číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Navštivte

I v prezidentské ochrance může být zrádce

Režisér Clark Johnson jistě zaujme dokumentarizujícím, ba přímo nervním stylem vyprávění, které vcelku věrohodně přibližuje zákulisí ochrany amerického prezidenta  a jeho manželky. Pro thriller Strážce je příznačná reportážně těkavá kamera, jakoby hledající předmět, na který se hodlá soustředit - působivě se tak přibližuje rozpoložení členů ochranky, bedlivě sledujících každý podezřelý pohyb. Zaujme prolínání televizních záběrů z bezpečnostních kamer do toku obrazů: i zde se posiluje představa naprostého přehledu o všem, co se v bezprostředním okolí děje. A přece se ukáže být reálnou hrozba chystaného atentátu na prezidenta, dokonce snad ze samotných řad bezpečnostní služby.

Dynamické vyprávění nenechá diváka ani na chvilku vydechnout, neustále jej zavaluje příval nových informací i nenadálých zvratů. Události jsou zasazeny do spleti pouličního ruchu, do obchodů zaplněných lidmi; zvláště uskutečňování schůzek v rušném prostředí, obezřetné popocházení i podezíravé obhlížení, to vše vytváří působivou kulisu. Dokud se nerozvinou jednotlivé syžetové okruhy, poskytuje režisér potěšení z obratně zvládnutého tvaru.

Proto nezbývá než zalitovat, že noblesní pojednání tématu slibuje víc, než kolik skutečně poskytne. Scénář George Nolfiho, jenž je podepsán již pod nezdařeným pokračováním Dannyho parťáků, a Geralda Petieviche totiž pracuje s banálními klišé (tak třeba hlavní hrdina střežící prezidentovu manželku s ní přirozeně udržuje poměr), vypomáhá si pochybnými zápletkami a stěží uvěřitelnými motivy. Nejde jen o únik důvěrných informací z bezpečnostní služby, ale hlavně o více než maniakální posedlost někdejších ruských agentů, z nevysvětlených důvodů prahnoucích po zavraždění amerického prezidenta. Takovou konstrukci totiž shledávám naprosto absurdní, neboť postrádá jakýkoli smysl - pokud jediným smyslem není efektní střílečka..

Strážce rozvíjí oblíbené téma nevinného člověka, který se znenadání ocitne v ohrožení života a navíc je podezíraný z přípravy zločinu, jemuž se pokouší zabránit. Takový byl půdorys mnohých Hitchcockových filmů, podobné syžetové rozestavění vniká i do mnoha dalších snímků, jmenovitě například do Nepřítele státu, kde jsou rovněž zmanipulovány důkazy svědčící proti zlovolně obviněnému nešťastníku. Jenže zde je  příběh úhledně vtěsnán do zjednodušujících charakterizačních přihrádek, aby naplnil rozměr napínavého thrilleru. Všechny postavy i vztahy mezi nimi jsou natolik přímočaré a spekulativní, že lze předem vyloučit jakýkoli hlubší ponor do nitra lidí vystavených mimořádné psychické zátěži. Naopak se vše odvíjí podle předem odhadnutelných stereotypů: zkušený agent tajné služby Pete Garrison (Michael Douglas), jenž chrání první dámu, se ocitne v centru intrik, když odkryje znepokojivé stopy spiknutí; před zatčením či dokonce zabitím musí zběsile prchat - i před svými bývalými kolegy. Samozřejmě výtečně ovládá své řemeslo, takže pozvolna skládá jednotlivé dílky zprvu nepřehledné mozaiky.

Až se směšnou dojemností jsou rozehrány pobočné linie, Garrisonovy vztahy k lidem v jeho okolí - ať již je to prezidentova choť (Kim Basingerová), která opětuje jeho city, nebo vrchní vyšetřovatel (Kiefer Sutherland), někdejší Garrisonův kamarád, jenž jej nyní z duše nesnáší, protože mu dává za vinu rozpad svého manželství. Není divu, že ani herecké ztvárnění jednotlivých partů nepřesahuje odhodlaně zarputilý výraz ve tváři.

JAN JAROŠ