číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Titulní rozhovor

Jakub Hrůša, dirigent

Nebývá zcela obvyklé, aby budoucí profesionální muzikant přišel na AMU z gymnázia, nikoliv z konzervatoře.

Ve čtrnácti či patnácti letech jsem si vůbec nebyl jistý, že chci dělat hudbu jako profesi, proto jsem nešel na konzervatoř. I když mě k tomu spousta lidí směrovala. V době puberty jsem o to ještě neměl takový zájem. A když jsme se doma radili, vyšlo jako nejlepší řešení všeobecné vzdělání na gymnáziu.

Ale na hudební nástroj jste se asi učil hrát už od dětství, ne?

Ano, dokonce jsem chodil do základní školy s rozšířenou výukou hudební výchovy, a samozřejmě na základní uměleckou školu; moc se mi líbil především klarinet a chtěl jsem se mu věnovat, ale v klarinetové třídě pro mě nebylo místo. Nebo to aspoň tamní učitel tvrdil. Nevzdal jsem ale myšlenku učení se na dechový nástroj a dostal se vzápětí k panu Jiřímu Vrtkovi, učiteli na žesťové nástroje a velmi schopnému hudebnímu organizátorovi. Vedl dechový orchestr a vychovával své svěřence k tomu, aby v něm hráli. Tady asi vznikl zárodek mého vztahu k orchestru – pan učitel mě v něm nechal hrát už jako malého kluka. Moc mě to tam bavilo. Myslím, že tohle je pro mnoho žáků hudebních škol často zlomový bod, ať jsou houslisté nebo dechaři, to je bez rozdílu: když mohou ve svém věku hrát v orchestru, velice stoupne jejich chuť k muzice vůbec. Pouhé cvičení sólových skladeb bývá méně inspirativní, zvláště pro toho, kdo se nehodlá věnovat hudbě jako povolání. 

Mimochodem - co soudíte o školách s rozšířenou hudební výchovou?

Myslím, že u dětí, které už mají určitý vrozený základ, dispozice a třeba doma pěstovaný vztah k hudbě, může taková škola jejich předpoklady a talent nesmírně posílit. Ale mám pocit, že je jako instituce malinko bezmocná, pokud v systému výchovy mládeže k hudbě zůstane sama. Výsledky totiž bývají závislé na dalších faktorech – na dětech samotných, totiž jejich povahách, na rodinách a konkrétních učitelích. Tam, kde se i mimo školu pěstuje vztah k hudbě, působení školy pak narazí na úrodnou půdu a velmi dobře může všecko pozitivní rozvíjet. Ale zase u jiných dětí, které se hudbě věnují třeba jen právě ve škole coby jakési povinnosti, byť milé, škola sama o sobě vztah hudbě často neumí vytvořit.

V mladém věku se vám podařilo prorazit, dosáhnout významných dirigentských úspěchů. Jak se při té svižné „cestě vzhůru“ cítíte?

Dobře, protože dělám profesi, kterou mám strašně rád a baví mě. Mám spoustu práce – a štěstí, že si nemusím lámat hlavu, zda budu mít co dělat příští rok. Ale takové a podobné pocity u sebe moc nezkoumám, považuji je za cosi průvodního, druhotného.

Co vás víc pohání kupředu, ambice, nebo vztah k muzice?

Možná to bude znít filištínsky, ale ambice založená na vztahu k muzice. Lhal bych, kdybych řekl, že ambice nemám – profesionální, společenské i osobní. Samozřejmě že mám. Pokud jde o práci, mám jako dirigent ambici být maximálně ku prospěchu orchestru a přinášet potěchu publiku. Dirigentské poslání ovšem chápu košatěji. Obecně bych si přál, aby orchestr, se kterým pracuji, kvalitativně (a to ve všech významech pojmu kvality!) rostl a aby hudebníci měli dojem, že k tomu přispívám. Protože jinak by neměli důvod se mnou pracovat. A taky bych vždy chtěl, abychom ze společné práce měli radost, která pak může přejít i na posluchače. Publikum by na koncertech mělo cítit, že je právě přítomno významnému okamžiku – že se jim předává něco cenného, kvalitního, a navíc kousek z nás. A pak mám ještě osobní „ambici v ambici“: chtěl bych své směřování „ustát“ i ve složitých situacích, které v umělecké profesi nastávají – při řešení provozních, ekonomických i jiných problémů.

