číslo 41

vyšlo 2. 10. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Polopravdě se daří

Už víme ze života, že pravda zdaleka neudělá na světě tolik dobra kolik polopravda zla. Pravda může být aktérům dějin ukradená, když překáží jejich záměrům. A naopak, dobře podané polopravdy lze krásně využít jako účinného nástroje. Pravdy, té se úzkostlivě drží jen duchové ctnostní a noblesní, a hledejte dnes takovou směšnou postavu v naší společnosti! Všichni se řídí úslovím: účel světí prostředky! Hra s polopravdami má ale své zásady: předně musí udeřit do očí, do uší i do mysli, jako oranžová vesta opravářů silnic. Musí být přesvědčivá varováním: dejte si pozor! Překvapivá objevem: takhle to bylo! A musí znít jednoduchými slovy, důraznými, snadno zapamatovatelnými. Aby se zachytla jako semínko v úrodné půdě. Pak už si poroste svým životem. Tak nějak je to teoreticky...

A takhle nějak v praxi. Paní Marta je pilnou čtenářkou různých novin a časopisů, poslouchá rozhlas a sleduje televizi. Z té pestré směsice informací jí uvíznou v hlavě útržky, které vnímala jako nejvýraznější. Lákavé titulky novinových článků, které umně zkreslují obsah řádek pod nimi. Z televizních a rozhlasových relací slyší nejjasněji slova, která bijí na poplach: ukradli, podvedli, lžou. „Slyšela jste to?“ ptá se mne, „153 miliard prý někam zašantročila minulá vláda. A měly být na ekologické škody po bývalých státních podnicích.“ Má oči navrch hlavy a promítá si ty stále přibývající jobovky do svých představ. „Už prý nebude ani na důchody. Nikdo nechce platit daně. Mladí jsou zadluženi hypotékami. A my už jsme si prý mohli za těch sedmnáct let na stáří našetřit!“

To, co na mne vychrlila, je na čtyřhodinovou přednášku zasvěceného odborníka a skutečného znalce ekonomiky. Snažím se alespoň krůček po krůčku. „Těch 153 miliard nikdo neměl v trezoru, aby je mohl utratit, je to údaj ze závazku, který zdědilo ministerstvo financí po zrušeném Fondu národního majetku. A jde o náklady, které se nehradí z rozpočtu, ale průběžně z výnosů další privatizace.“ - „Tak proč to řekl nový ministr financí Tlustý takhle v televizi?“ - „Asi proto, abyste uvěřila, že se všechno dělalo špatně.“ - „A ne snad?“ - „Všechno určitě ne. V tom Fondu národního majetku byli v dozorčí radě zástupci parlamentních stran a právě poslanec Tlustý jako člen rozpočtového výboru, v němž byl více než deset let, měl dobrý přehled o tom, co se tam děje.“

Paní Marta se cítí zaskočena. Když jsem se nepřidala k láteření, hledá jiné téma. „Už prý není daleko doba, kdy pro nás nebude dostupná zdravotní péče. Nový ministr Julínek chce zprivatizovat nemocnice, a ty zruší lůžka, protože prý je moc drahý jejich provoz. Co s námi bude?“ Strach stárnoucího člověka je viditelný. A vzbuzuje soucit. Ale i obavy mladých lidí v moderní společnosti, ve které žijeme, jsou velkým hříchem politiků. Kdo to rozsévá a šíří nervozitu? A proč? Škoda že se nenajde nikdo, kdo by pořádně vyčinil takovým profesionálním strašákům. Kdepak, mnozí dokonce uvažují o tom, že je zvolí k řízení státních záležitostí. Radím paní Martě počkat s úsudkem, všechno se vyvine, první informace v novinách vůbec nemusejí být přesné a pravdivé. Vždyť přece vidí, v jakém sledu kotrmelců se události valí...

