číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Na Přerov svého mládí nedám dopustit

Textař, skladatel, zpěvák, kytarista i moderátor, třiašedesátiletý Jaroslav Wykrent je v domácí populární hudbě bezpochyby pojem. Není obtížné si vybavit jeho slavné písničky pro Marii Rottrovou (zejména Lásko a Řeka lásky), případně jím zpívané songy. Autoři vzpomínkové pořadu Staří, ale dobří (vždy v sobotu na ČRo 2 - Praha, v 17,30) se však v následujícím povídání zaměřili nejvíce na Wykrentovo působení v přerovské kapele Synkopa, jejímž členem se stal v roce 1967 a po odchodu Pavla Nováka ji vedl.

Vaše muzikantské začátky jsou provázány s Přerovem. To město bylo v šedesátých letech velice bohaté na muzikantský život, že? Dixieland i bigbít...
O Přerovu se tehdy mluvilo jako o malém českém Liverpoolu. V mezidobí let 1965–1966 tam opravdu existovalo nadprůměrné množství mladých kapel. V současnosti je to, bohužel, úplně jiné. Mám pocit, že těm dnešním mladým lidem chybí snaha bavit druhé. Oni se umějí zabavit tak maximálně sami. Já na Přerov svého mládí nedám dopustit. Kromě jiného jsem tam navštěvoval lidovou školu umění - obor piano, ale zkrachoval jsem. Rád jsem cvičil, ale do hodin hudební teorie jsem nechtěl chodit. Zkoušky jsem neudělal, a rodičům to zatajil, a tak bit jsem byl až po prázdninách, kdy to vyšlo najevo. Můj první nástroj bylo tedy piano. Trochu později jsem se sám učil na kytaru, když jsem viděl, jak na to holky letí. Poprvé jsem hrál před vojnou v amatérské skupině, která vyhrávala na tancovačkách, na vojně jsme dali dohromady kapelu v Ořechově u Brna. Když jsem se vrátil do civilu, tak jsem se připojil bratrům Peškovým, Pavlu Novákovi a dalším muzikantům, kteří hráli na přerovském gymnáziu v Dixielandu XI a vytvořili vlastně základ budoucí Synkopy. A v této kapele jsem vydržel až do roku 1971, kdy jsem dostal lano od Flaminga.

Historie Synkopy po stránce stylové rozhodně nepředstavuje nějakou jednolitou záležitost. Jaké byly diskuse stran hudebního směřování především mezi vámi a Pavlem Novákem?
Přerov měl velkou nevýhodu proti Praze nebo Brnu v tom, že to bylo maloměsto. V té době muzika, kterou jsme milovali, se v rádiu téměř nevysílala. K nám se nedostaly žádné desky, které přece nějak, byť komplikovaně putovaly po velkých městech. Magnetofoně tehdy v první polovině šedesátých let bylo u nás také poskromnu. Jediným zdrojem muziky ze Západu bylo Radio Luxembourg, ale pokud jsme chtěli nějaký nový hit hrát, museli jsme si jej jednoduše zapamatovat třeba na základě dvou poslechů. Proto se ty naše verze někdy dost lišily od originálu. Byly to spíše parafráze na dané téma. Tam ale vlastně začala naše skladatelská linka. Zkraje byl repertoár Synkopy dost jasný: Beatles, Cliff Richard, elvisoviny. Zásluhou Pavla Nováka jsme neinklinovali k muzice typu Rolling Stones nebo Who, ale k jemným melodickým písničkám. Po Pavlově odchodu, kdy se stal hvězdou, začaly třenice o repertoár. Snažil jsem se prosadit tvrdší zvuk a postupem doby jsem usiloval o hlubší výraz i v textech písniček. Romantikem jsem zůstával, ale na svět jsem se stále více díval dylanovskou optikou.

Ještě z „novákovského“ období Synkopy je vaše píseň Hvězdy. Máte s ní spojenou nějakou vzpomínkovou drobničku?
Tu písničku se vybavím v souvislosti s mou dcerou. Jako mladičká dívka si vedla zpěvníček. Jednou jsem si v něm listoval a připadl jsem na Hvězdy. Zeptal jsem se: „Děvče, víš, kdo složil tuto písničku?“ Nevěděla. Tak jsem jí musel sdělit, že má ve zpěvníčku písničku svého tatínka, z čehož byla vykulená.