Patří k tomu umění kompromisu?

Ano, ale nejen umění kompromisu, taky umění boje. Většina institucí klasické hudby nežije nijak lehce, potýká se s  existenčními problémy – vždyť vážná hudba je většinou takzvaně „nerentabilní“. Kvůli tomu vznikají určité automatismy, kterým je dost těžké vzdorovat. A vzdorovat se přitom musí. Je třeba nejen umět na tyto záležitosti vyzrát a naučit se v nich chodit, ale taky čelit nejrůznějším tlakům. Mít stále odvahu jít do hloubky věcí, nepodlehnout konvenci, nebát se riskovat.

To asi nemáte moc času, aby se vám z úspěchů zatočila hlava...

Doufám, že ne. Možná, že tato moje ambice by zároveň mohla nade mnou držet ochrannou ruku, abych nedostával závrať z rychlých úspěchů, nespokojoval se s dosaženým stavem. Protože člověk se vždycky může vyvíjet k větší dokonalosti. Jednoduše řečeno: nechtěl bych se dát pohltit pocitem, že to, co člověk umělecky dosud dokázal, je skvělé. Jsem proto rád, že se u mě často dostavuje silný pocit nespokojenosti.

Získával jste první dirigentskou praxi ve studentských orchestrech, nejprve v ZUŠ v Brně, pak u „Škampovců“, v Českém studentském orchestru i jinde. Pomohlo vám to?

Jednoznačně. Taková praxe je pro začínajícího dirigenta nezbytná, nedovedu si  představit, že bych dnes mohl dirigovat profesionální orchestry, aniž bych měl za sebou pravidelný trénink se studentskými tělesy. Moje první kroky u „dospělých“ těles byly založeny na předchozích praktických zkušenostech, a ty bych bez studentských orchestrů neměl. AMU totiž poskytuje posluchačům sice cennou, ale jen velmi zřídkavou praxi: ve studijním programu je jednou za rok obsaženo vystoupení s orchestrem. Ale to už jste vlastně přímo hozeni do vody a přitom právě tady bývá rozhodující, jak plavete. Pokud se osvědčíte a všimnou si vás, pak na základě těchto vystoupení možná přijdou další pozvání. Významné hudební osobnosti přitom dávají pozor, jak si kdo počíná. Sledují vaše výkony, čtou kritiky v hudebních časopisech. Jestli jsem si na začátku počínal relativně dobře, bylo to právě díky studentským orchestrům.

Kdy si vás začali všímat rozhodující lidé nebo instituce?

Měl jsem štěstí, nikdy jsem o příležitosti nemusel sám žádat, přicházely po mých vystoupeních s různými orchestry. Už ve 2. ročníku AMU jsem dirigoval v Praze Jihočeskou komorní filharmonii z Českých Budějovic, na ten koncert přišla spousta v hudební oblasti důležitých lidí. Hudebníci udržují vzájemný kontakt, řeknou si, doporučí... Takhle nějak to vznikalo, a z podobných zdrojů přišlo i pozvání do Zlína.

Od minulé sezony jste šéfem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Jaké jsou zatím vaše tamní zkušenosti?

Je to pro mne velká odpovědnost i obrovská výzva – například dramaturgická, k budování repertoáru, k otestování vlastních schopností. A především k dosažení lepších výsledků orchestru. Pracuji v prostředí, které přináší spoustu podnětů k zlepšování; a díky Bohu je tam velká skupina lidí, kteří jsou absolutní nadšenci pro věc. Můj vztah k nim je založen především na jejich chuti a zájmu – na vědomí a úsilí lidí, kteří hrají s velkým nasazením a přejí si, aby kvalita orchestru šla nahoru.

Některé snahy však mohou narazit, třeba dramaturgická odvaha.