Bohužel v tom sledu událostí, zdá se, myslí naši politici hlavně na sebe. Premiér Mirek Topolánek vymýšlí jak prodloužit období své vlády i v případě, že jí Poslanecká sněmovna nevysloví důvěru. Nezastaví se ani před osobitými výklady Ústavy ČR. Bývalý premiér Jiří Paroubek zas věří, že přece jen dostane možnost sestavit vládu on, ale chybí mu patrně představivost domyslet si, jak silný odpor vůči ní by se v opozici zvedl. Vypadá to, že obě strany budou nakonec spoléhat na předčasné volby. Snad přece jen, že alespoň lehýnkým závažíčkem převáží na jednu či druhou stranu. Ale to je ten důvod, proč čas do voleb není starostí o dobro země, skutečným vychytáváním dosavadních chyb a nedostatků a promyšleným tahem k vyřešení všeho, co nás tíží a zdržuje. Zcela jasně, viditelně a nepokrytě jde o vybudování stranických pozic, ponižování a obviňování soupeře, prostě o hon na voliče. Straší se státním dluhem, nedostatkem peněz ve všech oborech, nedostatečností rozpočtu na příští rok. Záměrně se vytváří atmosféra plná napětí, obav a starostí. Snad - aby se našel zachránce, ten očekávaný, co tu měl být už dávno.

Předběžný návrh Zákona o státním rozpočtu, jak ho předložila ještě vláda Jiřího Paroubka, počítá s deficitem 88 miliard s podmínkou schválení novel tří zákonů: Zákona o spotřební dani, Zákona o nemocenském pojištění a Zákona o službě státních zaměstnanců. Nová vláda prohlašuje, že „státní pokladna je úplně prázdná“ a schodek rozpočtu může být 150 až 170 miliard. Byl by to nejvyšší deficit od vzniku České republiky a znamenalo by to vzdát se rozumné a úsporné politiky. Viník? Prý minulá vláda. Ta nová chce ukázat, že ona je ta hodná. Nebojí se omezit ani v takovéto situaci příjmovou stránku rozpočtu. Chce získat lidi něčím, čemu rozumějí:  snížit daně za tabák, za benzin, chce zmírnit tvrdou vyhlášku o provozu na komunikacích. Chce změnit řadu vyhlášek a nařízení vlády předchozí. A ty se, voliči, pilně uč rozeznávat, co je strašení a co skutečnost, co pravda a co polopravda.

Jsou věci, které laik těžko posoudí, v mnoha situacích se různí názory ekonomů i právníků. Ale jedno snad dovede posoudit každý: půjdeme-li znovu volit, měli bychom vybrat ty, kterým věříme. Ty, u kterých jsme vycítili, že dovedou ocenit práci předchůdců, nechybí jim vzájemná úcta k lidem, kteří vědí, že politika je skutečně uměním možného a ne tvorba zázraků. Chybí-li tahle úcta v osobní výbavě politiků, těžko ji mohou očekávat i voliči.

Rozkvět naší země je pouhým okem viditelný. Ekonomická hlediska, která Česká republika vykazuje, vzbuzují právem úctu a respekt. Bylo příliš málo domácího kapitálu, a tak se nám podařilo uskutečnit na základě státních investičních pobídek na 300 investičních projektů v souhrnné hodnotě 11 miliard dolarů. Mnoho lidí našlo novou práci. Nový ministr průmyslu a obchodu chce pitvat, zda to byly skutečně nové příležitosti, a ne jen přelití, kdy zaměstnaní lidé šli za lepším do zvýhodněných firem. Asi tomu bylo tak i tak. Ale důležité snad je - co teď dál? Je až k nevíře, jak to všechno leckdy dovedeme pošpinit. I tím, jak jsou mnozí lační moci, peněz, vlivu a všeho, co by je vyneslo nad ostatní. Jak směšně se jim rozpouští máslo na hlavě, a oni nás přesto žádají: zvolte mě, já jsem ten pravý! Nebo snad víte o českých politicích, kteří by vůbec byli schopni vyřknout slova: „Vy před námi, udělali jste dost dobrého, ale my uděláme víc.“