číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Dívejte se

Ztracená důstojnost se hledá obtížně

Neděle 15. října, ČT 1, 20.00

Není pro ovdovělou ženu snadné zjistit, že její manžel si vydržoval milenku. Řada filmů byla postavena na tomto půdorysu - anglické Věci po Richardovi i česká televizní inscenace Vdova po básníkovi. Nyní s týmž základem přichází i režisér Jaroslav Brabec, jenž podle scénáře debutující Hany Cielové, profesí filmové kritičky, natočil Kočky.

Hlavní roli předčasně zestárlé, obtloustlé, staromódně, jakoby domácky oblékané Věry (příznačné je užívání stále týchž kontrastně květovaných šatů), která i vědeckou kariéru obětovala svému těžce nemocnému muži, ztělesnila Barbora Hrzánová, kterou si pamatujeme z diametrálně odlišné úlohy v Hrdém Budžesovi. Niterná traumata ve své důstojnosti zraněné ženy, bezdětné v manželství, která náhodně přijde na stopu manželova tajeného potomka, vyhmátla bez sebemenšího zaváhání, i když s celkovou koncepcí této postavy nemusíme beze zbytku souhlasit.

Stěží totiž uvěříme, že žena, která vystudovala dvě vysoké školy a dosáhla i pedagogické hodnosti, je vymodelována jako přecitlivělá, ušlápnutá myška, ovládána nenaplněnými mateřskými pudy. To ovšem není vina Hrzánové, tak postavu Evy, zosobnění obětavosti, koncipoval režisér (jenž se na scénáři podílel), aniž domýšlel věrohodnost takového výlučného vymezení. Ostatně i krmení hlučně vřískajících zatoulaných koček, stejně jako pozdější pořízení roztomilého štěněte, signalizuje hrdinčinu osamělost i současně touhu po někom nikoli jen blízkém, nýbrž souznějícím.

Taková téměř bezbranná dobrotivost, napovězená již svěšenými koutky úst, mně totiž připadá zbytečná a vlastně nefunkční, bylo-li jedinou pohnutkou maximální zvýraznění kontrastu mezi omlouvavě laskavou Věrou a manželovou milenkou Agátou (Klára Issová), kterou vytrvale hledala, rozhodnuta se případně postarat o ni i její dítě. Hlučně vyzývavá, v podstatě bezdomovecká Agáta, již líčením, koženým oděvem i početnými náramky protikladná, je totiž svého druhu asociální bytost, navyklá na hrubost, ba násilí jako obvyklý model chování (však se také podivuje Věřině laskavosti, ostatně dříve přiznala, že i Věřin muž se k ní choval ušlechtile). A lze se jen tázat, zda pozitivní zkušenost v ní zanechává nějakou odezvu, byť je to lehce naznačeno.

Je škoda, že se tvůrci nesoustředil jen na tuto dominantní rovinu a Věřin příběh se pokoušeli obohatit dalšími přídatnými motivy, bohužel nadhozenými povrchně, ba v karikujících rysech. Mám na mysli její rozmluvy s mondénní matku (Hana Maciuchová), vědecký ústav, kde se jí chtějí zbavit jako nadbytečné přítěže, ostatně též opileckého kamaráda (Jan Šťastný), jehož se marně pokouší vytáhnout z letargie. Ne příliš přívětivou všednodennost se snaží postihnout i kameraman Tomáš Sysel, jehož soumračné scenerie přispívají k zřetelně deziluzivnímu akcentu. V okamžicích vyhrocených emocí se dokonce odhodlává k prudkému rozkmitu kamery, aby je uklidňoval rozostřeným obrazem, pozvolna se vpíjejícím do nového dne či události.

JAN JAROŠ