Ve Zlíně je tohle opravdu velmi těžké, je tam nesmírně konzervativní publikum. Uspořádali jsme anketu, která zjišťovala názory, preference a přání lidí. Výsledky mě trochu zklamaly. Věřím, že ankety nevypovídají o všem, ale stejně mě zamrzely. Třeba překvapivě malý zájem publika o interprety. O sólisty ještě jakýsi zájem mají, ale o dirigenta už minimální. Spíše se posluchači zajímají o to, co se bude hrát. Což by jistě nebylo principiálně špatně, naopak! – ovšem kdyby požadavky na repertoár zněly objevněji, kdyby v nich byla touha po poznávání nového a v okruhu zájmů se stále netočilo jen to, co je takzvaně oblíbené. Kdyby lidé chtěli  i  skladby, které mohou repertoár osvěžit. Díla jinde běžně hraná ve Zlíně pořád znamenají riziko. Třeba skladatelé jako Honegger, Šostakovič, a to jsou vlastně klasikové! – natožpak novější – se tam dosud hráli velmi málo. A přitom bych rád uplatňoval dobrou a zároveň moderní dramaturgii. Jenže já se ji navzdory anketám stejně pokouším dělat. A navíc je ve Zlíně tolik jiných pozitivních momentů, že ta dramaturgická nevýbojnost mi prakticky nekazí radost z práce.

Co udělat, aby se – jednoduše řečeno – návštěvníkům koncertů líbila i jiná hudba, než na kterou jsou tradičně zvyklí? Aby krásné a kvalitní skladby třeba autorů 20. století nebyly pro ně sluchově „nedostupné“?

Především je potřeba interpretovat tu hudbu velmi dobře, protože i necvičené ucho pozná, když muzikanti hrají mdle a bez nasazení. To je první věc. Dále je dobré uplatňovat metodu „krok za krokem“, po dávkách; postupně zařazovat některé méně náročné skladby třeba zmíněného Šostakoviče i Honeggera. Šanci na úspěch má i osobní kontakt s publikem, několikrát se nám to vyplatilo a chci na to navázat. Pozvat publikum před koncertem na besedu. Někdy jsem dokonce promluvil i před druhou polovinou koncertu a mělo to pozitivní ohlas. Může to pomoci k větší vstřícnosti posluchačů k tomu, co uslyší.

Nedávno jste nastoupil jako dirigent  k Pražské komorní filharmonii. K témuž pultu, u nějž dirigoval její dřívější šéf, profesor Bělohlávek.  Jak vás členové orchestru přijali?

Je to nimi stále hezčí a hezčí. Na začátku to bývalo někdy náročnější. Brali mě myslím jako mladého nezkušeného dirigenta, ne snad nešikovného, ale bez větší praxe  i osobitého vkladu. Prostě jako žáka Jiřího Bělohlávka. Asi to bylo logické. A protože je to orchestr s velkým a oprávněným sebevědomím, dali mi zpočátku hodně „zatopit pod kotlem“. Měl jsem s nimi několik situací, kdy mi přímo či nepřímo dávali najevo, že musím ještě hodně dirigovat, abych s nimi mohl vstoupit do trošku rovnějšího kontaktu. Nebo můj pocit byl aspoň takový. Postupně jsme se však vzájemně velmi přiblížili a teď to začíná být opravdu moc radostná záležitost. Ne snad proto, že bych tak rychle „zezkušeněl“, ale spíše jsem s nimi od té doby hodně pracoval, a bylo to často úspěšné i krásné. Teď, po oněch některých dnes úsměvných momentech, myslím zůstala jakákoli vzájemná „napětí“ jen v podobě pozitivního popichování. A protože je to orchestr opravdu vynikající, je pro mne práce s ním obrovské potěšení.

Máte šéfovské povinnosti ve Zlíně, dirigentské působení v Pražské komorní filharmonii i asistentský úvazek v Paříži, není to moc práce najednou?