Váš největší hit z šedesátých let je však Růžová pentle. Natočil jste ji během několika málo let dvakrát. Proč?
Uvnitř Synkopy po Pavlově odchodu, v mém „vůdcovském“ období, jsme měli demokracii, ale o zásadních věcech musí vždycky někdo rozhodnout. Nikdy jsem své vlastní písničky neprosazoval a pokaždé jsem se chtěl s ostatními z kapely domluvit. Jedinou výjimkou, kdy jsem uplatnil jakýsi svůj rozhodující hlas, byla právě Růžová pentle. To bylo těsně před mým odchodem ze Synkopy. Ta druhá verze vznikla u příležitosti natočení mého prvního samostatného elpíčka, které symbolizuje procházku celým životem a Růžová pentle zastupuje romantiku mladé zamilovanosti. Během let se z této skladbičky stal opravdu šlágr a mám zjištěno, že je jednou ze dvou mých písniček, které jsou dodnes zpívány o táboráků. Tou druhou je Agnes.

Tato píseň je mostem nejenom přes dvě desetiletí, ale i angažmá...
Ano, to je pravda. Musím začít trochu zeširoka. Když odešel Pavel Novák, tak o Synkopu ztratil ostravský rozhlas zájem. Na tu situaci jsme nebyli připraveni a chtěli jsme tu díru za každou cenu zaplnit. Věděl jsem ale, že o mé texty má ostravské studio zájem. Tak jsme napsal Agnes - kompletně i s hudbou a nabídl Pavlu Novákovi, který ji však odmítl. Tenkrát jsem neměl ještě dostatek drzosti, a nabídl jsem Agnes pod názvem Ročník 26 ještě s jednou písničkou, U dveří se platí, jako volný text. K tomu, co následovalo, se dodnes rád vracím. Když jsem doma marodil, přišel mi dopis od Drahoše Volejníčka, tehdejšího hudebního redaktora ostravského rozhlasu. V něm stálo: „Vážený pane, zhudebnil jsem dva vaše texty. Byl bych rád, kdybyste je natočil...“ Zavolal jsem manželku a začal jsem se smát: „Podívej, oni chtějí, abych zpíval s Ostravským rozhlasovým orchestrem.“ K tomu musím poznamenat, že v té době tento soubor něco znamenal! Žena tehdy lakonicky pronesla historickou větu: „Víc než vyhodit tě nemůžou.“ To jsem si též myslel, takže jsem odjel natočit Ročník 26, který Drahoš s mým souhlasem přejmenoval na Agnes. Je zajímavé, že ta Drahošova melodie se trochu podobala té mé původní. Konstelace hvězd tomu chtěla, že z Agnes byl šlágr - a na základě toho se o mě začalo zajímat Flamingo s Richardem Kovalčíkem. Jenom s kytarou jsem s touto kapelou odjel hrát s kytarou do Uherského Hradiště a nakonec mě přijali. Ukončil jsem působení v Synkopě i práci konstruktéra v Přerovských strojírnách a stal jsem se muzikantem - profesionálem. Uvědomoval jsem si, že před Synkopou už žádná velká budoucnost není a že takovou příležitost už v životě nemusím dostat.

Schází se stará Synkopa k občasným koncertům?
Nejsem člověk, který by sázel na vzpomínky na minulost. Jak správně říkají Moraváci, „nostalgie je sviňa“. Jenže vloni si naši fandové vynutili vystoupení po čtyřiceti let vzniku Synkopy a kluci mě nakonec přehlasovali. A musím uznat, že to setkání mělo smysl. Pojali jsme to jako tříhodinovou tancovačku během níž se vystřídalo několik historických sestav Synkopy. Bylo to až dojemné vidět, jak jeden sólový kytarista má přeřezanou šlachu, a tudíž mu nefunguje prst, a jak zas druhý sólový kytaristu může hrát už jenom na basu, poněvadž mu vlastnoručně vyrobená sekačka usekla prst. Městský dům byl beznadějně vyprodán a atmosféra nádherná.

JIŘÍ KASAL