číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Duše několika slovy...

Našlo si mne nové téma, jev, o kterém se domnívám, že je záhodno psát, neboť je třeba si jej všimnout... Nejen v lecjakých těch barevných časopejscích, dokonce i ve státoprávních audiovizuálních médiích si nyní k zodpovězení takzvaně odborných otázek chovají krom všelijakých jiných odborníků i svého odborníka na duši, tedy psychologa. Všiml jsem si, že co se oněch lidových časopisů týče, nechává takový vědec dobrovolně svou vědu klesnout na patřičnou, tj. lidovou úroveň, nastejno s lidovým léčitelem, astrologem, odborníkem na hubnutí a rádcem přes zahrádkaření. Posledně zmíněný na tom stran věrohodnosti svého vědění bývá nejlépe ze všech, ten alespoň ví, co a jak, aby se to či ono zazelenalo, dozrálo a dalo se na tom pochutnat, případně tím potěšit zrak; tak či onak vylepšit skrze smysly stav duše. Zato psycholog, ten skrze skrovnou podobu jakéhosi mikrosloupku (o poznání kratšího, než je tento text) mnohdy dělá, že do nás vidí, ačkoli nás nikdy neviděl: tím se dosti podobá šamanovi, rovněž průběžně pracujícímu s telegnozí neboli poznáním na dálku. Připadne mi, že šaman hodný svého jména má k tomu jaksi větší oprávnění, jakkoli snad skrze esoterické, shůry dané schopnosti; do svědomí mu nelezu, to také není předmětem mého zamyšlení. Tím je svědomí současných psychologů, pracujících ve službách médií. Majitelé onoho svědomí vás neznají, nevědí ani, jak vypadáte, zatímco vy je poznáte hned: v televizi v celé jejich audiovizuální kráse, v časopisech mají alespoň fotografickou podobenku, sloužící rovněž jejich - jak se dneska říká - zviditelnění. A to vám ještě prozradím tajemství, které mnozí z vás beztak už prokoukli. Nemá-li totiž takový psycholog, především v počátcích své mediální kariéry, nashromážděny příslušné dotazy čtenářů, chutě si je sám vymyslí, samozřejmě nejraději takové, na které rovnou zná odpověď. Aby si nemusel vymýšlet otázku a odpověď zvlášť, to dá rozum. Co neví, nepoví, říká se o takových lidech...

Ale ať se každý živí, jak umí, říkám si, pakliže nikomu neškodí. Jenže v případě oněch mediálních psycho-rádců jsem o tom začal mít své pochybnosti a očekával chvíli, kdy se, jak se znám, naštvu. A pak se z těch chvil stalo celé období, z něhož uvádím jeden případ za všechny: jeden takový šaman, zvučného jména ve světě mediálním, nevím jak psychologickém, promptně zodpověděl dotaz (domnívám se, že tentokrát nikoli virtuální) nešťastné, neboť přející a nemajetné matky samoživitelky: co dělat v situaci, kdy jí ten její puberťák průběžně vyčítá nedostatek oněch „nepostradatelných“ zbytečností, jimiž disponují jeho bohatí spolužáci. Více vydělávat, nebo se bohatě provdat, tak nějak jí poradil náš vzdělanec. Na to bychom, obracím se k tobě, milý čtenáři, přišli asi taky, a nemuseli bychom studovat šest let na univerzitě. Ale možná bychom poradili i líp, neboť známe život stejně jako on a navíc se dokážeme do bližního vcítit. Třeba bychom byli schopni přidat i pár neodborných, zato soucitných slov, jimiž bychom vyjádřili, že blbí jsou právě ti rodiče, kteří svým fakanům koupí, co jim na očích vidí, jako výkupné za nedostatek vlastního empatického času.

Jak k tomu přijde opravdová věda, jakou je navzdory některým psychologům sama psychologie, toť otázka k zamyšlení. Pochopitelně, že v prvé řadě pro samotné psychology, jejichž touha po účastenství v mediálním světě je možná symptomem také nějakého toho problému...