Šéfovské povinnosti mám pouze ve Zlíně. S pařížským orchestrem jsem přešel na jinou, pro mne příznivější a časově méně náročnou formu spolupráce a vztah s Pražskou komorní filharmonií obnáší toliko pravidelný kontakt s orchestrem. Aniž bych chtěl jakkoli dávat ruce pryč od jiných než primárně uměleckých věcí, např. od konkurzů, spolurozhodování o dramaturgii atd. – v těchto oblastech spolupracuji s šéfdirigentem Kasparem Zehnderem, tak odpovědnost za ně přece jen neleží plnou vahou na mně. Stihnout se to vše tedy dá, a mám přitom štěstí, že se mohu s těmito orchestry setkávat pravidelně, soustavně s nimi pracovat. To v případě jednotlivých cest za orchestry není možné.

Verze „přelétavého dirigenta“ vám tedy nevyhovuje?

To nemohu říct, ale je každopádně mnohonásobně těžší, pokud má mít práce dlouhodobější hodnotu. Je velmi náročné dosáhnout, aby koncert, který je vám v daném okamžiku jednorázově svěřen, byl co možná nejlepší. U příležitostného hostování je i těžší jaksi dlouhodoběji pracovat na sobě, pokaždé musíte vlastně začínat znovu, skoro od začátku. Naproti tomu orchestr, který si na vás zvykl a jehož kontakt s vámi je pravidelný, umí rychleji reagovat na vaše požadavky (a vy na jeho), snadněji si porozumíte. Můžete se poučovat z toho, co jste posledně udělal špatně, nebo naopak rozvíjet to, v čem jste dosáhl úspěchu. Práce jde víc do hloubky, než při hostování pro jednu konkrétní příležitost. Při soustavné, pravidelné  spolupráci je dirigent v umělecky mnohem lepší situaci.

Dáváte tedy přednost dlouhodobé spolupráci?

Všechno má svůj čas. Chtěl bych si zatím zachovat poznávání nových impulsů, je to pro mne i součást dalšího vzdělávání, ale zároveň mít možnost soustavně něco tvořit.

Všechno to tedy stíháte?

Přijímám své současné pracovní vytížení rád. Pokud jde o kontakt s Orchestre Philharmonique de Radio France v Paříži, má teď navíc trochu jinou dimenzi: po asistentském působení jsem se dostal do pozice dirigenta, zvaného k řádnému hostování. Považuji to pro sebe za nesmírně cenné. Je to orchestr vynikající úrovně, jeden ze tří nebo čtyř nejlepších v Paříži. Pro mne přitom znamená jakousi nejbližší a nejlogičtější variantu, protože je z oněch vynikajících orchestrů nejmladší, a zdá se mi, že má také nejdál od instituce příliš stabilního, v horším případě zkostnatělého typu.

S rozhlasovým orchestrem spolupracujete nejen v Paříži, ale i doma.

SOČR zatím osobně znám pouze z dvou vystoupení, které jsem dirigoval: ze svého absolventského a z koncertu na Pražském jaru. Jedna spolupráce milejší než druhá.

Co o tomto tělese a jeho šéfdirigentovi soudíte?

Velice oceňuji celoživotní práci šéfdirigenta Vladimíra Válka coby uměleckého cvičitele tohoto orchestru; je jasné, že za tu dlouhou dobu jeho působení v SOČRu se orchestr jednoznačně dalekosáhle kvalitativně pozvedl. Jednou z velkých kvalit tohoto tělesa je mj. schopnost rychlé reakce a pružné práce. Kéž se však stále děje, že u této charakteristiky nezůstává! Pro rozhlasové symfoniky je velmi dobré, když čas od času tento velmi ekonomický a efektivní styl práce poněkud promění. Třeba v případě Sukova Asraela, který jsem s ním provedl při svém absolutoriu, bylo ostatně i nezbytné vzít pro přípravu koncertu mimořádně delší zkouškovou dobu. To bylo ohromné.

Vyšla vám první deska: s Pražskou komorní filharmonií hrajete Dvořákovu Českou svitu, Valčíky a Polonézu. Jste rád, že jste debutoval s Dvořákem?

