutnávač, polárník a také sponzor. To jsou některé z profesí, které by si v budoucnu chtěli zvolit žáci pátých tříd. Aspoň podle výsledků ankety na klasické téma „Které povolání bys chtěl(a) vykonávat?“ Kromě odpovědí očekávaných se vyskytly i méně obvyklé. K těm patří i zmíněná představa o jakési sponzorské profesi.

Domnívám se, že svou roli tady sehrála televize. Už v raném věku tam děti vidí, že ten a ten zábavný, sportovní či kulturní pořad je sponzorován nějakou firmou. Jde-li o slavnostní večer věnovaný vyhlášení soutěže či ankety, pak je nejednou pozván na pódium představitel sponzora. Někdy samotný majitel firmy, tedy sponzor ztělesněný; bývá dobře oblečen a publikum mu tleská.

Občas mívá v rukou rozměrnou maketu poukázky s uvedenou finanční částkou, kterou věnoval. Na symbolickém šeku se skví suma, značně převyšující čísla, s nimiž se žák páté třídy setkává v úlohách z počtů. Natož u svého kapesného. Když tyto záběry vidí na obrazovce, umím si představit, že je to pro něj lákavé. Ostatně i dospělému divákovi by se líbilo, kdyby měl peněz na rozdávání. Ano, kdo chce takovou činnost vyvíjet, musí mít dostatek prostředků, aby mohl podporovat ještě někoho jiného než jen sebe a svou rodinu.

Jde-li například o podporu kultury, vědy či nějakého zanedbávaného sportu, je to nepochybně chvályhodné. Publikum aplauduje, komu by něco takového nedělalo dobře? Touha onoho žáka páté třídy je tedy svým způsobem logická. Vybral si pomyslné povolání, k jehož obsahu patří peníze a navíc ještě veřejné uznání - co víc si může člověk přát?

Sponzorství ovšem není jen tak. V nejednom případě je postaveno na principu „něco za něco“. Sponzor například pečlivě dbá na umístění svého loga na viditelném a výrazném místě. Včetně sportovcova dresu. Podle mecenášovy dajnosti se logo může skvět na prsou, u finančně slabších sponzorů pak v podpaží.

Umístění své značky si mnozí bedlivě hlídají. Někdy dochází až k právním sporům. Tak tomu bylo i v případě loga, které mělo podle smlouvy být viditelné na terénním  motocyklu. V čase televizního přenosu však bylo skryté pod blátem; sponzor to pokládal za flagrantní porušení smluvních podmínek.

Skeptici věští, že jednoho dne možná i frak dirigenta symfonického orchestru dostane na frak umístěním sponzorova barevného loga o stanovených rozměrech.

Desetiletý žák ještě moc nepřemýšlí o detailech jednotlivých profesí. Natož o případném vzdělání, které k nim vede. Jestli si chlapec tu myšlenku připustil, není vyloučeno, že došel k závěru, že možná existuje nějaká škola, kde se dá vystudovat „na sponzora“. Podobně jako na jiné škole se dá vystudovat „na doktora“, případně „na inženýra“.

Žádostí o sponzorskou podporu je čím dál tím víc. Zvlášť alarmující je množství proseb a výzev ke sponzorství v zájmu záchrany památek, existence divadel, vydávání náročnějších knih, pořádání koncertů vážné hudby a podobně.

Každá taková sponzorská pomoc je jistě vítaná, ale to nemění nic na skutečnosti, že příznivější by bylo, kdyby tyto oblasti nebyly natolik odkázány na soukromé a náhodné dobrodiní. Chtě nechtě se tak vytváří jistá závislost. Určitě budí víc důvěry, když časopis Přítomnost může uvést v inzerátu na předplatné: „Jako nezisková organizace jsme zcela nezávislí na sponzorování“.

Někteří sponzoři podporují činnosti blízké předmětu svého podnikání. Je chvályhodné, když továrna na výrobu hudebních nástrojů sponzoruje soutěž mladých začínajících hudebníků. Existují však i kombinace podstatně méně spojité. Modelově řečeno: pohřební služba sponzorující golfový turnaj. Že by zásah golfovým míčkem mohl mít až tak fatální následky?

Závislost na tom či onom sponzorovi se postupně stává málem samozřejmostí. Když se podaří uspořádat nějaký náročnější kulturní projekt bez sponzorství, je to rarita. Za pozornost přitom stojí fakt, že nejštědřejší bývají sponzoři k akcím bohatých sportovních klubů: že by se peníze vzájemně přitahovaly?

Ale to jsem se dostal už moc daleko od vyjádření žáka páté třídy, který na otázku kolem zamýšleného budoucího povolání odpověděl, že by chtěl být sponzorem. Jak už jsem naznačil, může to být dítě, jemuž se zalíbil lesk některých sponzorů z obrazovky. Zvlášť specifičtí jsou multimilionáři, jejichž „sponzorství“ spočívá v  tom, že z obrazovky blahosklonně vyzývají diváky, aby přispěli na to či ono dobročinné konto, neboť (cituji): „Každý přece máme nějakou tu korunu navíc.“

K vzácným výjimkám patří bohatí jedinci, případně firmy, jejichž prvotním záměrem není vystavovat se na odiv. Stačí jim vědomí, že podporují něco užitečného. Co když z toho těsta je i ten páťák z anonymní ankety? Popustíme-li uzdu fantazii, může se stát, že v nějakém oboru špičkově uspěje a dočká se podobných úspěchů jako legendární architekt a podnikatel, mecenáš a dobrodinec Hlávka. Tedy jako muž, který vešel do dějin zdaleka nejen tím, že po něm byl pojmenován jeden z pražských mostů. Ke značnému množství studentů, kteří před lety mohli zásluhou Hlávkovy nadace absolvovat vysokou školu, patřil i otec mé ženy Magdy. Ještě jako devadesátník mi říkal, že je té nadaci vděčný za její pomoc.

Pokud onen současný žák páté třídy hodlá kráčet v budoucnu tímto směrem, kéž se mu daří! Je zde ovšem ještě možnost, že autor té odpovědi byl recesista. A že chtěl svým vyjádřením jenom upoutat pozornost. Bylo-li tomu tak, povedlo se mu to; u mě určitě. Jestli jsem mu skočil na špek, omlouvám se, že jsem do toho vtáhl i vás.