číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Jak to slyší

Oldřich Knitl, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Hudba je víc než slovo

V titulku cituji Alfreda Strejčka, který těmito slovy ukončil svá Matiné na stanici Vltava v druhém srpnovém týdnu. On sám volně citoval východní moudrost, podle níž prý „hudba je lepší než slovo, protože je přesnější než slovo“. Předpokládám, že pro leckoho to může být slovo do pranice. Zajímavé téma k zamyšlení je to v každém případě.

Před mnoha a mnoha lety se na poradě vedení stanice Vltava obrátil režisér Josef Henke na přítomné zástupce hudební redakce (tentokrát volně cituji já): „My nikoli muzikanti bychom docela uvítali, kdybyste nám hudbu, kterou vysíláte, trochu přiblížili zprostředkujícím slovem.“ Reagoval tehdy na nějaký dílčí aktuální podnět, současně ale také na tehdy převládající způsob uvádění hudebních pořadů - hlasatelka či hlasatel pověděli, co se bude hrát, kdo to bude hrát, a pak už se jenom hrálo. Od té doby došlo ke změně zcela zásadní. Dnes jsou takto prezentované hudební pořady v menšině, zatímco naprostá většina z nich nepochybně míří na „posluchače, kteří se o hudbě chtějí dozvědět víc,“ jak praví podtitul jednoho z nich. Nabízí se ovšem otázka, jestli je to dobře, nebo to není dobře. Dřív než se na ni pokusím odpovědět - samozřejmě pouze za sebe, neboť už od dob Kantových víme, že každý soud vkusu je zcela subjektivní - vrátím se k Strejčkovým čtyřem Matiné.

Na můj vkus tedy byla docela zajímavá. On ten pořad vůbec spočívá na šťastném nápadu: pokud možno zajímavý člověk, který je v oboru uvádění hudebních pořadů neprofesionál, ale má k hudbě blízko, uvádí hudební pořad. Většinou to vychází. Tajemství úspěchu spočívá bezpochyby právě v osobní zajímavosti toho člověka. Tak třeba Alfréd Strejček nám pověděl, jak se k hudbě, především té tak zvaně vážné, už v raném mládí dostal, co s ní prožil, co mu dala a tak podobně. Všechno to bylo zcela osobní, tedy jedinečné, a proto také zajímavé. Příznivě působila i jeho mírně náborová tendence, decentní snaha oslovit ty, kteří k vážné hudbě ještě nenašli cestu, případně jim k tomu trochu pomoci. No a v neposlední řadě dobře působila i jeho uměřenost co do délky vstupů.

Bohužel ne o všech vltavských hudebních pořadech, respektive jejich slovní ambaláži, lze mluvit takto s uznáním. Slov často bývá zbytečně moc a ne vždy jsou zajímavá. Občas vzniká dojem, že osvětář neprodává ani tak hudbu jako spíš sám sebe. Ten pocit jen ještě sílí, obšťastňuje-li nás hudebněvědnou moudrostí beztak odněkud vyčtenou. V těchto případech by méně rozhodně bylo více. Neplatí to jen o pořadech vážné hudby. I v třičtvrtěhodinovém jazzovém pořadu tu a tam padne první čtvrthodina na slovo. A někdy, zejména když jde o živé vysílání, to je slovo dost málo kultivované, špikované zajíkáním, blížící se skoro blábolu. Dlužno ovšem říci, že to rozhodně neplatí pro naprostou většinu jazzových pořadů – nicméně najdou se a posluchače těšícího se na oblíbenou hudbu rozladí, v horším případě i odradí.

Suma sumárum se tedy ke slovům Alfréda Strejčka spíše kloním. Mírná osvěta sice není k zahození, dokáže-li být zajímavá, nicméně, hudba je opravdu lepší než slovo, rozhodně v pořadech, které o sobě tvrdí, že jsou hudební.