Dvořák mi dělá vždycky velkou radost. I když musím říct, že s částí tohoto repertoáru – s Valčíky a Polonézou, jsem se musel trochu sžívat. „Tanečnost“ těch skladeb není nejbytostněji moje hudba. Ale možná, že to bylo právě dobře, znamenalo to pro mne určitou výzvu. Teď dokončujeme druhou desku s hudbou mně mnohem bližší: Sukovou Serenádou a Fantastickým scherzem. Kromě toho znovu Dvořák: Suita A dur, zvaná Americká.

Jaké hudbě dáváte osobně přednost?

Několikrát jsme se to pokoušel vysvětlit a nikdy jsem se svým výkladem nebyl spokojen. Asi nebudu ani teď, ale zkusím to: Oslovují mě spíš skladby obsahově vážné a závažné. Obrovsky mě naplňuje pracovat třeba na takových věcech, jako je Sukův Asrael nebo Dvořákovo Requiem. Skladby jako třeba zmíněné Dvořákovy Valčíky vnímám buď jako osvěžení nebo pokud jsou hodně lehkonohé – což není Dvořákův případ, ale takové úkoly člověk taky má –, musím se na ně nalaďovat, sžívat se s nimi. Vážným až tragickým tématům dávám přednost ne snad pro jejich vážný ráz, ale proto, že tragické situace zpravidla nějak řeší. Možná právě to je na fenoménu tragédie vůbec pro mne tak smysluplné. Nejen v hudbě, ale i v dramatu a jiných uměleckých sférách. Nikoli to je krásné, že se sdělují nějaké pochmurné věci, ale katarze, východisko z nich! Je obsažena ve spoustě nejkrásnějších skladeb, o kterých se mluví jako o vážných či tragických.

Můžete to přiblížit na konkrétních autorech?

Zpravidla to s konkrétními autory jako takovými nesouvisí, spíš je to určitá struna hudby mnohých z nich. Vyskytuje se u Mozarta i Dvořáka, opravdu mimořádně mě takto oslovuje Beethoven. A vůbec mám rád vážné polohy u těch skladatelů, kteří jsou „čistší“ ve smyslu nakládání s hudbou. Znamená to, že je mi často bližší Brahms než Wagner, Dvořák než Fibich, ovšem třeba ne Novák než Suk nebo Strauss než Mahler… Vidíte, že se nedá takto zobecňovat. Takový Mahler je vždycky obrovská výzva. Ale často mě prostě daleko víc zajímají věci, které vypovídají čistě hudebně, a přesto závažně, než ty, které mají svou závažnost založenu na mimohudebních průvodních tématech, jako je tomu například u Wagnera. Věřím však, že mé inklinace se neustále budou posouvat.

Pocházíte z Brna, žijete i v Praze, delší dobu jste trávil v zahraničí. Kde se cítíte doma?

V České republice. V žádném případě nejsem doma v cizině. A můžu říct, že stejně dobře je mi na Moravě jako v Čechách.  Zatímco třeba při svých pobytech v zahraničí zřetelně cítím rozdíl mezi domovem a cizinou, mezi Prahou, Brnem a třeba Zlínem takový rozdíl necítím.

Připadá mi, že máte leccos společného s Jiřím Bělohlávkem, podobně se vyjadřujete a možná i někdy uvažujete. Říkají vám to i jiní?

Často si někdo všimne, že máme mnoho podobností. Vyplývají asi i z toho, že jsem ještě stále jeho posluchač – vede mě v doktorandském studiu. Myslím, že chce-li člověk od svého pedagoga přijmout řadu profesních věcí, pak se osobnost pedagoga na něm jednoznačně otiskne i v lidském smyslu. Nemyslím tím, že by měl žák svého učitele bezhlavě napodobit, ale prostě přijmout, vysledovat na něm, co je možné se od něj naučit, musí – vždyť k čemu by pedagogické působení jinak bylo. A u Jiřího Bělohlávka věru je čemu se naučit! Já vnímám naši podobnost a blízkost jako věc, která provází můj dosavadní umělecký život, aniž by byla kompletním jeho tvůrcem. Nechápu úplně fenomén tzv. originality, jak se v této souvislosti někdy staví, totiž že by se žák měl za každou cenu vymezovat vůči svému učiteli. Nemám tuto potřebu. A pokud ano, tak bezděky.